Jeden den

        Je ráno.Ráno který voní pomerančovým džusem , kávou a míchanýma vajíčkama. A taky létem. Je prosinec. Je to přesně to ráno, kdy si říkáte že se něco stane. Že přijde nějáká velká změna. Něco nového něco krásného. A tak si dnes pod kabát obleču ty nejkrásnější a nejlehčí šaty co mám.A než se odejdu brouzdat sněhem do města dám si horkou a dlouhou sprchu i když to normálně po ránu nedělám .A nalíčím se. Dneska se má přeci něco stát. Musí mi to slušet. Po cestě si koupím v traffice na rohu ty nejdražší vanilkové doutníky. Starý hubený pán s jistkrou v očích, jako by mu bylo dvacet , tam poslouchá jazz ze starého gramofonu ,kouří startky a pije mátový čaj.Zvláštní kombinace. „Život je krásný.“ jako by zašeptal, když jsem vycházela ven. Sněží. Mám jen kabát a pod ním letní šaty ale není,není mi zima.Jako bych šla horkým pískem na nějáké tropické pláži . A do moře padá sníh.

       Celý den jsem chodila městem a sněhem a usmívala se na všechny lidi – na všechny cizí lidi které jsem potkala. Připadali mi tak známí.Jako by patřili do mého života. I oni se na mě usmívali.

Byl to krásný den.Krásnější než moje letní šaty , krásnější než Vánoční ráno. Byl to přesně ten den, kdy si říkáte že se něco stane. Že přijde nějáká velká změna.

A..... ono se nic nestalo.Nebo přeci jenom...stalo?Možná.Možná se ode dneška víc usmívám.....:)