Tramvaj

Jednoho dne jsem potkal sebe samotného v tramvaji. Bylo to v jednom ze zmatených únorů posledních let. Stěrače mojí tramvaje se s námahou snažily prodírat se hustou chumelenicí. Řídil jsem zrovna linku 22, a do svojí tramvaje jsem nastoupil na Malostranském náměstí. Jako čtyřiadvacetiletý řidič jsem byl zvyklý pozorovat neživé lidi. Oni nebyli mrtví, ale stejně tak se o nich nedalo říct, že žijí. Často jsem přemýšlel, co z těch lidí vyprchalo, že skoro nežijí. Dnes jsem v zrcátku z kabiny pozoroval osmnáctiletého sebe sama, jak stojím na zadní plošině prvního vagonu a přemýšlím o tom samém.

Stojíc na zadní plošině jsem bezděky vytáhl z kapsy krabičku zápalek a po celou cestu jsem si s ní prsty hrál. Pohrdavým, kritickým a zklamaným pohledem jsem pozoroval své okolní cestující. Nabalené pseudodámy v kabátech, kterým nezbyla ani kapka půvabu, či chování hodného dámě, což nahrazují svým přehnaným sebevědomím a myslí si, že se tady vše točí kolem nich. Padesátileté ženy z nižších středních tříd, jak se v tlustých péřových bundách se zpocenými rudými obličeji funivě sápou do schodů zabírajíc svými čtyřmi igelitkami zaručeně výhodných nákupů celé dveře a s mohutným odfrknutím usedají na nejbližší volné místo. Netrpělivé důchodkyně, které se zbrklými skoky ženou do tramvaje, aniž by nechali prvně vystoupit ostatní cestující, a sedají si na volná sedadla s vítězoslavným úsměvem, protože zase vyhrály nad dnešní mládeží, jejíž jediným cílem je zasedávat důchodcům místa k sezení. Otupělé vašnosty, kteří s rezignovaným výrazem jedou z práce a nezbývá v nich vlastně nic, co bylo ideálem muže kdykoli v historii. Ani by si nebyli schopni nacpat dýmku nebo vyzvat jiného na souboj, aby si uchránili čest. Všechny ty lidi, co po hlasitém vyzváněcím tónu uvozují své hovory frází “Jsem v tramvaji- vůbec tě neslyšim", tak, že celá tramvaj to rozhodně slyší. Rómské spoluobčany, kteří předvádějí čistou zvířeckou primitivnost, nechutně oděni s nagelovanými metromelíry pouštějí přes celý vagon z mobilu hity svých nechutně oděných idolů s nagelovanými metromelíry, jen aby tokali svým samicím. Neuměle ožralým cizincům, kteří všem dávají najevo, kdo je v tramvajích doma a hlasitě se vysmívají svým přitroublým vtipům a hlášení stanic. Všechny lidi, co vlastně nežijí, protože uvrženi v nekonečné stereotypy nenacházejí hodnoty života, nenacházejí štěstí, které by mohli mít, protože jedinou radost mají, když doma vybalují z igelitek superlevné salámy a usedají před obrazovky. V jejich sterilních životech znají jen prefabrikované štěstí odtučněného pseudohumoru, bez kofeinu, bez cukru.

Přes celý vagon takových lidí jsem teď pozoroval sám sebe. V zrcátku z kabiny jsem se viděl, jak v osmnácti žiju, mám motivaci, cíle a směry. Jako osmnáctiletý stojím na zadní plošině ve své vlastní tramvaji a přemýšlým sám o sobě za šest let. Jakou budu mít motivaci až budu celé dny vozit neživé lidi? Toužím po anonymitě řidiče, který, aniž by o tom někdo věděl a přemýšlel vozí lidi od někud někam. Mají ale ti neživí vůbec cíle, využívají tramvaj jako prostředek cesty, nebo jen stereotypně jezdí do práce, na výhodné nákupy a domů k televizi? Vzpomněl jsem si, jak se pro mě tramvaj stala již před šesti lety ideálem, když jsem každé ráno jezdil na přední plošině a koukal do kabiny na rychlost a na to, jak se to řídí. Teď jsem tu po šesti letech stál a koukal na sebe za šest let. Myslel jsem si, že mě to vlastně asi už nepustí. Vždy je ve všem zdroj další naděje, třeba tak jako v tramvajích jezdí také živí, normální lidé. a co víc, i typy, které člověk rád vidí. Vždy jsem rád pozoroval v tramvajích krásná děvčata, gentlemany, mladé muže s chutí do života a pravé dámy.

Vystoupil jsem z tramvaje, kterou jsem řídil a zamával si oboustranně, než jsem se sám sobě ztratil v davu na Národní třídě. Stále hustě sněžilo a ženy ověšené igelitkami, které se neustále valily z Tesca neklidně postávaly na zastávce. Ale semtam mezi znuděnými neživými lidmi prošlo nějaké pohledné děvče. Nechám se vést životem těch šest let, než jednou zase potkám svoje já v tramvaji. Sjel jsem do metra a vyrazil za tou svou.