Ve spirále

Ve spirále

 

 

Ve spirále tušení jdeme, nenecháme se ovlivnit ničím. Pokoušíme vzhlédnout výše, ale nejde to. Zazvoní zvony a my stojíme.

 

V tu sekundu přijdou dva lidi oděni do rudých plášťů, oči černé. Řekli jen dobrý den a vzali vše. Ten jeden pohlédne a boří stěny a vzhlédne na tebe i na mne.Druhý muž se opře zboří stěny a dá ruku na tebe i na mne.

 

Slouží mši za mrtvé. I my dva se podílíme na díle boření. Ruka padá, očí propíchnuté. Tušíme to samé. Přišli si pro nás. Opouští nás galaxie míru.

 

Vstupujeme níže po schodech spirály.

 

V tu sekundu je rázem zima. Ty uši pryč já nosík mimo mne. Slyšíme, cítíme, že jsme sami sebou.Nikdo nepřichází, plazí se tušení ničeho. Zamknem ústa, prší pláč. Ty jsi nikdo já jsem nic. Body spočítány. Jsme na vrcholu. Spouštíš šňůru, zachytím. Mlsně hltám šťávu z tebe.

 

V tu sekundu jdeme zase spolu. Stěsňuje se nekonečno. Spirála se prolomuje.Vidím tebe ,co se děje. Přiletěli pírkovatí zabaleni do papíru. Oheň vzplanul voda teče. Schody k výši zpřeházené. Chceme vidět sami sebe. Čtyři nohy, ruce, prs. Už mě vidíš. Já tě vidím. Chceme více.  

 

Uvnitř mají čerň. Krev stéká po stěnách bolesti. Chtěli vyjít ven. Velká ruka jim brání. Otoč se.

 

Noc. Vyrvi touhu ze srdce než přispěchá svět.

 

Báli se. Ale pak jí on objal kolem ramen. Zachvěla se. Zase jim bylo na chvíli dobře. Na černých stěnách tančil štíhlí plamínek. Ledovce začali pomalu tát. A hladina v jeskyni se pořád zvedá. Musí postoupit o něco výš.  Stoka je osvětlená mihotavým světlem loučí. Zástupy se sunou podzemím města. Ví někdo kam ? Vede je muž bez tváře. Kam ? Všichni něco chtějí. Ukaž jim co.

 

Kam ? Dveře na konci chodby. Klepot. Otevíráš nový svět. Stále v pološeru , postupují dál. Mohyly.

 

Neznámí bohové tu měli hostinu. Spousty vybělených lidských kostí. Ale kde jsou lebky ?

 

Ze země se cosi hrabe na povrch.  Prsty. Dlaň.

 

Zůstane nehybná. Ukazuje jakoby k severu. Půjdou tam. Třeba tam objeví ... Co ? Všichni něco hledají. Co ? A pak uviděli to podivné světlo. Jakoby ze sebe stále sílilo. Museli zavírat oči. Světlo většinu z nich oslepilo. Jen ten bez tváře jde jistě dál a druzí ho tápavě následují. „Pojď, půjdeme jinudy !“ řekl a zastavil se. Držel ji za ruku. Pokoušela se vytrhnout.

 

Potom se mu podívala do očí. Nebyly to jeho oči. Byly to oči jiného světa. Zachvěla se.

 

Muž bez tváře vše věděl. Nezastavil se. Nechal je jít.V rubínových horách

 naleznou smrt.Ale ještě mají čas.Nechal je jít.

 

Pobídnutá touha stát se. Zastavený kočár naděje, že někde snad je lepší být.

 

Usnuli nechali sny ať projedou jejich hlavami. Sokol přeletěl.

 

Zmrtvýchvstání a prokřehlé ruce se vzpínají k němu . Zájem o ně stoupá, přes míru očekávání. Světlo je pohlcuje a tříští. Hory volají o pomoc nemají zastání. Slunce jen půl.Stromy je obejmou smrti jdouc vydat je nechtějí. Zacpané úly se roztříští včely se rojí.Bodají medem ústa jsou zlomená.Potichu bez hřmotu osůbka přichází.Chytila do dlaní vodu ze skořápky napít jím podává.Oči jenž slepeny včelí záprtky.

