Čtrnáct padesát devět

 

loučím se s nepoznanými kraji

s dávno vyschlými slzami

díky tobě poznal jsem, sebe hlouběji

a ráno probouzím se se sluncem

 

jak mladý a útlý strom, podléhám zátěži

nic není naposled, nic nemůže být zlé

když hodiny na věži, odbíjí poprvé

 

počtem všech možných cest, nakrátko osleplí

směr jako vždy rozhodnou, nohy znavené

a hodiny nad postelí, odbily podruhé

 

potichu spočítám, všechny šrámy na těle

uprostřed odpoledne, havran usedl na parapet

když hodiny na kostele, odbily naposled

 

loučím se s milovanými místy

s prošlapanými botami

odpouštím mládí všem, kteří pálí mosty

a ráno probouzí se s úsměvem