Víla

Utíkal lesem a neustále se ohlížel. Jsou někde za ním. I když je neviděl, vědel, že tam jsou. Na koních, v třpytných zbrojích a s chutí lovit. Tohle nebyl lov na zvěř. Lovili jeho. Lovili něco menšího a podřadnějšího než je člověk, přesto ne zvíře. Plavným skokem se přenesl přes padlý kmen a měkce dopadl do zetlelého listí na druhé straně. Zkušeným okem lesníka propátral okolí. Párkrát nasál vlahý vzduch, jemně vonící kůrou a mízou stromových obrů. Zaslechl kýchnutí. O devíti vzadu neměl pochyb. Tušil tři napravo. Kde je zbylých pět ? Možné byly jen dva směry. Nalevo nebo před ním. Co by udělala kořist ? Utíkala. Stále dál a dál, až by nakonec, uštvaná a vyčerpaná, padla k zemi a čekala na smrt. Ne tak on. Napravo. Vyšvihl se na nohy a tiše běžel mezi stromy. Měl pravidelný rytmus a co hlavně, necítil se unavený. Možná to byl vliv cvičení, do nichž jej nutil otec. Možná to byla síla jeho strachu. Zpoza křoví uslyšel tlumené odfrknutí. Dřív, než stačil cokoliv vymyslet, zareagovalo jeho tělo podvědomým reflexem. Skulil se k patě jednoho z titánů. Mezi nízkými keři se prodíral kůň v sedle s tím, jehož nenáviděl ze všech nejvíc. Cronal. Zrůda. Vrah. Bastard. Elfové mu dali mnohá jména. Žádné však nemohlo přesně popsat Cronalovi činy. Xenofobie, šílenství, popravy. Peklo na zemi. Krvavá lázeň pro nelidi ! Chceme zdravé děti ! Pryč s mutanty ! Hesla, používaná davy při pogromech, občas připomínala válečné prapory a jejich vznešené ideály. Vlastně to tak trochu válka byla. Válka, kde vojsko stálo stranou a nechalo civilní obyvatelstvo řádit dle libosti.

Na nepatrnou chvíli překonala nenávist strach a on vyrazil. Přímo proti Cronalovi. Kůň, nečekajíc tak náhlý a prudký pohyb, se zvedl na zadní a shodil pána Manowanu na zem. Ten během pádu zuřivě zaklel. Pár vteřin ležel bez pohybu, pak se posadil a potřásl hlavou.

" Co se to ksakru..."

Nestihl ani doříct, když ho do hlavy zasáhl kámen, velký jako slepičí vejce. Cronal zaskučel a svinul se do klubíčka. Mezi prsty mu prýštila krev a barvila spadané listí pod ním. Vysoký mladík se podíval na svou ruku, neschopen uvěřit, že to opravdu udělal. Hodil po králi kámen ! Doteď měl šanci utéct, malou naději, že ho snad nechají být, až je lov přestane bavit. Tím zásahem se odsoudil k věčnému vyhnanství. Cronal zavrčel a znovu se posadil. Pohledem přejel krvavou drátěnou košili, hmatem zhodnotil ránu na hlavě a zkusil vstát.

" Posranej les. Kde jsou ti budižkničemové, když je člověk nejvíc potřebuje ?! STRÁÁÁÁŽ !!!!!"

Cronal už byl skoro na nohou. Kdesi za ním něco prasklo. Stihl se otočit natolik rychle, aby postřehl klacek, dopadajicí mu na hlavu. Zachytil ránu předloktím. Kost nevydržela a praskla. Cronal děsivě zařval, svalil se znovu na zem a kopal nohama.

" Pomóóóóóóóóc..."

Druhá rána klackem ho umlčela.

" Shnij v nicotě Conale !"

Ale než stihl dílo dokončit, vřítili se na místo plným cvalem královi stráže.

" Napadli krále. KRÁL JE V NEBEZPEČÍ !!"

