Zrada, smrt a nic víc

            ...Ještě stále cítíš teplo. Slabé, ale přece jen. Ruce i nohy už ti pomalu chladnou a ztratil jsi v nich veškerý cit. Jako bys je vlastně nikdy ani neměl. Ruce? Nohy? K čemu ti teď jsou, když už jsi téměř zapomněl, co je to pohyb, chůze. A přece tu jsou stále s tebou. Na míle vzdáleny, součástí tebe. Leží tu tak klidně, jako by zde ležely už od pradávna. Zkaleným zrakem se díváš na ruce, které zde tak bez hybně leží v prachu a špíně. Jsou nepřirozeně bledé. Leží tady jako vytesané z kamene. Ležíte tu, ty a ruce, jako sousoší zrady. Zradila vás temná budoucnost. Zradila vás lidská ruka. Zradil vás váš přítel...

Záblesk. Vzpomínka. Tma. Strach? Ne. Klid? Dá-li se to tak říci...

            “Nástup vy bando posranejch šmejdů!“ ostrý hlas velitele prořízl vzduch plný dýmu a síry. Rozléhal se po okolí trosek tábora a svolával zbytky vojáků. „No tak, vy špinavci zablešený, nástup! Zvedněte ty své líné, posrané zadky! Už je po všem!“ Jeho hlas se nesl táborem a nepřestával s vybízením roztroušených vojáků. Čerstvé ruiny tábora zakusily právě před krátkým okamžikem zkázu. Nepřátelský útok rozprášil toto místo a eliminoval základnu na něco málo vojáků. Lidské bytosti se začaly váhavě slézat. Shromáždily se u polorozpadlého skladiště palných zbraní. Velitel ještě jednou prošel táborem a potom, co zhodnotil, že všichni schopní se již shromáždili, vydal se k nim.
            Znechuceně si prohlédl lidi v odrbaných špinavých šatech. Stáli tam ve skupině a ani se neobtěžovali utvořit řadu. Vyskytovali se tam jak muži, tak ženy. Velitel si odplivl. Chtěl něco říci, ale nakonec si to rozmyslel a raději se podíval na jih. Několik dlouhých okamžiků tím směrem zamyšleně hleděl se šklebem na obličeji. Teprve potom rozhodl, co udělají: „Skurpio tu budou co nevidět. Je málo času, tak se konečně seberte. Nestůjte tady jak telata na porážku! Poberte co unesete a za 5 minut vyrážíme! Pohyb, pohyb!“ Samozřejmě, že myslel něco málo potravin a hlavně munici a zbraně, které ještě zůstali v troskách skladiště, před kterým právě stáli. 

            “Kupředu!“ Jenom tímto slovem dal velitel najevo, že právě nastala chvíle k plánovanému odchodu. Mezi těmi vojáky jsi samozřejmě i ty. Následuješ drobnou postavu nějaké ženy, myslíš si, že se jmenuje Barbora, ale jistý si nejsi. Znáš ji jen od vidění, při shromážděních základny Tábora 51 a ona tam byla se svým oddílem 51-7. Ty jsi z oddílu 51-16. Ale zrovna teď je to úplně jedno, protože nyní jste všichni sloučeni a velitel ani neurčil nové jméno. Koukáš ji na zadek a i přes to, že není vůbec vhodná doba, se nemůžeš ubránit představě, jaké by to s ní asi bylo, kdyby jste byli někde v soukromí, namísto téhle šlamastiky. 
            Z této divoké představy tě vyruší kamarád: „Dal by sis ji, co, Martine?“ Podíváš se jinam, aby tvé oči pořád nehleděly k zadku Barbory a odvětíš: „Co tě napadá.“ Říkáš to sice pohotově, ale je ti jasné, že přítel trefil do černého. Trochu ze zastydíš, že zrovna v tak vážné situaci, jaká nastala, se nemůžeš ubránit takovýmto, zcela, nemravným představám. 
            Přítel se zašklebí a škádlí tě dál: „Já vím, že jo, jseš nadrženej, jak bejček.“ 
            Na to naštvaně řekneš: „Sám seš nadrženej, tak tady plácáš voloviny.“ 
            Kamarád do tebe šťouchne a směje se ti. Zamračíš se na něj, ale to je tak to poslední. Tvé tělo hrubě narazí na tělo jdoucí před tebou. Barbora se zakymácí, ale rovnováhu neztratí. Vybalancuje to a prudce se otočí. Pro tebe s nečekanou rychlostí. Vidíš jak její pěst letí do tvého obličeje. No není to žádné polechtání a na to, jakou má Barbora jemnou konstituci, to byla pořádná pecka pod oko. Vůbec ti nejde do hlavy, jakým pohybem se jí podařilo dát ti ji do obličeje, ale ani na toto bádání nemáš moc času, neboť Barbora se šklebem uražené kočky vráží koleno do břicha smějícího se kamaráda. Tomu okamžitě tuhne úsměv na tváří a chytá se za postižené místo. Je zcela jasné, že váš chlapácký rozhovor slyšela... 

