1.    Úvod

Miguel de Cervantes y Saavedra vydává první díl své stěžejní knihy – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha v roce 1605 a můžeme tvrdit, že jeho dílo se okamžitě po vydání stává bestsellerem. Je považováno za ostrou kritiku tehdy skomírajících pastýřských a rytířských románů, z nichž přímo čerpá, přebírá jejich nejtrvalejší hodnoty a přitom jejich svět staví na hlavu. Provádí „nejrytířštějšího ze všech rytířů“, bláznivého snílka, zchudlého šlechtice poblouzněného četbou rytířských románů, Alonsa Quijana, skrze nespočet absurdně brutálních dobrodružství až k finální katarzi ve druhém díle románu. Don Quijote zmoudří a ztrácí ideály. Zjistí, že je pro svět moc dobrý a umírá.

Autor spojením dvou protichůdných literárních typů: směšného blouznivce zmateného ideály potulného rytířství, zcela oddaného své jediné lásce a praktického přízemního člověka, kterému jde o vlastní rodinu a naplnění prázdného žaludku, vytvořil dílo takřka nesmrtelné. Podívejme se teď podrobněji, na tento slovy Václava Černého „definitivní román“.

2.      Syžet

2.1    Vypravěč

Postava vševědoucího vypravěče – autora, provází čtenáře celým dvoudílným svazkem. Autor tak dostává prostor k častým myšlenkovým odbočkám od vyprávění. Příběh je zaplněn nejrůznějšími úvahami o lásce, moci, penězích atd., Cervantes - vyznavač bukolických příběhů idealizujících nešťastnou nenaplněnou lásku a pastýřský „čistý“ život, tu často odbočuje od přímé linky vypravování k filozofujícím úvahám o údělu trpících milenců a nenaplněných lásek. Tento způsob vypravování může dnes mnoha čtenářům připadat značně zastaralý, pomalý a je třeba si připustit, že i nedotknutelný autor v některých pasážích sklouzává k  infantilnosti, hraničící až s absurditou. Příkladem budiž Příhoda s nevhodně zvědavým, která tolik zaujme přítomného faráře. Autor v ní idealizuje lidskou „nezničitelnou nespokojenost“, touhu po nedostižitelné dokonalosti. Milostný trojúhelník tří protagonistů povídky uzavírá jejich smrtí, jež je postavám cenou za mravní poklesek¹. Cervantes ústy faráře povídku vychválí do nebe a jako by se tak snažil upřít čtenáři možnost vlastního úsudku o příběhu. Je třeba poznamenat, že tento exces je v celé knize ojedinělý a je tudíž možno jej autorovi odpustit.

 Autor – vypravěč nás dílem provází s místy až naturalistickým odstupem, s až vědeckým zájmem studuje postavy, které kříží šílenému rytíři cestu. Jednoduše načrtává jejich charaktery, životní příběhy a poté nechává na čtenářově úsudku, aby si o jednotlivých lidech utvořil vlastní názor.

Rozjímavý, filozofující, kličkující vypravěč pak může být chápán jako předzvěst vševědoucího vypravěče, tak charakteristického pro realistické pojetí románu.

2.2    Postavy

       Popis postav  v donu Quijotovi by lehce vydal na samostatnou studii, proto mi dovolte zaměřit se pouze na dvě hlavní – Sancho Panzu a dona Quijota.

2.2.1  Don Quijote de la Mancha

       Don Qujite, zchudlý šlechtic z kraje Mancha. Postava vysoká, hubená, svraštělá žlutá kůže, vpadlé tváře, bradka. Táhne mu na padesát, když při četbě mnoha rytířských románů přijde o rozum a rozhodne se šířit ideály tehdy již mrtvého potulného rytířství. Vybírá si herku Rocinante.² Šatí se do rytířské zbroje. V průběhu románu mu pak slavnou Mambrinovu přílbu nahradí obyčejná holičská miska. Quijote, který v rytířských románech vyčte vše o „pravé lásce“, si volí za svou vyvolenou jistou selku - Dulcineu a jmenuje ji sobě Dulcineou z Tobosa, jedinou paní svého srdce a v průběhu celého románu v lásce nezaváhá.