Tři sesedli a běželi pomoci bezvládnému Cronalovi, zbylí dva pronásledovali koňmo dlouhonohého elfa hlouběji do lesa

Utíkal už přes půl hodiny. Pomalu mu docházel dech a tušil, že zvládne jen pár dalších minut. Doběhl na

větší mýtinku s malou proutěnou chýší. Elf se zarazil a zíral na stavení. Tohle tu posledně nebylo, pokud si dobře pamatoval. Sice tu byl před třemi týdny, ale přesto.

" Hledáš někoho ?"

Elf úlekem téměř nadskočil. Otočil se,v ruce pevně svírající klacek, jímž udeřil krále. Před ním stála mladá a až nepřirozeně krásná dívka. Bledý, přímo božsky modelovaný obličej lemovaly havraní vlasy a zvýrazňovaly tak hloubku temných, přetemných očí.

" Jsi hluchý ? Nebo neumíš mluvit ?"

Její hlas byl chladný. Přespříliš chladný. Z lesa už byl slyšet dusot kopyt.

" Musím zmizet. Jdou po mě !! Zabijí mě a tebe taky, když tě se mnou uvidí !!"

Dívka se zasmála a pokynula mu hlavou. Následoval jí. Sám nevěděl proč. Cítil sladkou chuť kouzel, síť spřádanou kolem něj. Nebo kolem ní ? Nedokázal to rozlišit.

Na mýtinu vpadli jezdci. Koně nervózně přešlapovali a tančili na místě. Pak jeden z nich mávl rukou a oba klusem zajeli zpět.

Elf si prohrábl vlasy.

" Zmátla si je kouzlem. Ovládáš to dobře, co ?"

Dívka si sedla na a zkřížila nohy. Opět se na něj usmála, kývla hlavou a zakroužila prstem ve vzduchu.

" Trochu si zajezdí v kruhu. Jsou tu ještě nějací ?"

" Patnáct, možná víc. A král, samozřejmě."

Dívce se rozšířili oči.

" Král ? Jaký král ?"

" Král Crolan, král Vrah. Neříkej, že jsi o něm ještě nikdy neslyšela," elf nevěřícně kroutil hlavou.

" Ne, neslyšela. Proč mu říkáš král Vrah ? Udělal něco zlého ?"

" Je to šílenec. Můj lid je pronásledován jako zvěř, jsme zabíjeni pro zábavu. Ženy znásilňují, dětem berou rodiče, rodičům děti na práci v dolech. Nemáme žádná práva, nemáme zastánce v radě, nemáme nic. Jen sami sebe. A nenávist."

" Proč se nevzepřete ? Proč nebojujete ?

Elfova tvář prozrazovala jak nesmírný smutek pociťuje.

" Zkusili jsme to. Mnohokrát. Vždy jsme byli poraženi. Teď je nás sotva hrstka. Nezbyl nikdo. Nikdo s vůli k odporu. Kromě mě ! Jen já sám stále odolávám. A nezvdám se, dokud budu živ."

" Škoda, že smrt je tak blízko," usmála se dívka.

" Cože ?"

Crolan seděl na kameni u ohně a čekal, až mu jeden z rytířů podá oběd. Kančí maso. A že to byl pořádný kus ! Potrhal jednoho koně, než se ho podařilo skolit. Spokojeně jedl a občas se podrbal pod obvazem na hlavě. Zatraceně to svědilo a on doufal, že jeho muži toho proklatého elfa chytí. Hodlal si to s ním pěkně užít. Kat bude mít zase co dělat. Už dlouho zahálel.

Do tábora vkročila dívka. Zjevila se jakoby přímo ze vzduchu. Přesto stráže reagovali se strašlivou rychlostí. Než udělala dva kroky, stáli vojáci rozmístění okolo Cronala, meče tasené.

" Kdo jsi ?"

Jako odpověď na Cronalovu otázku natáhla pravou ruku. Teprve teď si mohl všimnout, že drží za vlasy hlavu. Hlavu s výrazem naprosté hrůzy. Hlavu s obličejem sešklebeným do grimasy smrtelného strachu.

" Ehh, ty jsi toho elfího zkurvence dostala," řekl překvapeně Cronal," kdo ksakru jseš ?"

Dívka ukázala bílé zoubky v milém úsměvu.

" Tvůj poslední polibek, Cronale."

A zaječela.