Osamění II

Když řekneš: Já jsem sám,

uši mi drásá štěkot kulometu.

Pokaždé znovu umírám, když

rozsíváš tu nelítostnou větu.

Vzduchem se za mnou klouzají

zkyslé výpary upřímnosti,

na přistání se chystají

padáčky zborcených ctností.

Když řekneš: Já jsem sám,

je to jak výbuch po granátu.

Je těžké odpustit, bránit se

myšlence, myšlence na odplatu.

Když řekneš: Já jsem sám,

je to zeď mezi náma.

Je to jak plivnout: Tebe mám,

to ty jsi, děvče, sama.

To tvoje: Já jsem sám,

je zeď a propast mezi námi.

Za ploty zahrad ztichlý sad,

dvě lidské krajiny vesniček pod horami.