       Veškerá jednoznačná charakteristika tu, zdá se, končí. V donu Quijotovi můžeme nalézt blázna opilého falešnými ideály, snílka následujícího svůj nesplnitelný sen či parodii všech postav potulných rytířů. Na druhou stranu se v určitých situacích Cervantesův hrdina zachová jako hloubavý filozof, moudrý prorok, který vidí pravou podstatu dějů odehrávajících se před jeho očima. Člověk, který byť je bláznem, nesklouzává k naprostému šílenství a drží se pevně vlastních ideálů. Člověk veskrze čestný a morálně čistý, velmi jasně to v jedné ze svých studií vyjádřil Václav Černý: „Don Quijote je směšný, poněvadž je Roztržitým mezi roztržitými a jeho roztržitost, jeho nedbání skutečnosti životní je pevně organizováno okolo ústřední myšlenky, okolo jeho rytířského snu; proto se sledují s pevnou logikou i jeho nehody a roste jeho směšnost: život čeká na každou příležitost, aby mu zlomyslně nastavil nohu a vyvolal náš smích.“

       Don Quijote vzbuzuje úctu touhou po ideálech lidskosti. Stal se symbolem čistoty duše, “donquijotství” pak symbolem marného boje za nesplnitelné ideály. Opět slovy Václava Černého: „Donquijotism je myšlenkou velikou. Je vítězstvím věčnosti nad časovostí, ideálu nad realitou, ducha nad hmotou, je porážkou yankejského Mamóna a triumfem kleriků.“

2.2.2  Sancho Panza

       Sedlák pocházející ze stejné vesnice jako slovutný rytíř Smutné Postavy, kulatý, obtloustlý, negramotný vesničan. Manžel Terezy Panzové, otec Marie Panzové. Vstupuje do příběhu jako lehce tupý sedlák, který si neustále plete slova (tento jeho nedostatek velmi dobře poslouží k podtržení komična mnoha situací: „Co je to eruktovat, to nevím,“ řek Sancho. I pravil don Quijote: „Eruktovati, Sancho, znamená říhati, ale to je jedno z nejnepěknějších slov, jež obsahuje španělská řeč. Proto vtipní lidé si vypomohli latinou a místo říhat říkají eruktovat a místo říhání erukce.“).

       Sancho nezavře ústa a zdá se, že jediným jeho vzděláním je přehršel přísloví, která v dialozích vysype bez ladu a skladu z rukávů a ubíjí jimi případné své odpůrce. Postupem času přebírá velkou část Quijotových myšlenek a prochází jistým psychologickým vývojem – z obyčejného sedláka, přes vládce ostrova, se vyvine v pokračovatele odkazu rytířova.

       Sancho je v románu minimálně stejně nejednoznačnou postavou jako sám titulní hrdina. Střídá bezpočet poloh. Z tupého sedláka – parodie sebe samého, se postupně stává uvažující individualitou, která však není schopna odhalit roušku vlastního sebeklamu a na konci knihy se dokonec oddává ideálu potulného rytířství, držitelem zástavy bláznovství, snílkovství a idealismu.

       Cervantes do postavy Sancha Panzy zakódoval lidovou moudrost předávanou ústní formou, moudrost stálou a silnou, které neubírá na síle ani Sanchova tupost a plácání, ke kterému se často uchyluje. „Sanchismem“ je pak chápán druh skepticismu. Sancho sám je tedy interpretován jako ztělesnění lidové moudrosti a selského rozumu.

2.3    Prostředí

       V tomto pikareskním románu je dominantní prostředí migrační – motiv cesty je pro knihu klíčový. Jedná se o prostor reálného Španělska 16. století, osídleného běžnou populací zemědělců, pastevců, šlechty, měšťanů, kleriků, vojáků apod. Autor nechá své hrdiny putovat reálným prostorem, který velmi dobře znal ze svého života a mohl ho tudíž v díle náležitě zúročit v líčení prostředí, které je zachyceno s velkou zručností a sytostí vyjádření, jež přesto ponechává čtenáři velký prostor pro vlastní imaginaci.