            ...Ještě stále cítíš teplo. Slabé, ale přece jen. Ruce i nohy už jsou téměř studené veškerý cit z nich již dávno vyprchal. Ještě stále bije. Slabě, ale přece jen...

Záblesk. Vzpomínka. Tma. Strach? Ne. Klid? Dá-li se to tak říci... 

            Na jazyku cítíš pachuť krve. Její železitá a nasládlá chuť je ti nepříjemná. Nějak se ji nemůžeš zbavit. Krev ne jen, že cítíš v ústech, ale také ji cítíš v nose. Cítíš pálčivou bolest nad okem. 
            „No?! Ještě nemáš dost?“ Ten hlas je ti povědomý. Přemýšlíš, odkud jej znáš. 
            Tupá rána do žeber tě vytrhne ze vzpomínání na osobu, k níž ten hlas patří. 
            „Tak kde je!“ Tu otázku ani nevnímáš. Za to si už začínáš vybavovat, komu ten hlas patří. Oči, ač je máš zavřené, se ti údivem a překvapením roztáhnou doširoka. Zachroptíš pouze dvě slova: „Tome, proč?“ 
            V odpověď ti zazní jen nenávistná slova. Slova někoho, kdo ti dříve byl přítelem: „KDE TO JE!“ drsná, chladná, jedovatá slova, tvořící otázku, o které nemáš, teď, ani ponětí, jaká je její správná odpověď. 
            Svistot, rána, bolest. Slyšel si snad prasknutí svého žebra? Nevíš, bolest ti zaplaví hruď. Asi by ses už skácel k zemi, kdyby tě někdo nedržel. „Proč si to děláš těžší?! Proč mě neřekneš, kde to je!“ že by zazněl v Tomově nenávistném hlase nějaký náznak vzpomínky na staré přátelství? Kéž by. Nemůžeš pochopit, proč se k tobě tak chová? Nevzpomínáš si, co se stalo. 
            Omyl! V jeho hlase nezbylo ani špetky po vzpomínkách a přátelství! Utvrdil tě v tom další ranou do tvých pohmožděných a snad i některých zlomených žeber. 
            Zablesklo se ti před očima. A náhle se ti to vše vybavilo. Se zbytkem oddílu z Tábora 51 jste se vydali na dlouhou cestu. Ta ale nebyla vůbec tak dlouhá. Nedaleko od trosek vašeho tábora jste narazili na několik nepřátelských oddílů. Váš oddíl měl s sebou něco hodně cenného o čem jste nevěděli do poslední chvíle. Měl to u sebe váš velitel. 
            Vzpomínáš si, jak vás napadli. Jak jste bojovali. Jak se velitel najednou nepozorován vytratil. Byl klidný a využil zmatku a vřavy boje. Dokonce sis vzpomněl i na ten okamžik, kdy se tvůj přítel postavil proti tobě. 
            Okamžik, kdy se vaše pohledy setkaly a jeho tvář se, pro všechen čas, který ti ještě zbýval, navždy změnila. Jako by ti, v ten okamžik, byl úplně cizí. Krutý výraz, lačné hyeny. Tvrdý a jízlivý úšklebek. To jsi z jeho tváře vyčetl, než na tebe zaútočil s rychlostí geparda.

Záblesk, tma.... 

            ...Ještě stále cítíš teplo. Slabé, ale přece jen. Ruce i nohy jsou ledové. Poslední zbytky tepla unikají tvým otevřeným břichem ven a transformují se v jemnou mlhovinu, která opět chladne a ulpívá na tvém těle.

Už necítíš nic. Ani teplo, ani bolest. Ani lásku, ani nenávist...