Psal se rok 1888, 31.srpna. Tehdy poprvé.

      Stál jsem na levém břehu řeky Temže a přemýšlel, jestli se do té propasti mám vrhnout. Za co stál můj život? Zmohl jsem se jen na děvky, které stejně neuspokojily můj chtíč.
      Přemýšlel jsem o sobě, o své budoucnosti a vztekle kopal kamínky do špinavé vody. Stálo to za hovno, ve všech těch úvahách o mě samém jsem dostal chuť navštívil Whitechapel, tento týden už po čtvrté. Chudinská čtvrť mi vyhovovala, na každém rohu levná děvka, která ve mě vzbuzovala aspoň minimální pocit, že jsem žádaný a že o mě chvíli nějaká žena stojí, byť kvůli výdělku, který jsem byl ochotný dát. Peníze pro mě tehdy žádnou roli nehrály. Byl jsem uznávaný chirurg a můj plat by mi mohl závidět každý druhý, znalosti anatomie nevyjímaje.
Rozešel jsem se tedy na místo, které se mi navždy vrylo do paměti. Padala tma, otřískané baráky a blikající lapmy napovídali, že se zde můj černý vycházkový kabát a elegentní klobouk moc nehodí. Nevadilo mi to, deset minut slávy, řekl bych. Kousek od nějaké zastavárny jsem zaznamenal pohyb. Sledoval jsem to místo, čímž jsem na sebe upoutal pozornost. Děvka se vkolébala ze vchodu a mířila ke mě, už tenhle pohled mi stačil. Řídké světlé vlasy, monokl pod okem a jizva, táhnoucí se od spodního rtu až kamsi k uchu. Nedovedl jsem si ani představit, že bych se jí dotkl, proto jsem se rozešel a rychle zmizel ve světle mladého měsíce. Ještě než jsme zašel za roh, slyšel jsem slabé zaklení. Stěžuje si? No a co? S tučným svazkem bankovek v kapse jsem měl na lepší a tuhle noc jsem víc než kdy dřív toužil po něčem neobvyklém.
V tom se objevila. Dlouhé černé vlasy a mírně exotický vzhed ve mě vyvolaly náhlou vlnu chtíče.
      "Měl bys čas?" ozval se nádherný, mírně chraplavý hlas.
      "Čas i peníze." odvětil jsem. Svůdným krokem ke mě došla a já mohl obdivoval nádhernou linii těla, oděného do tak krátkých šatů, že se podle mě absolutně vymykaly původnímu účelu oděvu. Mé oči sjely až k plnému výstřihu, od kterého jsem je ani omylem nemohl odtrhnouti. Našel jsem to, co jsem hledal. Z myšlenek mě vyrušil onen vzrušující hlas.
      "Budeš se jen dívat, nebo půjdeme?" zeptala se posměšně a odhodila ještě nedokouřenou cigaretu za sebe. Přidrzlý sakrastický podtón jí moc slušel. Zahanbeně jsem něco zabublal a vyrazili jsme.
      "Jak se jmenuješ?" chtěl jsem vědět.
      "V branži mi říkají Polly."
      "Ptal jsem se na jméno." řekl jsem trošku hruběji, než jsem chtěl.
      "Mary Ann." Odpovědělka s naprostým klidem.
Sotva jsme zašli za roh, zuřivě jsem z ní začal svlékat i to málo, co na sobě navzdory londýnskému sychravu měla. Na chvíli zastavila mou zuřivou touhu vidět ji svlečenou, přitiskla ruku ke vdouvajícímu se rozkroku a zadívala se mi do očí. Bylo to nepříjemné. Tmavě hnědé oči se mi zarývali do posledního záhybu mozku. Nevydržel jsem a odvrátil zrak k balkónu budovy, ve které jistě už dlouhou dobu nikd nebydlel.           Rozepla pár knoflíčů, vyprostila z kalhot můj pyj a plynulým pohybem ho nasměrovala k plným rtům. Vzrušením jsem málem křičel, což nebylo moc výhodné. Zloději se v téhle oblasti vyskytovali téměř ve stejné míře jako prostitutky. Když s prací skončila, na ústech jí hrál mírný úsměv, nedokázal jsme si ho vysvětlit. Neurážel mě, nebyl posměšný, vadilo mi jen, že ho nedokážu odhadnout, bylo to tak těžké. Probral jsem se z myšlenek a hloubky jejích očí a ruce mi samy namířili k ňadrům. Konečně jsem ji svlékl. Stála přede mnou nahá v celé své prchlivé kráse pouličních slečen. Otočil jsem ji k sobě zády a opřel o nejbližší popelnici. Nemusel jsem se ani chvíli přemnouvat, byl jsem tak připravený, až mě to samotného děsilo. Vnikl jsem do ní za začal se zuřivě pohybovat, vadilo mi, že se nijak neprojevuje, jako by jí to nezpůsobovalo žádný pocit, obemhl jsem tedy prsty její hrdlo a mírně stiskl. Její tep a zrychlený dech způsobil, že jsem musel zatnout víc, zavzlykala bolestí. Zalíbilo se mi to tak moc, že jsem stiskl pořádně. Sípalvě křičela, což ve mě evokovalo zcela nový pocit, strašně mě to vzrušovalo a nemohl jsem přestat. Křičela z plných plic, i když jenom tak, jak jí to moje sevření dovolovalo. Měl jsem nad ní moc, absolutní kontrolu a chtěl jsem víc, měl jsem potřebu vidět krev a slyšet ji křičet bolestí. Mimoděk jsem vytáhl z kalhot zavírací nůž, přiložij jí ho ke krku a pozoroval její reakci. Ztuhla, každý sval se v ní napjal, zaryl jsem čepal hluboko do kůže a vychutnával si ten slastný zoufalý křik. V tu ránu mé tělo ovládl pocit, který jsem nikdy dřív nezažil. Křičel jsem rozkoší a řezal ji do krku obličeje s takovou vehemecní, že během chvíle v kaluži krve padla na zem. Byla jsem jako vyměněný, tolik štěstí jsem nepocítil za dlouhou dobu. Ještě chvíli jsme si vychutnával narezlý pach krve, chřípí nosu se mi chvělo. Poté jsem děvku otočil, abych si ji mohl prohlédnout. Ve zohavené tváři se zračilo překvapení a obrovká bolest. Chtěl jsem víc, proč ta děvka zdechla? Mohl jsem si vzít ještě jednou! Vzek, který mnou protékla byl nesnesitelný, popadl jsem tedy znova zkrvavený nůž a udělal hlubokou čáru do plochého břicha. Vyřízl jsem ledviny, chvíli jsem je pozoroval a jal se hledat srdce. Připadal jsem si jako mesiáš, Ježíš Nazaretský, který tu milostrdně zbavuje bezcenného života prostitutku Máří Magdalenu. Jen trnová koruna mi chyběla. Král trnů, třeba mě tak označí v novinách.
      Poté jsem se jako by probral a padl na mě nepatrný pocit viny. Jsem uprostřed Whitechapelu, celý od krve a vedle mě se válí mrtvé tělo. Co teď s ním? Mám ho odtáhnout do lesa? Ne, jistě bych na sebe upoutal pozornost. Nechal jsem ji tak, obrátil jsem se a rychlým krokem šel pryč.
Ráno, při mé obvyklé kávě v luxusní kavárně jsem otevřel noviny.