 

Lepí se od sebe. Vidět však nevidí. Tváře se rozpily. Přichází zklamání. V dlaních je života čárečka napsaná.Vroucně se přitulí ke svému protějšku. Výsměchy odevšud proklely přibyly nechaly zahynout.

 

Podivně pokroucené postavy postávaly po kopcích. Ten největší měl hlavu v oblacích. Polekala se. Ale cítila teplo jeho dlaně. Z modré přešli do fialové. Ještě krok a ... Jakoby ani nežily. Jen tam tak stály.Viděly je ? V průrvě mezi skalami našli jeskyni. Byla unavená.

 

Šel jen ulovit nějaké zvíře. Noc se přikradla zákeřně. Pocítila její ruku na hrdle. Trhla sebou. Ale ruka jí svírala stále pevněji. A on nepřichází. Dvě svítilny ve tmě. Konečně ! Byly to oči nočního zvířete. Zíraly na ní. Konečně stisk povolil. Padla na zem a lapala po dechu. Nevěděla,kdy se vrátil. Poznala jen oči mrtvého zvířete. Pohasly.  

 

Muž bez tváře se zastavil. Na rozcestí nikdo nebyl. Kam až sahala ruka prosící o milost ? Skoncoval s tím. Z těla mrtvého vysely zbytky střev. Muž bez tváře se zvedl. Je čas jít. Potravy ubývá a cesta je bez konce. Musel ji nést. Byla zesláblá. Křičela v horečce strašlivá nesrozumitelná slova. Díval se, jestli je to ona.Pořád dál na sever. Tam jsou Rubínové skály. Tam snad ... Z fialova do černi. Oči šelem – svědkové jejich samoty.

 

Květ tmy se pomalu otevírá. Rubínová záře měkce prostupuje jejich prostorem. Jsou v zemi snů a jsou zaslíbeni lásce.

 

Sladkostroj rozkoše vymetá medovinu. V lanový jejich příslibů se zachytí meteory náhodných blažeností. Poodkryli tvář neznámého boha a její strašlivý škleb se pomalu mění v úsměv. Ó mlžné opary jejích očí !

 

Rozednívá se a jejich svět se mátožně probouzí. Vykročili si na procházku rájem a skryli se hned za prvním keřem, který uviděli. Jejich slast probudila hněv toho starého žárlivce. Byli probuzeni. Rajské jsou polibky. Je neúnavný. V jeho tváři se zračí její úsměv. Už dávno nerozlišují, jaká rozkoš je jejich , nebo přece ...

 

Had se spokojeně vyhřívá na její hrudi. Rychle u nich zdomácněl. Stále na útěku, nemohou dojít do Rubínové země. Tam prý  konečně naleznou ... Jednou mu řekla, že by ráda zůstala tady. Neslyšel jí. A ona chtěla dítě. Celé její tělo křičelo po dítěti. Elahůůůů ! Neslyšel je. A tak putovali dál. Nohy spletené natisíckrát , nohy zaplétající se natisíckrát, nohy uvolněné natisíckrát.

 

Proč ? Ptal se někdy sám sebe. Ale mlčel. Vycítila jeho otazníky, nebo jí utkvěly na rtech , když mu slíbávala spánek z očí. Tu noc se zastavili pod velkým stromem. Muž bez tváře se díval do svého zakaleného světa a spatřil je. Hnusí se mu jejich štěstí. Otřásl se. A potom povolal hordu slepých a vyslal je za nimi.

 

Nic netušili. Leželi pod velkým stromem. Noční nebe si vyšlo na procházku ve svých třpytných šatech. Pod šaty omamná vůně tak známá milencům. Ukapává nekonečno, sleje se do slin jejich polibků. Vědomí zhasla a rozsvítila se v novém světě.

 

Stačilo by jen přikývnout. Červená zvířata chodila pít z tůně jejich srdce. Poznal jí, byla to ona. Žena.Nevěděl, že o tom věděla.Jen tušil ... Zeleně se rozběhla louka pod bosými chodidly.

 

Měla ráda polední slunce. Hrála si se svými prsy a nabízela je k laskání. Krůpěje potu stékají po stehnech. Podoba je jasná. Obraz ztratil svou poníženost. Obraz je jediná realita. Pomaloučku zývá odpoledne. Postavy z kopců zmizeli. Jakoby zaslechla něčí těžký dech.

 

Muž bez tváře pohrozil, že je nepovede dál. Plazili se před ním a lehali si na záda a odhalovali před ním svá břicha. Omrzela ho tahle sběř.

