Labyrint

Místnost měla tvar čtverce. Skrz zavřené okno dovnitř bledavě svítil měsíc. Žárovka u stropu párkrát zablikala.

Místnost se mírně zachvěla, trhnula sebou jako spáč ze snu, mírně se zhoupla, boční stěny se trochu zkosily dovnitř, líně se naklonily, zadní začala ustupovat, nejprve pomalu, skoro nepostřehnutelně, ale přesto se natahovala, rozpínala se a nakazila i další místnosti v bytu, některé se smrštily do úzké škvíry, stěny, které na sebe tiše zíraly celá desetiletí se nyní setkávaly, hladily se a třely o sebe a společně pak tvořily nové prostory, stoupaly nahoru do dalších pater domu, vlnily se do kleneb a lámaly do gotických oblouků, celý dům rozkvétal do nepoznaných tvarů. Pak se zvedla silnice, líně a ztěžka, stoupala vzhůru, občas se obtočila kolem bloku domů, protékala novými ulicemi, přikrývala hřebeny střech, aby pak zase padala dolů na zem, ulehla na lesklé kamenné dláždění, mokré od nedávného deště, stoupala po schodech a hned mezi rameny schodiště zpět, až některé domy prošila ozdobným stehem nebo kolem nich ze sebe ovázala černou pentli.  Na povrch se vysoukala i trubice metra, vnořila se do řeky, mosty jí uhýbaly, lezly na břeh, pilíře již příliš dlouho stály v bahnité vodě, lépe bude projít se, po cestách, domech, střechách…

 Celé město se proplétalo, ale ne nahodile, bylo možno spatřit jakýsi řád, vnitřní logiku, nové stavby měly svůj smysl, zkáza může být i prostředek tvorby.