Mise

     Probudil jsem se a v uších mi zněl známý zvuk. Červený majáček nade dveřmi osvětloval mou ložnici červenou barvou. Poplachová siréna uvedla do pohybu sled událostí. Automaticky jsem začal vykonávat činnost, kterou tato situace vyžadovala. Do konferenční místnosti jsem se dostavil mezi prvními. Zaujal jsem své místo u stolu a čekal na příchod velitele. Za okamžik byla místnost plná a jako poslední vstoupil velitel. 
    „Pánové, situace se má následovně,“ začal vysvětlovat a na stůl položil hromadu spisů. „Naše stanice EP20 zachytila v 00.15 hodin signál typu S1L. Jedná se o sektor v našem rajónu, ve kterém se nachází výzkumná stanice, takže se do toho pustíme,“ a očima začal přejíždět osazenstvo místnosti. Dobře jsem věděl, co to znamená. Vybírá ty nejlepší. I když je to jen signál typu S1L, dnes půjde do tuhého. Výzkumná stanice je nejspíš v nebezpečí. 
    „Jsou nějací dobrovolníci?“ tišeji než obvykle se zeptal velitel. Jeho pokus byl marný a on to věděl už na začátku. Bude muset určit výsadek sám. Sám bude určovat, koho pošle do nebezpečí, kde smrt je v seznamu položek. Dál už nemohl zvyšovat napětí.

     
    „Dobrá, velitel mise je John, jednička Mike, potom Jack, Danny, Bob a Flyn,“ zakončil seznam jmen. Velení dnešní mise padlo na mne. Zbytek osazenstva vydechl úlevou. 
    „Zůstaňte všichni sedět!“ okřikl velitel několik vojáků, kteří se zvedali k odchodu. „Nyní vám sdělím podrobnosti mise a chci, aby je slyšeli všichni,“ dodal a z hromady papírů sebral několik listů, které nechal kolovat po místnosti. Hleděl jsem na papír před sebou a pročítal důležité informace k misi. Opravdu to dnes nebude žádná sranda. Jednomístný stroj typu Selard. Posádka - jeden Levit. S1L. Za touto zkratkou se skrývala pravá noční můra, jejíž zahnání vždycky něco stálo. 
    „Signál zmizel někde v těchto místech,“ ukazoval velitel na mapě. „Satelit brzy začne tuto oblast skenovat a než se dostanete na místo, budete mít přesná data k dispozici. Nějaké otázky?“

     Tato situace nebyla příliš častá. Byla z nejhorších. S1L, kdy L znamená Levit, je situace, kdy každý voják myslí na to nejhorší. I když se momentálně nikdo na nic nezeptal, věděl jsem, že otázek je spousta. Byly to ale otázky, na které nikdo z přítomných neuměl odpovědět, a tak jako vždy zůstaly nevyřčeny. 
    „Dobrá, výsadek do doku a ostatní rozchod,“ zavelel velitel a odešel jako první. Nikdo nic neříkal. Vedl jsem výsadek do doku a ostatní vojáci se vraceli na své ubikace. Tohle nebyl konec a oni to věděli moc dobře. Jestliže náš výsadek zklame, bude vyslán další. Tato mise měla jediný scénář - naši výhru. Jiná možnost neexistovala. Signál S1L musel být umlčen navždy.

    Veškeré přípravy byly za námi a výsadek byl nastoupen před transportérem.   
    „Četo, pozor!“ zavelel jsem a přicházející velitel pokynul pohov. 
    „Pánové, dobře víte o co půjde a doufám, že to zvládnete,“ mluvil velitel k výsadku, přičemž přecházel sem a tam, jak to měl ve zvyku. 
    „Máte výcvik, máte vybavení, jste ti nejlepší z nás. Já vím, že vy to zvládnete. Dávejte na sebe pozor.“ Potom pohlédl na mě a to byl signál k započetí mise. Výsadek nastoupil do transtportéru a ten se za okamžik hnal skrz mraky k místu signálu S1L. Satelit, skenující oblast přistání Levita, nám dodal přesné údaje o poloze jeho lodě a taktický plán mise byl kompletní.
 
