Marseillaisa, aneb Proti komu jsou Francouzi nejvíce popuzeni

Jak jistě víte, milí čtenáři, bývá francouzská hymna, revoluční píseň Marseillaise, často kritizována pro násilí, jež obsahuje. Prý by ji bylo možno označit za literaturu mládeži nepřístupnou, říkají dokonce jedni, poukazujíce na to, že vedle „normálních“ slok pro dospělé skutečně existuje také jedna mírnější sloka, určená dětem. Druzí jsou ještě radikálnější a po Francouzích bláhově požadují odstranění „násilnických“ slov z jejich hymny a zavedení mírumilovnějšího textu.

Abych si udělal o Marseillaise trochu přesnější obrázek, přeložil jsem si všechny sloky této písně, které se mi jen podařilo nalézt. I shledal jsem píseň skutečně plnou násilí, krve a nenávisti, a to vůči jakýmsi očividně velmi krvežíznivým „nepřátelům“, podle všeho nepřátelům Francie a Svobody s velkým S. Tito nepřátelé jsou zřejmě velmi zákeřní, neboť Francouzům berou doslova „z náručí syny a družky a podřezávají jim hrdla“, jsou to „tygři, kteří bez slitování roztrhají ňadro své vlastní matky“ a Francouz udělá nejlépe, vezme-li zbraň a jejich „nečistou krví zavlaží svá pole“. Zcela logicky mne tedy zajímalo, kdo se zde za slovem „nepřítel“ skrývá. Řekl jsem si: nespokojím se s vágní odpovědí, že těmi nepřáteli se rozuměli odpůrci revoluce. Ne. Chci konkrétní odpověď – kdo je v této písni označen jako ten, jehož „nečistá krev má napájet brázdy francouzských polí“, jenž má, „umíraje, před smrtí ještě spatřit tvůj triumf, ó drahá Svobodo, a slávu Francouzů“?

Na pomoc přispěchala literatura. V leckteré knize o francouzských dějinách snadno naleznete, milí čtenáři, tato fakta: Ženijní kapitán Claude-Joseph Rouge de Lisle je ve Štrasburku požádán starostou, baronem Dietrichem, o napsání válečné písně pro Rýnskou revoluční armádu, která jde do boje proti rakouské intervenci. De Lisle, zjevně inspirovaný letáky nalepenými na zdech Štrasburských ulic a vyzývajícími občany do zbraně slovy: „La Patrie est en danger. Aux armes, citoyens!“, píše během bezesné noci z 25. na 26. dubna 1792 válečnou píseň, kterou nazval, naprosto výstižně, Chant de guerre pour l’armée du Rhin, tedy Válečná píseň pro Rýnskou armádu. (Název Marseillaise dala písni až Paříž, která ji poprvé slyšela z úst marseillských dobrovolníku – odtud její název: „Marseillská“.) Cíl písně je jasný: povzbudit vojáky k boji. Dovedete si jistě představit, jakou moc může mít taková pěkně řízná válečná píseň, která servíruje vojákům smysl jejich zabíjení i umírání. Ale proti komu je píseň namířena? Už jsem to řekl – proti rakouské armádě. A vida – krvelačný nepřítel, tak často zmiňovaný v textu oficiální hymny Francouzské republiky, náhle nabývá konkrétnějších obrysů. Není to nějaký neosobní odpůrce Svobody, Rovnosti a Bratrství, nýbrž zcela konkrétní nepřítel: Rakousko, Rakušané, tedy i my, Češi, naši předkové sloužící v rakouské armádě, nakonec my sami!

Inu, kdo se moc ptá, moc se také dozví a uvažování o francouzské hymně mě přivedlo k závěru, že její ostrá slova ve skutečnosti zbrojí proti nám, Čechům, stejně jako proti dalším národům tehdejší Habsburské monarchie. My Češi však zřejmě nebereme texty státních hymen moc vážně. Není ani divu. Jak bychom totiž mohli brát doslova například už jen tu naši vlastní? „Zemský ráj to na pohled!“ To by bylo pěkné! A tak Francouzi dál zpívají, stejně jako tehdy, když šli proti nám do boje, svoji válečnou písničku: „Aux armes, citoyens! Formez vos bataillons! Marchons, marchons! Qu'un sang impur abreuve nos sillons!“