Durmanov

     Pod stříškou vlakového nástupiště rudě žhne cigareta, jejiž žár pod mocným šlukem kuřáka, mým šlukem,vykvétá do podoby miniaturního slunce. Průvodčí zapískal a vlak co, se fakt nevím proč jmenuje elefant, svým automatickým zavíráním dveří dal okázale vědět, že se jako už loučí s tímhle polomrtvým nástupištěm. Možná to bude kvůli té těžké prdeli a pomalému rozjezdu… to jméno myslím. 

     Mrknul jsem na svoje hodinky s Mickey Mousem a jeho silácké ručičky se vytrvale pnuly nahoru ke dvanáctce, za chvilku bude půlnoc. Když se slavný slon odporoučel, tak průvodčí zamířil ke mně a autoritativním hlasem astmatického pedofila pronesl svou velkolepou repliku

 „Tady je zakázáno kouřit, típněte to,  nebo jděte někam mimo nádraží“

kouknul jsem na něj a pokud mě čich neklamal  tak voněl dámským parfémem.

„Hmm… a co kdybych ti místo toho nasral do čepice a připlácl ti ji zpátky na tu tvou plešatou hlavu?“ evidentně ho to zarazilo. Na druh těchto vysoko intelektuálních odpovědí asi nebyl naprogramován.  Chvilku mu to cukalo v hlavě a pak odněkud vytáhl cedulku s nápisem

„error, requied file to anwer was not found“

Debilní klonokot, pomyslel jsem si „tak jinak, hele v kolik mi jede další spoj do Durmanova?“

konkrétní otázka ho nahodila  do zajetých kolejí, ještě že nejel žádný vlak.

„Tohle byl poslední a další pojede až zítra v 7:53, tu cigaretu…“

    To s tím vlakem mě vůbec nepřekvapilo, vlastně jsem nějak věděl že pojede přesně v 7:53 a tenhle vlak jsem si nechal ujet kvůli pocitu, že tady musím zůstat a na něco počkat. Uvidíme zda-li to za tu velkou prodlevu ve spojích bude stát za to.

„Už jsem dokouřil, tak už to snad můžeme nechat být, ne?“ výhružně se na mne podíval, ale vypadal nebezpečně asi jako ostrý kečup na čerstvě vypraných džínech. Odkašlal si a odešel , jenom sladká vůně alá Gucci zůstala viset ve vzduchu.

     „Tolik zbytečné agresivity, proč jsi byl na toho chudáka tak hrubý? Vždyť jen plnil své povinnosti.“ vysoký, trochu umečený hlas mi vycházel zpoza zad a měl silný arabský přízvuk. Byl to vyhublý stařík, oblečený do něčeho co vypadalo jako velká, ručně pletená plína. Divil jsem se že při těch mínus patnácti kolem v něm zbývá ještě nějaká morální úroveň.

Jako by v odpovědi na mé myšlenky zavrženíhodně zaklel.

 „kurva, to je ale zima“ nemohl jsem uvěřit že tato slova vyšla z úst tak svatého muže,

holt Mirek Dušín to asi nebude.

„Ale no tak, Gandhí, kurva se přece neříká“

S výrazem desetiletého chlapce, kterého matka načapala v dámských šatičkách, se začervenal a následně ze sebe vykoktal jasnou otázku.

„Neměl by jsi jednu cigaretku na víc?“

Bylo to docela legrační ho vidět v takovéhle pozici a tak se mi ret zavlnil škodolibým směvem.

„No jasně. Nakonec, nebyl jsi to ty kdo řekl že cigareta za cigaretou nás všechny zadusí?“

Hlasitě se rozesmál a začal se dávit. Vykašlal masitý, tuhý hlen a za mlaskavého zvuku jim ozdobil reklamní poutač na šicí stroje JANOME

„He he, tys mi dal vole… Ale skoro ses trefil“

(„Eye for an eye will blind us all“ Gandhího slavný citát. pozn. autor)

     Škrtnul jsem zápalkou a nechal plameny tančit po sirce jako pětidolarovou striptérku po tyči. Mahatma si připálil a velmi náruživě si užíval každý šluk z cigarety. Všiml jsem si že se jeho ruce přestaly třást.