    „Let na místo bude trvat ještě 5 minut,“ informoval nás pilot. Transportér letěl nejvyšší možnou rychlostí a za oněch 5 minut dokázal urazit neuvěřitelnou vzdálenost, ale pro nás to byla věčnost. 
    Hleděl jsem na muže z výsadku. Znal jsem je všechny. Oni znali mě. U jednotky jsme byli nejdéle ze všech a tomu odpovídaly i naše zkušenosti. Také kvůli nim jsme dnes byli vybráni. S1L, opakoval jsem si v duchu. Mám zodpovědnost za všechny tyto muže, kamarády, hleděl jsem skrz přilbový štít na zbytek výsadku. Teď mí kamarádi nevypadali ani jako lidé. Kolem seděly postavy v krunýřích, které je měly ochránit. Rozlišoval jsem je teď podle čísel. Transportér sebou házel ve vzdušných vírech a já si připadal jako slina. Slina, kterou transportér vyplivne, jakmile dorazí na určené souřadnice. V tom krunýři jsem se přestával cítit člověkem. Nejnovější technologie výroby a metalurgie mě chránila svým krunýřem a já byl na cestě chránit ji. Chránit tuto technologii, kterou jsme vyvíjeli neustále kupředu, vylepšovali ji a zdokonalovali ve všech ohledech. Má křehká skořápka uvnitř tohoto bojového obleku se třásla strachy. Viděl jsem sebe a lidstvo jako nástroj, kterým technologie vyvíjí sebe samu. 
     Živý nástroj, který vyvíjí technologii ve víře, že to dělá pro sebe. Chrání ji a udržuje při životě. Udržuje při životě ve válce proti životu. Proti životu, který přišel odjinud, který není vítán. Vzpomínám na den, kdy naše sonda posledního typu vyslala zpět k Zemi signál, v němž uváděla, že nepřátelská rasa směřuje do naší galaxie. Lidstvo uvěřilo informacím ze sondy. Nebyl důvod nevěřit. Tehdy to byl první kontakt s touto rasou. První kontakt, který za lidskou rasu provedla naše nejlepší sonda, která poslala všechna nejdůležitější zvuková i obrazová data, jež byla okamžitě zpracována taktickými servery. Potom, když naše nejmodernější satelity objevily lodě této rasy, automaticky, pro naši obranu, pro svou obranu, spustily obranný útok. Bránily lidstvo, které tvoří a neustále vylepšuje technologii. Bránily samy sebe.

      Vzpomněl jsem na slova mého výcvikového instruktora. Vždy opakoval, nemyslete u toho, jednejte automaticky, automaticky jako stroj, rychle a přesně. Až nyní jsem pochopil pravý význam jeho slov. Byl jsem dobrý voják, rychle jsem se učil a nad radami starších kolegů moc nepřemýšlel, prostě jsem se jimi řídil. To byla možná chyba. Udělali ze mě to co jsem a právě teď nemá smysl, se tím zabývat. 
     Už je to dávno. Kdysi jsem slyšel, že mozek je nejlepší zbraň. Nevím, kdo a kdy to řekl, ale vím jistě, že dnes jednám automaticky a k tomu mozek na přemýšlení nepotřebuji. Přesně vím, co v které situaci dělat. Jaké rozkazy vydávat a jakou strategii pro přežití použít. Jednám rychle a přesně, jako stroj, kterým ve skutečnosti nejsem. Sice tak vypadám, ale uvnitř toho krunýře se skrývá má křehká skořápka, třesoucí se strachy i před myšlenkami, které se mi honí hlavou.

      Dosáhli jsme cíle. Po hladkém přistání jsme okamžitě opustili transportér a přešli do útočné formace. Postup přesně podle taktického plánu. Několik stromů jabloňového sadu bylo zničeno přistáním cizí lodě, která zůstala ve středu stromořadí. Loď byla napůl zarytá do země a nad povrch vyčníval její kopulovitý tvar. Vzal jsem infravizor a zkontroloval stav. Sklopné dveře měla dokořán. Levit pravděpodobně opustil loď a pohybuje se někde venku. Někde poblíž nás skrytě pozoruje. Zaujímá výhodné postavení k útoku. 
     Při postupu k lodi jsem začal mít nepříjemný pocit, že jsem na ráně. Výsadek utvořil tvar kleští, které začaly pomalu svírat cizí loď do smrtícího sevření. Opatrně jsme našlapovali a kryli se za stromy. Pokud by byl Levit ještě uvnitř, hodně by nám to usnadnil. Možná byl i raněn v důsledku nepovedeného přistání. Senzor pohybu byl k ničemu. Silný materiál trupu nedovolil skenování.  Brzy se mělo rozhodnout, jak mise skončí. Kleště scvakly a Danny na můj povel odpálil střelu z granátometu přímo do otevřených dveří. Ozvala se strašlivá rána a vzápětí byla cizácká loď v jednom ohni. Ze dveří se valil hustý dým.     
     Byl to přesný a zničující zásah. Začal jsem zvažovat další postup, když se z pravého křídla našich kleští ozval známý zvuk energetické zbraně, užívanou Levity. Okamžitě nato vzduchem mezi stromy projela zářivá střela. Danny se nestačil ani otočit a střela ho rozpůlila ve dví. Noční můra se vyplnila. Levit už nebyl v lodi, ale celou dobu nás pozoroval.
     Když Danny vypálil z granátometu, ukázal na sebe, jako kdybychom na něj posvítili baterkou. Ani jeho obranný krunýř ho nedokázal ochránit před ničivou silou levitské zbraně. 
    Celý zbytek výsadku trpěl nad Dannyho ztrátou. Naše morálka se propadala do temných hlubin, ale nebyl čas na truchlení. Automaticky jsme se přeskupili do pětičlenné krycí formace. Situace byla jasná. Postupovali jsme k místu, odkud vyšla smrtící rána. Na obloze svítil měsíc v úplňku a osvětloval výzkumnou stanici na horizontu kopce. Tu výzkumnou stanici, pro kterou Danny zemřel.