2.4    Děj       

       Děj obou knih popisuje putování a příhody rytíře Smutné Postavy a jeho vazala Sanchy. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti; jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Na konci prvního dílu se rytíř ve značně zbědovaném stavu vrátil do svého sídla, kde byl považován za nemocného. Všichni se ho snažili vyléčit tím, že o žádném rytířství nemluvili a dokonce i zazdili dveře do knihovny. Don Quijote se ale nudil a znovu se tajně vydal za rytířskými ideály. Další příběhy rytíře a zbrojnoše jsou naplněny veselými příhodami, ale jen pro ty, kdo o nich čtou. Sami hrdinové jsou totiž často biti. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve druhém díle, během Sanchovy vlády nad ostrovem, v níž se odráží tradiční utopický motiv. Don Quijote chce nejvíc ze všeho nastolit spravedlnost, odčinit křivdy a pomáhat chudým a ubohým. Poté, co se na ke konci druhého knihy vrátili hrdinové domů, se don Quijote rozstonal a ležel téměř týden bez hnutí. Lékař jej prohlédl a zjistil, že s tím nic dělat nelze, a ponechal jej osudu. Don Quijote slábl, prozřel, zřekl se ideálů potulného rytířství, sepsal závěť a po třech dnech zemřel.

       Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti a poznání.

3.            Autor filozofující

Dlouhý a rozsáhlý prostor toho románu ponechal jeho autorovi dostatek místa k nejrůznějším filozofickým úvahám o světě, životě, lásce, ženách i mužích. Cervantes, místy sklouzávající k patosu, tu v mnoha úvahách vyjádřil svůj komplexní světonázor.

3.1    O rytířských románech

        Velmi dlouho byl Cervantesův román vykládán pouze jako kritika rytířských románů, sám autor této interpretaci nahrává některými pasážemi, kdy slovy kanovníka odmítá soudobé špatné divadelní hry a rytířské romány: „ Přiznávám se, že se při čtení jich bavím, pokud si neuvědomím, že jsou to lži a bláznovství; jakmile to uvážím, zahodím nejlepší z nich do kouta a vhodil bych ji do ohně, kdybych měl možnost; zasloužily by podobného trestu, neboť jsou nepravé a podvodné, odpírajíce zdravému rozumu jako tvůrci nových společností a nového způsobu života, neboť se snaží přesvědčiti nevzdělaný lid o tom, že jsou pravdivé, ba drzé, že se odvažuji plésti hlavy urozené, jako to učinily Vaší Milosti.^“ Dále autor ústy kanovníkovy rozvádí, proč těmito hrami opovrhuje - ideál nachází v Písmu, přesněji v Knize Soudců: „Kde naleznete velké pravdy a činy stejně pravdivé jako odvážné.“

3.2    Autor poučující

       Don Quijote radí Sancho Panzovi: „Přijde-li hezká žena žádat tě o spravedlnost, nehleď na její slzy a neposlouchej její nářek a rozvaž dlouze podstatu její žádosti, nechceš-li, aby tvůj rozum vzal za své v jejím nářku a tvá dobrota v jejím vzdychání. Nekárej slovy ty, jež máš trestat skutky, neboť nešťastnému stačí trest sám a netřeba k němu přidávat zlé řeči.“

       Bláznivost dona Quijota je často využívána jako médium spojující názory Cervantesovy se čtenářem, když autor užije slov blázna, odpouštíme mu i moralistní mudrování, kterému bychom se jinde vysmívali. V rytíři Smutné Postavy se tak prosadil Servantes – moralista. Vyzrálý muž rekapitující dílem svou moudrost a názory na život, které před nás klade z lehkostí sobě vlastní.

3.3       O lásce

       Cervantes mající za vzor lásku křesťanskou, často nešťastnou a nenaplněnou, předvádí čtenáři mnohé příklady a podoby lásky. Láska dokáže člověka pobláznit, změnit jeho jednání a dokonce i zabíjet. Jako příklad skvěle poslouží nejprve domněnky Sanchovy a poté i jistota dona Quijota, který tu prezentuje vyhraněný „rytířský“ názor.