Zatoužil po změně. On, Veliký Pořádek , on, který vždycky trestal za jakoukoli změnu, on teď sám ... A tam, kde nebylo nic, se začaly jakoby prořezávat nejasné rysy čehosi. Chtěl se usmát, ale nebylo čím. Chtěl křičet, chtěl ...

 

Pomyslel na ty dva. Už bylo pozdě. Nemohl odvolat slepé. Sežerou je. Škoda. Jediní, kteří mu mohli být vzorem. Mít tak její tvář a jeho sílu ! Její smyslnost a jeho vytrvalost ! Její jemnost a jeho nápaditost ! Pomalu se začal ztrácet sám sobě. Nikdy si vlastně nebyl průhledný. Zatoužil po své zkáze. Zatoužil  stát se člověkem.

 

„Jsem šťastná“ řekla. A její oči plály ohni sluncí.

 

„Jsem šťastný“ řekl. A pohlédl k severu. Cítil jakési nebezpečí. Možná někde za stromem číhá červené zvíře. Možná, že on sám na sebe někde číhá a lační po své krvi. Ohlédl se. V houští jakoby zahlédl pohyb. A pak ho uviděl. Jeden slepí, s tváří napůl sežranou tam ležel na břiše. V očích se mu zablesklo. Dva skoky a je u keře. Jeho ruce rdousí slepého. Ona vykřikla.

 

Na jeho prstech je pořád smrt. Hladí ji. Ona se otřese a na chvilku se odtáhne. Kdesi v dáli zavil noční dravec. Jeho oběť – dítě vykoupení. Už ani neví, proč tady vlastně je. Tisíce neviditelných rukou se mu sápalo po krku. Uši mu prořízl kvil tisíců hrdelních nožů. Pozvánka na hostinu mrtvých. A hle : ten slepý sedí v čele stolu a upřeně se na něho dívá. Jakoby se mu vrátil zrak. A – hrůza ! –

 

Jedno oko se pohlo a vystoupilo z důlku.A za ním se ze krvavého otvoru sune hlavička. Had.Had s okem v tlamě se vysouvá stále více nad stůl.

  

Zavřela oči. Viděla cosi lesklého. Pomalu se to pootáčelo. Socha. Ani on , ani ona, a přece ...

 

Slitina dvou kovů.

 

Naše duše jsou příliš štíhlé. Proč bychom nemohli být velicí ? Proč bychom se nemohli vznést ?  Pořád se jen plazíme a drápeme se do nějakého kopce. Ani nevíme proč. Možná, že něco v nás ví proč , ale ...

 

Náhle tě prostupuje ta pružnost a podivná lehkost.

 

Poklidně bere se svět. Poklidně tancují štíhlé nohy snových dívek. Poklidný je den mezi lidmi a poklidná je noc v samotě vytržení . Proč bychom nemohli být širocí ? Proč bychom se nemohli rozpínat do věčností , do rájů našich nesmrtelných přání ? Ale teď jsme dole. I tady je dobře. Chvíle odpočinku.

 

Jakoby blaženost byla stále moc náročná. Proč bychom nemohli být maličtí ? Neviditelný bič nás popohání k velikosti. Do výše výš,dál a dál. Proč nemůžeme na chvilinku vydechnout ? –Protože není kde. Ještě jsme se nestali tím, čím jsme od věčného okamžiku našeho zrození.

 

Paběrkujeme na odpočívadlech našich prozatímních pravd. Vyhlížíme střílnami našeho tenoulinkého obzoru. Je dobré být někde uvnitř. Ale není uvnitř bez vnějšku. Vrať se do své maličkosti, ale nejdříve obhlídni svoji velikost. Toč se jen toč v závrati nekonečna a spadni pak zpět do konečna.

 

Vlastně se nic neděje. Stále vše v pohybu, ale žádná událost. Co je událost ? Co je tím přechodem na druhou stranu ? Alespoň na chvíli. Ale zem se neztrácí. Pořád vidíš zbrázděná pole , hněď kůže pološílené matky země, která je posedlá rozením.