     Snažil jsem se, aby můj stín splýval se stíny okolních stromů. Skener pohybu ještě nezaznamenal cizí pohyb, což znamenalo, že  Levit vyčkával. S tím jsem také počítal. Už brzy ho naše formace měla uzamknout do neproniknutelné pasti, ze které nebylo úniku. Zaujal jsem místo uprostřed formace, ze kterého byl výhled na zbytek výsadku, tvořící kleště formace. Levit neměl kam utéci. Z krytů za ovocnými stromy mířily naše automaty do cílového prostoru. Povel k palbě by znamenal, že Levit ukrytý ve vysoké trávě vydechne naposled.

     Chystal jsem se vydat povel k útoku, když se najednou stín vedlejšího stromu začal zvětšovat, až se nakonec oddělil v samostatnou siluetu. Stál jsem tam jako přikovaný a nehybně se opíral o strom. Stín se zastavil. 
     Věčnost okamžiku se nedala popsat. Je za mnou, uvědomil jsem si svou poslední myšlenku. Uběhla sekunda, ale nic se nestalo. Byl to mrtvý bod. Uběhla další sekunda. Stín stále nehybný. On o nás neví, uvědomil jsem si. Prošel mezi mnou a Mikem a nevšiml si nás, jako my si nevšimli jeho. 

     Měsíc na obloze, vždy tichý společník, kterému lidé odnepaměti svěřovali svá tajemství ke mně poprvé promluvil. „Stojí za tebou,“ sděloval mi svým neslyšným hlasem a hvězdy, ve kterých jsem doposud viděl jen nebezpečí a smrt byly nyní na naší straně. Začal jsem se pomalu otáčet a cítil, jak se celý chvěji. V ústech naprosté sucho a dech čím dál rychlejší. Zbytek výsadku stále pozorně sledoval cílovou oblast a neregistroval mou činnost. Ještě krok a stojíme naproti sobě. 

     Mezi mnou a měsícem stál on. Obrys jeho postavy se zařezával do luny a já nevnímal okolí, jen se soustředil na nás tři. Otázky se mi zase začaly drát do hlavy a v okolní temnotě jsem hledal odpovědi.

     Proč je tu? Stojí tady a hledí na měsíc. Jeho zničená loď opodál mu znemožňuje návrat. Přiletí pro něj? Je postradatelný? Zabil Dannyho, protože mu zničil jeho loď? Nebo zničil nepřátelský stroj, který ničí život. Viděl vůbec někdy člověka? Člověka bez krunýře, který se prochází lesem a píská si melodii? Nebo doposud spatřil pouze poslední výkřiky naší technologie, či stroje s lidmi uvnitř. 

     Otázky se mi honily hlavou a bylo jich čím dál víc.
Nemohl jsem se jich zbavit, ani na ně odpovědět. Ani on mi na ně dnes neodpoví. Automaticky zvedám hlaveň a mačkám spoušť. Likviduji cizáka, který ničí naše zařízení a hubí naši technologii. Je po všem. Mise splněna. 

    
     Komunikátorem mi přichází data o výsledku mise. Cizák zneškodněn-cizácká loď zneškodněna-výzkumná stanice ochráněna-zahynul jeden člen výsadku-hodnocení…výborné!

     Hledíme na sebe a oba mlčíme.