„Sancho změnil předmět řeči a řekl svému pánu: „Velmi se divím, pane, rozpustilosti Altisidory, komorné vévodkyniny; řádně ji musel zranit a probodnout ten Amor, který je prý hoch slepý, a ač má oči krhavé či spíše je nevidomý, zamíří-li do srdce, i kdyby bylo sebemenší, trefí do něho a prorazí je naskrz svými šípy. Také jsem slyšel, že se milostné šípy lámou a otupují o stydlivost a zdrženlivost dívek. Ale o tuhle Altisidoru se spíš naostřuj, než otupují.“

„Věz, Sancho,“ řekl don Quijote, „že láska nemá ohledů a nedbá rozumných hranic ve svém průběhu a že má tutéž povahu jako smrt: stejně útočí na vysoké paláce královské jako na nízké chatrče pastýřů, a když se úplně zmocní duše, první, co učiní, je, že jí odejme bázeň a stud.“

Autor před nás opět klade svůj ucelený náhled, shrnující jeho vlastní ideje čerpané z života a Bible, ve které jako křesťan nachází dokonalé příklady lásky a harmonického soužití milenců.

4.            Členění románu

       Dílo se skládá ze dvou částí (knih). První vydává Cervantes roku 1605 v Madridu s velkým ohlasem. Roku 1614 pak vychází Segundo tomo del ingenioso hidalgo Don Quixote de la Mancha - que contiene la tercera salida, y es la quinta parte de sus aventuras – Cervantesem nepovolené a nikdy neschválené vydání druhého dílu dobrodružství dona Quijota, které sepsal Alonso Fernández de Avellaneda³. V předmluvě knihy autor plagiátu napadá autora díla originálního. Tím je Cervantes přirozeně rozhořčen a popuzen. Narychlo se tak vybičuje k sepsání druhé části svého románu, vydaného 1615, kde v mnoha narážkách plagiát zesměšní a odsoudí. Vlastně tak můžeme Avellanedovi poděkovat, vždyť Cervantes v následujícím roce umírá!

       Každá kapitola jednotlivých knih je pak uvedena krátkým popiskem, který slouží jako nepříliš věrohodné předznamenání toho, co bude v následující kapitole následovat. Autor – mystifikátor často čtenáře mate a udržuje jeho pozornost nejrůznějšími “exkluzivními” podnázvy kapitol jako: Kapitola VI., vyprávějící o příhodě dona Quijota, jeho neteře a hospodyně, jedna z nejhlavnějších kapitol celého vyprávění; Kapitola XXXIV., která vypráví způsob, jak by bylo možno osvoboditi začarovanou Dulcineu z Tobosa, což je jedna z nejkrásnějších příhod celé historie.

Poznámky

1 - Anselmo, jeho nejlepší přítel Lotario i Maritornes zemřou následkem vlastních poklesků morálních – Anselmo poprosí přítele, aby jeho ženu Maritornes svedl a vyzkoušel tak její oddanost a „pravou povahu její lásky“. Lotario dlouho odmítal, poté co k experimentu svolí, propadá krásné Maritornes celou svou duší a svého přítele zradí. Žádný z nich tedy není bez viny. Nicméně povídka končí schematickou a přepjatou scénou smrti všech jejích aktérů, čímž se už tak  zdlouhavý  příběh devalvuje ještě níže – na plytce moralistní varování před osudovými rozhodnutími, které mohou člověka stát život, když nebude jednat se správným ohledem ke „správným (biblickým?) mravům“.

2 - Rocinante - Kůň Quijotův. Původ slova je nejasný, „rocin“ ve španělštině znamená špatný kůň a „ante“ – před; česky jednoduše herka. Jméno Rocinante vybírá sám Quijote těsně před tím, než vyjede na první výpravu.

3 -  V této knize například don Quijote přestane milovat Dulcineu z Tobosa.