„Co tady vlastně děláš? Nemáš už být nějaký ten pátek mrtvý?“

Chvilku přemýšlel a koulel při tom očima ze strany na stranu.

„No jo no“ řekl prostě nakonec.

„Co tady ale chceš teď dělat?“ nechtěl jsem nechat odbýt.

„Asi se půjdu vychcat. Víš, mám trochu problémy s prostatou tak je to pro mě vždycky svátek.“

    Už jsem se raději na nic neptal, kdo ví co všechno bych se ještě mohl dovědět. Taky jsem si zapálil cigaretu  a tak jsme jen tak seděli a kouřili, kouřili a mrzli, mrzli a močili a Gandhi neústavně popotahovával,  až mi to začalo lézt na nervy.

    Když si dal poslední doušek, který byl tak požitkářský že své plíce obdařil dárkem dávky spáleného filtru, hodil nedopalek ledabyle do sněhu a vstal.

„Už budu muset jít, mám ještě nějakou práci“ řekl jsem si že co může mít asi takový člověk na práci a tak jsem se ho prostě zeptal.

„Práci jo? a co to jako má být?“ byl jsem zvědavý na jeho odpověď.

„Žízňovka, a řeknu ti že to není žádná prdel.“

„Co k sakru je ta žízňovka?“ přemýšlel jsem nad různými kombinacemi žížal a užovek či jiných živočišných druhů.

„Je to obdoba hladovky, ale mnohem, mnohem účinnější a rychlejší, jenom to má dost negativní dopad na prostatu, chápeš?“

Vzhledem k tomu s kým se to celou dobu bavím mě to mohlo napadnout ještě před tím, než jsem se zeptal.

„Aha“ řekl jsem moudře.

„Hele… Umm… Jak jsi řekl že se jmenuješ?“ podíval se na mne sklíčenýma očima.

„Neřekl.“ stroze jsem mu odvětil.

„Aha, a jak se teda jmenuješ?“ zeptal se poněkud rozpačitě.

„Kristián“ další strohá reakce, nějak mi asi došla květnatá mluva.

„Tak… No… Kristiáne“ lezlo to z něj jak bezdomovec z popelnice „nevěnoval bys mi nějaké drobásky? Víš, nemám ani floka a potřebujiuse dostat domů, do Alabamy.“

„Tak tohle bych ti nesežral ani kdyby jsi měl na klíně bonboniéru a na nohách bílé tenisky. Proč rovnou raději neřekneš že to chceš na  chlast?“

To se ho zjevně dotklo a tak začal v obraně rozhazovat rukama.

„Vždyť jsem ti řekl že držím žízňovku, vážně ty prachy potřebuju na cestu.“ uvěřil jsem mu.

„Tak jo. Na tady máš pade, snad ti to pomůže.“

„Díky moc, jestli se příště potkáme tak ti tvou laskavost oplatím.“ najednou zněl velmi záhadně.

„To snad raději ani ne, kdo ví čeho všeho bych se mohl dočkal.“ ušklíbl jsem se.

V okamžiku kdy jsem to dořekl, jsem uslyšel zvuk helikoptér a sirén, neustále zkracující prostor mezi jejich zdrojem a mým sluchem. Kužely světla začaly pátravě bloudit kolem nás a i přes ten ohlušující lomoz směsice zvuků jsem zaslechl Gandhího, jak do toho chaosu řve.

„DO PRDELE, NAŠLI MĚ, JAK MĚ TI PARCHANTI NAŠLI?“ a okamžitě se dal do běhu a já za ním na rozloučenou zavolal .

„UTÍKEJ GÁNDHÍ, UTÍKEJ!“ přes svůj subtilní a vyschlý vzhled byl neuvěřitelně rychlý.