 

Neboj se ! Nikdo to neví ! Kdyby tak někdo věděl, jaký si červ, jak se i ve své nejmenší maličkosti kroutíš v pochybnostech ! Nikdo neví, že jsou kolem tebe nekonečné prostory noci, kterými se vznášíš a necháváš za sebou tenoulinkou červenou stopu, nikdo neví, že jsi děravý skrz naskrz , že mezi tvým já a já jsou nekonečna světů. Nikdo se to nedoví.

 

Poklidně se následuj v pouti k sobě.

 

V kouscích tmy se rozbřesklo. Půlnoční východ fialového slunce. Fialové jsou i stromy na zeleném vrchu. A hle : tu zahlédne zlatistvé menší slunce vedle fialového. Blíží se k sobě nesouměřitelné světy. Už nic není jakoby. Vše je.

 

V sloupových tmy se prochází bůh fialového slunce. Rozprostřenost.

 

Oči se radují z laskavého světla noci.

   

V dlani schoulená dívenka pláče. Utěšitel jen marně hltá slzy. Stále je půlnoc. Nijaký čas, jen půlnoc. Holčička přestala plakat a podívala se

důvěřivě na svého utěšitele. Spatřila fialové slunce.

 

Nevěděl o tom místě. Zdálo se tak vzdálené, tak ztracené. A náhle se ukázalo být docela blízko.

 

Půjdem tam. Šaty nech tady.Půjdem tam .

 

Byla daleko jinde a přece tu. Skláněla se nad propastmi černých očí. Výkřiky krvavých hrdel. Nejsou tam andělíčci s pihovatými tvářemi.

 

Šli kolem nenašli vnitřek schoulený hluboko do nich. Malá očka mrkala nesmírnou nocí. Neuvidí slunečné pláně s rosou soumraku. Tanky jiných světů rozstřílí ten náš na padrť. Couváš , ale není kam. Střípky skla pod bosými nožkami dětí. Nemají hlavičky.

 

Piráti neznáma potahují vše mračnou touhou. Útlá naděje se protáhla klíčovou dírkou Oči jdou dál tělo zůstalo za dveřmi. Je večer svítání. Trofeje ulovené zvěře se dali v pohyb. Roj podivných postaviček. Jejich ústa jsou brány rozkoše.

 

Pojď, jen pojď. Studená ruka dopadla na zelený břeh potoka. Voda se smísila s krví. Pomalu šine se starcova noha po stráních nekonečna. Krokodýli se požírají. Z úst jí vyšel pramínek bílé tekutiny. V šedivých okrajích měst se prochází neznámé bohyně.

 

Rubínové pláště se vzdouvají ve větru. Tisíce klobouků na ulicích. Nevíš jak dál. Laskavé oči stařeny pomalu dohasínají. Noční hvězdy stříbrný náhrdelník vesmíru.Bolest se ukryla vysoko v horách. Neznámé předivo touhy.

Nesmírná únava z cesty. Tisíce zrodů a tisíce umírání.

 

Ještě mají čas . Poslední stisk ruky. Padala do hlubiny . Ticho. Lehce se přehoupl přes okraj světa. Před ním nic, za ním minulost zborcená krví. Neví. Obláčky zázračna pomalu zakrývají vše známé.

 

Chtěli by vyplout. Moře . Ocelový netvor s chřtánem bezmezna. Chtěli se utopit v lásce. Bouře je vyvrhla na břeh. Ztopořené iluze stříkají marnost na útesy zdánlivosti. Umírám. Souhlasím. Přeběhne na druhou stranu moře. Ženy se ovívají vějíři z kůže milenců.

 

Sehnula se a plášť se pomalu sesul z ramene. Bělost prořízla temnotu. Její oči zachytili jeho pád. Křivé cestičky naděje. Toulala se po lesích bláznivá s prsy rozdrásanými drápy divoké zvěře. Dala se jim. V mechu  zanikly vzdechy.

 

Konečně světlo. Radost na se vznesla na průsvitných křídlech. Polyká ústa nesčetných milenců. Vesmír má obrovské rty, které sají její šťávy. Rád by ji uviděl než shoří.

 

Království modravých smrákání a fialových očí milosti. Ani už netuší, jak se sem dostal. Kniha se otevírá. Bílé stránky jsou popsány neznámými znaky. Pomalu vyplula loď. Mrazení úplňků a úkojné dotyky jara. Rubínové skály jsou na dosah. Slepí nic nepoví.

 

Milovali se v růžových oparech bažin. Les tiše šeptal. Modlitby umírajících doznívaly v ztrnulých ústech.