"Dnes ráno, někdy kolem tři čtvrtě na čtyři bylo ve Whitechapelu nalezeno zohavené tělo prostitutky Mary Ann Nicholsové, též známé jako Polly. Mrtvola ležela na zemi před vchodem do stájí na Buck's Row, asi 200 metrů od Londýnské nemocnice. Policie se zatím shoduje, že pachatel po sobě nezanechal žádné použitelné stopy..."

     Dál jsem nečetl, nebylo potřeba, lehce jsem se pousmál a rozhlédl se okolo na všechny ty lidi, kteří vůbec netuší, že si vedle nich pokojně vychutnává ranní kávu vrah, o kterém hlásá London Times, který si většina kavárny četla.
       Uplynuly čtyři měsíce, občas jsem si šel vychutnat další prostitutku a mezi tím jsem posměšně sledoval marnou práci Sira Melvilla Macnaghtena, hlavního konstábla městské policie a Service Criminal Investigation Department a vyšetřovacího komisaře Federicka Abberlina. Bavil jsem se tak, jak nikdy před tím, každý den jsem se těšil na nový výtisk Times a představoval si nudné články o mě. Říkali mi jinak, nebylo to tak působivé jako Trnový Král, ale i to se mi líbilo. Konec konců mi bylo naprosto jasné, že všichni ti hloupí policisté jen marní čas, protože nebyli tolik inteligentní a vynalézaví jako já.
Věděl jsem, že můj čas teprv nastane, plánoval jsem něco velkého, hrozivého, chtěl jsem se policistům vysmívat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dopadnu podobně jako všechny moje oběti. Jednoho večera, když jsem si opět plánoval vzít nějakou štětku, mě napadl muž, spíš bych řekl kluk, nebylo mu víc než šestnáct. Každopádně chtěl peníze a já jsem poprvé na svůj luxusní vzhled doplatil.
Hřeje mě ale myšlenka, že na to nepřišli, Jack the Ripper bude vždy kolovat v krvi londýňanů a způsobovat jim nekontrolovatelný třes. Mlžný opar ve whitechapelských ulicích bude každé té děvce připomínat moje jméno, které bude šeptat i nejjemnější závan větru.
      Lamte si hlavy, páni policisté, vypište si prsty, páni novináři, protože nikdy, nikdy nepřijdete na to, kdo za všemi těmi bestiálními vraždami stál.