Ucho

Probudil jsem se kolem desáté. Bolely mě oči. Vytáhl jsem z lednice láhev slivovice a pořádně si přihnul. Od jisté chvíle jsem to již nedělal proto, abych vypálil červa. Uvařil jsem si kafe a uvelebil se v houpacím křesle v obýváku. Byt jsem měl prostorný: měl pět pokojů, z nichž dva byly spojeny balkónem. Přítelkyně chodila do práce uspávat a probouzet pacienty a odpoledne běhala po obchodech, nebo chodila na kávičku. Na univerzitě jsem předstíral, že pracuji na výzkumu vzrůstajícího násilí mezi dětmi na školách a dostával za to slušné stipendium. Abych zalepil zdravotní a sociální, přebíral jsem pár dnů v měsíci v nemocnici po nocích mrtvoly. Trochu mě mrzelo, že mi nikdo nezajistil doživotní rentu, jako Roquetinovi, protože nedělat vůbec nic, by mi naprosto vyhovovalo. Houpal jsem se v křesle a najednou jsem měl pocit, že mám něco v uchu. Zajel jsem si ukazováčkem dovnitř a chvíli s ním otáčel. Když jsem ho vyndal, bylo to ještě horší. Jako by mi tam pobíhala myška a svými tlapičkami roztáčela kolotoč. Vytáhl jsem ze šuplíku sirku, omotal kolem ní vatu a chvíli s ní uvnitř kvedlal. Když jsem skončil, bylo to ještě horší. A navíc mě ucho začalo bolet. Ozval se bzučák a já si uvědomil, že má přijít Filip. Volal předchozího dne, že se mě potřebuje na něco zeptat. Byl to spolužák ze školy, s kterým jsem promoval a ve čtvrtek se s ním po dlouhé době pěkně ztřískal. Netušil jsem, co může chtít. Otevřel jsem dveře a za nimi spatřil nakrátko ostříhanou blonďatou hlavu s pichlavýma očima. „Nazdar Filipe,“ ustoupil jsem stranou a rukou mu naznačil, že může jít dál. „Nazdar,“ řekl Filip a vkročil. Jen pomocí nohou si sundal tenisky, výsměšně mi pohlédl do obličeje a vstoupil do obýváku. „Máš to tu velký,“ řekl a postupně zotvíral všechny dveře. „To je tvůj pokoj?“ zeptal se. „Jo,“ řekl jsem nervózně. „Si tu vyvětrej.“ Vzal do ruky korál, ve tvaru kosti, který jsem si přivezl z Indonésie. „Tím tak někoho klepnout, tak se neprobere,“ zvolal a několikrát se korálem pleskl do dlaně. Prudce mě zabolelo v uchu. Zamáčkl jsem je dlaní. „Co děláš? To je nějaký cvičení, nebo co?“ Filip uklonil krk na stranu a podíval se na mě jako slepice. Zavrtěl jsem hlavou. „Pojď, sedneme si v obýváku,“ rukou jsem ukázal směr. Švihl sebou do křesla a začal se houpat tak, že jsem měl strach, aby se nepřekotil. „Dobrý,“ uznale na mě kývl. „Uděláš kafe?“ Šel jsem do kuchyně dát vařit vodu a při té příležitosti jsem si znovu projel ucho vatou. Nepomohlo to a pocit, že v něm něco mám, se ještě znásobil. Vrátil jsem se za svým hostem a postavil před něj kafe. „Dal´s do toho cukr?“ Ukázal jsem na cukřenku na stole. Vzpomněl jsem si, že za chvíli možná přijde sousedův šestiletý syn, který u mě v sobotu před obědem hrával hry na počítači. „Snad abys mi řekl, proč jsi přišel,“ poznamenal jsem. „Jasně.“ Přestal se houpat. Píchlo mě v uchu natolik, až jsem vyjekl. „Děje se něco?“ „Co jsem vzhůru, připadá mi, že mám něco v uchu. Strašně to svědí.“ Filip se zasmál a uznale pokýval hlavou. „Kvůli tomu jsem tady.“ „Co?“ zeptal jsem se a přitlačil si dlaně na spánky. „Kvůli tvýmu uchu,“ povídá. „Svědí to?“ „Strašně. Rozbolela mě z toho hlava.“ „Předposlední stadium,“ poznamenal. „Co?“ „Poslední stadium je šílenství.“ „O čem to sakra mluvíš?“ vyjekl jsem. „Máš v uchu miniaturní rádiový čip s vlastním napájením, který vysílá variabilní ultra-frekvenční signály, které na tvůj mozek působí destruktivně. Čip způsobuje podobné zvukové šelesty, jaké popisují pacienti trpící tinnitem. Je naprogramován tak, aby se zvuky postupně zvyšovaly, až za hranici únosnosti. Podle mých výpočtů by u tebe měla během večera propuknout akutní schizofrenie, způsobená simulovanými auditivními halucinacemi.“ „Filipe, jestli si myslíš, že ti na tohle...“ „Před dvěma lety jsem dostal grant od ministerstva vnitra na výzkum metod výslechu válečných vězňů. Jsem ve fázi testování a potřebuji ověřit účinek čipu. Jsi můj osmý proband. U předchozích sedmi schizofrenie propukla během dvou dnů od jeho zavedení. Zbývá ti deset hodin,“ významně na mě pohlédl. „Tak to je dobrý,“ vykřikl jsem a začal se smát. Filip měl za studií vždycky originální nápady. Jednou namluvil celé třídě, že má rakovinu a že umírá a uspořádal sbírku na nově objevený lék. Podařilo se mu vybrat několik tisíc. „Tvoje situace není legrační. Naopak. Pokud ti do večera čip nevyjmu,“ vytáhl z kapsy u košile do igelitu zabalený předmět, který se tvářil jako pinzeta, a položil jej na stůl vedle sebe, „mohou být změny tvé osobnosti ireverzibilní.