    Celý ten zmatek trval jen pár minut a v nastalém tichu jsem zjistil, že mi to v hlavě pěkně víří, myslel jsem že mi pukne jako ořech v louskáčku.

„Je to smutné, že?“ sametový a hebký hlas jakoby přicházel odnikud.

„Takový mírumilovný, osvícený člověk a oni ho štvou jako divokou zvěř.“

Ten hlas zněl přímo hypnoticky a já cítil jak se mne zmocňuje hřejivý závan klidu a rozvážnosti.

„Snad ho nedostanou a on bude moct dokončit své poslání“

Přistihl jsem u představy hučícího vodopádu v divokém, amazonském pralese. Najednou zdroj mé nirvány vystoupil zpoza tabule s rozpisem jízdního řádu a já mu pohledl do jeho tváře.

V šoku jsem ztratil řeč a čelist mi sjela o několik pater dolů.

To snad ne! Co to má k sakru znamenat? Co tady dělá Karel Gott? To už je fakt moc...

 „Víš“ povídá mi „už by jsi s tím měl konečně přestat. Mám na mysli to šílené vymýšlení fiktivních skutečností a jejich následnou aplikaci na skutečných osobnostech.“

Okázale si odkašlal a s pečlivostí chirurga si uhladil svou elvisovitou patku k dokonalosti.

„Je to velice necitlivé a obzvláště dotýká-li se to památky již zesnulých“

 Se srpkem naděje slunečního paprsku nad Karpatským pohořím jsem se zeptal,

„Takže ty jsi už mrtvý?“ Nedočkavě jsem věřil v pozitivní odpověď.

„Ale já jsem nemluvil o sobě ty jelimánku, já vás tady všechny přežiji.“ zklamání se mi muselo jasně zračit ve tváři.

„Podívej, já vím že jsi tak trochu magor a že když ti někdo zadá slohovou práci na témat s tak otevřenou škálou možností, tak by se nikdo neměl divit výsledného výplodu, ale řekni sám“ přistoupil blíže a položil mi ruku na rameno „je to opravdu nutné vymýšlet si takové hovadiny? Je skutečně zapotřebí používat toliko vulgarit?“

Začal jsem se stydět a připadat si poněkud nepatřičně, byl jsem naměkko.

„Já vím že už jsi prostě takový, ale někdy by ses mohl trochu hlídat, ne?“

Posadili jsme se na lavičku a on pokračoval ve svém mravokárství

„Víš co? Teď tady pěkně seď a jednoduše počkej na ten vlak, klidně si můžeš zakouřit, toho průvodčího jsme přeprogramovali.“

Něco se ve mně zlomilo a já se rozvzlykal,

 „Když já vlastně ani nejsem kuřák“ začal jsem plakat „to kouření je tady jen pro to abych vypadal jako drsňák.“

Když viděl v jakém jsem stavu, tak mne láskyplně objal (opravdu mě objal Karel Gott?) a řekl „To bude v pohodě, už jen pár řádků a skončí to.“

S každou hořkou slzou jež mé oční kanálky vyměšovaly mi bylo lépe a lépe. Kouknul jsem na své Micky Mausovské hodinky a zjistil že od půlnoci uběhla teprve něco málo přes hodinu, což se pod adrenalinem okolností zdálo jen těžce uvěřitelné, ale Mickey by mi nikdy nelhal… Ne, on ne!

   Rozloučili jsme se přátelským podáním ruky a s každým krokem jej pohlcovala tma, ještě ale než byl úplně z dosahu mého vnímání jsem slyšel jak mluví do vysílačky

„Scullyová, tady Gott, akce epilog připravena, zahajuji odpočet!“

„5“

„4“

„3“

„2“

„1“

Na nádraží dorazil slonovlak a ještě před tím než jsem mu vlezl do zadku, jsem se podíval na informační tabuli, čas – 7:53

                            směr – Durmanov