Po stezce dala se drobounká havěť do pochodu. Z vody vyskočil plamínek a zapálil loď. Hořící pluje dál do očí noci. Byla prodloužením jeho bytosti do dálek, které mu zůstali skryté. Byl prodloužením její bytosti do hloubek , které nikdy neobjeví.  

 

Uprostřed rušného města jde klid pomalým krokem. Dík za tu blaženost.  S večerem utichá i šepot větru.

 

Čistý je květ utržený v spánku. Měl štíhlou hlavu a přímý pohled měl. Vítr sem tam a slzy deště v tvář. Rok k roku se sbírá. Jsme snad jen schrány času ? Ne, to není moje stáří, to je stáří lhostejného světa, který neumírá. Já jsem věčně mladý, než odejdu. Mimo čas. Zkus stárnout mimo čas.

 

Vím, bylo to včera. Duch se rozpíná do všečasu.

 

Schoulila se v koutku mé lásky. Konečně si mohla oddychnout. S důvěrou prožiji slzy vlhčící mé oči – vím , že pramení v blaženosti.

 

Hnije dál životem beze jména. Pomalá touha vyznačuje nejasnou cestu. Snaží se vykouzlit z marnosti smysl. Když se mu to podaří, stýská si po marnosti a jejích svůdných podobách.

 

Už dlouho nevyšel ze sebe do sebe. Jen kratičké úskoky do známých koutů prožitého. I ten nejmenší z nás ví, že je obrovitý. Žijeme zároveň v zemi liliputánů i obrů. Záleží jen na tom, kam se v mysli vrtneme.

 

Stůně rozbolavělé srdce plné všednosti, kterou nedokáže pozvednout do zázračna. Zalij tu suchou květinu, ať znovu pozvedne hlavu a otevře se v květu lhostejnému světu !

 

Krásno se zablesklo a zmizelo. Není hranic. Žijeme v krásnu, které nepoznáváme. I ty jsi krásná, ale nevíš jak. Odlupují se postupně letité slupky náhod a smrtících prožitků.

 

Kdesi v mezerách prosvítá život. Už ví, že ničeho není třeba dosáhnout. Jen se chytit toho bytí. Rozevláté stříbrné vlasy v kole víru, který neustává. Jen maličtí mají naději. Už už se žene mrak kamsi nad lesy, které žízní po vláze.

 

V paprscích svítání spatřili zdi Naděje. Vyčerpaní koně už nechtěli dál. A cíl touhy je na dosah. Vždycky je na dosah, ale nikdy nedosažený. Pálí a  pálí okraje neznámých cest. Už jen chviličku a vypučí prazvláštní květy smyslných úst. Kdysi v podzemí se připravuje hostina.

 

I červi mají svůj hodokvas na droboulinkých zbytečcích masa milenců zaskočených ve spánku. Ne, nevěřila bys, jak nádherní  jsou ptáci vzlétající v modro nebe s výkřiky nekonečna táhnoucími se jak pestrobarevné nitky z jejich zobáčků.

 

Proč jen už nemůže prolomit hranici spánu a vnořit se zas cele do koupele snů a celý jimi provoněný usednout k bělosti papíru a pošpinit jí, přeškrtat jí , znásilnit jí náruživostí slov bičujícími netvora nesmyslu, který vždy už už hrozí pohltit maličké, co ještě pořád po něčem touží. Snad ani neví po čem, ale dál se zraňují a dál se milují a dál prosí o chvilku toho zrádného klidu, který pak nemohou vystát.

 

V šedi vědomí se nic nestalo tisíce let. Přelétavá jsou mračna skrývající hostii slunce. Zapomenout na naději a na rozrušení z toho, že tvoříš. Teď, zrovna teď je každé tvé nadechnutí důležité.

 

Každé slovo je posvěcené .a pak přišli a vše zapálili. ani nevěděl,jak se dostal z plamenů. Všichni tam zůstali. Vleče se krajinou bez polí a bez jediného stavení. Jen les a sem tam louka, modré jezero a zase ta zelená. Zeleno je všude. Ale kam jít na řádcích tak chabě napsaných , Kam se rozběhnout a za čím ?Polaskej samotu a oplodni ji. Možná, že ti dá dítě novosti, co bude ti potravou. 

 

 

 

 

---