“ „Už ti začalo v uchu bzučet?“ zeptal se a pohlédl mi zpříma do očí. Hleděl jsem na něj a najednou jsem měl pocit, jako by mi v uchu spustil bzučák. Filip vzal ze stolu pinzetu a pomalu mi s ní přejížděl před očima. „To myslíš vážně?“ „Naprosto.“ „Kdybych už na tu tvou historku přistoupil...,“ zamyslel jsem se, „...pověz, jak se mi tam ten tvůj čip dostal?“ „Vzpomínáš na čtvrtek?“ „Na tu pitku?“ odvětil jsem a vybavilo se mi, jak jsem se ráno probudil a cítil se otřesně. „Jasně. Po pátým pivu jsi usnul na baru. Když jsem tě odtáhl domů a uložil do postele, dal jsme ti do ucha čip. Standardní postup.“ „Standardní postup?“ vyjekl jsem. „No jo. S Vláďou i Míšou to proběhlo úplně stejně. Ozval jsem se jim po dvou letech, přijel za nimi, dal jim do chlastu uspávadlo a...“ „Ty jsi mě uspal?“ vykřikl jsem a zvedl se z pohovky. „Jen klid, kamaráde... Vím, že to pro tebe není jednoduchý, ale můžem to jednoduše ukončit. Dáš mi..“ „Prachy?“ křikl jsem a vše mi začalo docházet. „Ty hajzle jeden...“ „Dvacet tisíc keš. Když je vysolíš, vydělám ti čip a můžem si jít každej po svým...“ Bzučák mi rval ucho a hlava mě šíleně bolela. Vstal jsem a v kuchyni do sebe hodil dva ibalginy. „To ti nepomůže,“ slyšel jsem Filipa z obýváku. Vrátil jsem se do pokoje. Filip se pohupoval na křesle a pozorně mě sledoval. "Co si ty hajzle myslíš, že děláš? Okamžitě mi to vydělej nebo zavolám policii!" křikl jsem a už bych se na něj vrhl, kdybych neměl najednou pocit, že se mi rozskočí hlava. Filip se zasmál. Vytáhl z kapsy kalhot malou černou krabičku, chytil ji mezi prsty a chvíli ji držel před obličejem. "Tohle je dálkový ovládání čipu. Pokud bys snad měl úmysl volat fízly nebo tak něco, tak touhle věcičkou tě můžu naprosto paralyzovat." Schoval předmět zpátky do kapsy. "Nedělal bych to rád, to mi věř." Posadil jsem se naproti němu a vyděšeně na něj hleděl. Pak jsem pohlédl z okna. Začínalo sněžit. Do očí se mi nahrnuly slzy. Měl jsem co dělat, abych se před Filipem nerozbrečel. Z lítosti mě vytrhl až Filipův bouřlivý smích. "Ty vole...! Tys mi na to... fakt skočil..." Tvář měl sevřenou smíchem a zuřivě se plácal dlaněmi do kolen. "Maminko... já se asi... pominu smíchy...!" volal Filip mezi návaly svého záchvatu. Když se uklidnil, vytáhl z kapsy obálku a hodil ji směrem ke mně, že se jen tak tak udržela na stole. Utřel jsem si oči do rukávu a nevěřícně se na ni podíval. "Budeme se s Lucií brát," řekl Filip slavnostně. "Chtěl bych, abys mi šel za svědka." Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to myslí vážně. "Víš, Filipe, já nevím, jestli jsem ten..." "Ty vole jasně, že seš! S nikým nebyla na škole taková legrace jako s tebou," řekl Filip, vstal a uznale mě poplácal po ramenou. Pak za mými zády otevřel okno, pořádně nabral a odplivl si. "S tím čipem to byla legrace. Mám za sebou kurz Eriksonovské hypnoterapie. Chtěl jsem si jen vyzkoušet, jestli ty sugesce ovládám. Doufám, že se tě to nijak nedotklo." "Ne. To je dobrý. Hlavně už to nezkoušej," řekl jsem. "Hele, budu už muset jít. S tou svatbou s tebou počítám." Filip vstal a vydal se do předsíně. "Víš přece, jak si tě Lucie posledně oblíbila!" řekl, když se obouval. "Nojo. Ještě si to rozmyslím." "Jasný," řekl Filip a pevně mi stiskl pravčku. "Číslo na mě máš, tak se mi co nejdřív ozvi. Myslím, že jako svědek budeš ideální." Mrkl na mě a zmizel na schodišti. Zavřel jsem dveře a šel do obýváku. Vzal jsem do ruky obálku, rozdělal ji a vytáhl oznámení. Filip a Lucie na něm byli vyfoceni jak sedí na pískovišti obklopeni hračkami. Filip měl v ruce formičky, Lucie držela panenku. Pod datem a místem konání obřadu bylo propiskou připsáno asi desetimístné číslo. Ještě níže stálo: Po převodu zmíněné částky se stavím. Být na tvým místě, moc bych neotálel. Filip Odložil jsem oznámení a pohlédl z okna. Zešeřilo se. Přišlo mi, že se vločky najednou zastavily a začaly stoupat zpátky k nebi. V bytě nade mnou někdo pustil Dvořákovu devátou.

---