Zlodějka Snů III.

Víš...ty jsi sen, který se stejně nesplní...

Jistě, tak to má být. Některé sny mají zůstat nesplněné...

Dopis je přece jen dopis, dodával si odvahu k ještě otevřenějším návrhům. Papír toho snese, ujišťoval se dál, když skládal dohromady neobratné veršíky. Zauvažoval, jestli by jí něco z toho dokázal říci z očí do očí; možná potmě...? Jenže je vůbec myslitelné dát si s ní schůzku po setmění? Jak by to vypadalo... Blížící se jaro přitom způsobovalo, že dny se prodlužovaly a on si neuměl představit, co by s ní dělal až do té doby, než by se začalo šeřit. Vlastně uměl; červenal by se a mlčel.

Zato po soumraku, to mu připadal svět jako vyměněný. Občas se chodil za tmy proběhnout. Ne kvůli nějaké závratné sportovní kondici. O tu mu ani tak nešlo. Šlo spíš o to, že mohl být chvíli jen sám se svými myšlenkami... Vlastně úplně sám ne. Ji bral s sebou, a nejen v myšlenkách; také v té převtělené skleněné podobě. Na nejvzdálenějším místě lesa pak zastavil a podíval se skrz ni na svět. Svítil-li Měsíc, mohl jeho srpy či kotouče pozorovat dva, někdy tři — bylo to skoro jako v krasohledu. A pak se jí jemně dotkl rty, většinou několikrát. Cítil, jak mu rudnou tváře, ale to potmě nikdo neviděl. Nebo s ní hrál takovou hru, pro kterou nemohl najít jméno, přestože připomínala příběhy z pohádek. Postavil skleničku na pařez, kousek odběhl, pak se vrátil a snažil se ji najít. Pokaždé si říkal, že když najde, je to dobré znamení; Že se k sobě spolu hodí. A pokaždé našel. Jenže pak nikdy nevěděl, jak tohle dobré znamení v praxi využít. Tak jen znovu hledal a hledal...

Nebo si představoval, jak ji zachrání ze spárů banditů. Jen on sám proti hordě loupežníků, která se ji chystá... To ne! Co kdyby je nepřemohl?, propadal občas svým snům naplno. Nebo i kdyby přemohl; jak by ji pak přesvědčil, že skrytě netouží po tomtéž? Nebyl by hned v zápětí považován za nejhoršího z nejhorších?

Představu loupežníků tedy odložil zpět do depozitáře snů. Nebo by — on a ona — mohli být třeba potomci dvou znepřátelených klanů. Jako Romeo a Julie. Nebo by mohli být proměněni každý do jiné podoby, aby se nesměli nikdy potkat. To bylo v jednom filmu, co viděl v kině. Objevit tak společné nepřátele a válku, v níž by jeho nesmělá náklonnost k ní měla šanci vyniknout...

Se Skleněnkou v dlani se pomalým klusem vracel k silnici. Z lesního altánku zaslechl zvláštní zvuk. Pod vlivem předešlých představ se mu nejdřív zježily vlasy a snad i jemné chloupky na dosud chlapeckých rukou. Ale nebál se. Statečně se přibližoval ke zdroji zvuku, připraven zasáhnout jako hrdina. Ve vzdálenosti třiceti kroků mu začalo být jasné, že děj, který se tam odehrává, žádného dalšího hrdinu nepotřebuje. Stačilo se zastavit, zaposlouchat do rytmu nádechů a výdechů... a stát se třetím tajným účastníkem. Tři, dva, jedna... polila ho najednou vlna studu. Sevřel skleničku v dlani, krátce ji políbil a zahájil tichý ústup z téhle zakázané mise. Zachránilas mě z ďáblových osidel, šeptal jí cestou. I když přesně nevěděl, co jsou osidla, a vlastně ani co je ďábel. V hlavě se mu začala líhnout slova další básničky, ale tužku měl až doma. Musí ji vzít příště s sebou.

Protáhla se na posteli a hned zas zavřela oči. Chtěla vrátit sen, který zmizel. Byla v něm zpátky u babičky. Vracela se tam, kde jí bývalo dobře. Najednou se objevil. V tom stoletém stavení na půdě, která v tomhle snu vlastně půdou nebyla; z té zůstaly jen trámy, stará rozvrzaná skříň a na ní připevněné velké zrcadlo. Kolem širokého lůžka tam povlávaly lehké bílé závěsy. On stál opřený o trám a říkal, že nemá kde spát, že mu kluci nedají pokoj. Najednou před sebou viděla místnost plnou kluků. Možná tak to vypadá na vojně, problesklo jí hlavou a zavřela rychle dveře.

A pak leželi vedle sebe na té ohromné posteli, která vypadala jako koráb. Byla to dřevěná, bílá masivní postel, která v dobách jejího dětství stávala v rohu babiččiny světničky. Leželi a mlčeli. Nebylo potřeba slov. Zlehka se dotýkali rameny. Neměla odvahu vzít ho za ruku. Dívala se do stropu, který tu vlastně nebyl. Jen obnažené krovy a okénko ve štítu, kterým přes pavučiny nakukovaly hvězdy. Nebyla jí zima, přesto se chvěla. Mlčeli až do svítání. Vlastně spolu nespali, usmála se teď při myšlence, v níž si vracela ten něžný film ve své hlavě.

Střih — poslední obraz. Stojí před zrcadlem v dlouhé bílé noční košili. On se postaví za ni a pomalu, zlehka ji objímá kolem pasu. Ona si opírá hlavu o jeho pravé rameno. Objetí je silnější, pevnější. Dívají se na sebe přes odraz v zrcadle. Ten se na ně usmívá. Vidí, jak jí červenají tváře, jenže on, Myšáček, je má také červené. Červená je i čepice, kterou má; Šedivý, plyšový, legrační Myšák ležící na posteli.

"Toho jsem ti koupila, abys tam (netušila kde) nespal sám."

"Ty jsi popleta," zasmál se, "copak můžu mezi kluky s plyšákem?! Nech si ho tady." Uvolnil objetí, sáhl pravou rukou do kapsy a vyndal skleněnou kuličku. Proplétaly se v ní všechny barvy duhy. "Neboj se, nosím tě pořád sebou," stačil jí pošeptat do sna, ještě než se probudila.