V kupé sedí Adam sám. Dívá se z okna vlaku, ale nesleduje krajinu – přehlíží stromy, trávu, domy, oblaka. Ačkoliv ví, že léto se krátí, nezajímá ho to. Přemýšlí, jestli organizuje minulost, nebo tvoří budoucnost. Ubíhající svět za sklem používá pouze jako nástroj, pomůcku, aby odvedl a uvolnil svoji pozornost – proto se chvílemi na několik vteřin soustředí na pohybovou paralaxu.

Na sedadle vedle něj leží několik popsaných listů papíru, volně vložených v tvrdých deskách, a na nich tužka; když vlak zatáčí, kutálí se. Kdykoliv hrozí, že spadne na zem, Adam tužku zastaví. Neuvědomuje si to, ponořený do svých myšlenek. Tužka a papíry jsou pro něj reálné pouze, když je potřebuje použít a k řádkům textu přidat další dva nebo tři.

Adam se probere, až když rytmické dunění kol zvolní tempo; vlak brzdí v zastávce, zpomaluje, zastavuje. Adam otevírá okno a vyklání se. Prohlíží si obličeje nastupujících lidí, hledá mezi nimi známé tváře, ale žádnou nespatří. Zavírá okno a opět si sedá. Bere si desky, pročítá poznámky – staré i ty, které zapsal během cesty.

Otvírají se dveře kupé, vchází dívka.

„Je tu volno?“ ptá se.

Adam, náhle vytržený ze světa svého textu, zvedá hlavu a chvíli trvá, než si dívku plně uvědomí; ona ho mezitím pozoruje.

Po chvíli zopakuje svůj dotaz: „Je tu volno?“

Adam přikývne. Dívka se usměje, sundá si batoh, který nese, a sedne si naproti Adamovi. Batoh položí na sedadlo vedle sebe a vytáhne z něj knihu. Adamovi připadá nová – a má pravdu. Dívka z knihy sundává přebal, šedý se žlutými, modrými a karmínovými pruhy (název však chybí) a schovává ho do batohu. Potom knihu otevře a začne číst.

Vlak se rozjíždí a trvá jen chvíli, než dosáhne plné rychlosti. Adam se opět dívá z okna, ale nedokáže přemýšlet, jakmile již není sám. Zkouší se uvolnit pomocí svého obvyklého postupu s pohybovou paralaxou – nyní však nefunguje. Obrátí svoji pozornost na dívku, prohlíží si ji. Nejdřív se zaměří na oblečení – tričko, kratší sukně, plátěné boty – nezdá se mu ničím zvláštní, dokud se nepovšimne, že má stejné barvy jako přebal knihy. Dívčin obličej je docela hezký, ale Adamovi přijde poněkud obyčejný. Líbí se mu ovšem její brýle a oči, které čtou řádky knihy a pohybují se ze strany na stranu.

Adam cítí, jak se kolem něj každá jednotka času několikrát otočí předtím, než uplyne. Tužka opět leží na deskách a kutálí se, tentokrát nepovšimnuta. Když spadne na zem, dívka zvedne hlavu a spatří, jak se na ni Adam dívá. Nic neřekne, jen mu oplácí pohled. Adam se sehne pro tužku a vrátí ji zpět na její místo.

Dívka sklání hlavu zpět ke knize a Adam přemýšlí, co by se stalo, kdyby předtím na její otázku nereagoval. Jaká byla šance, že by přesto vešla a posadila se? Pokud by to neudělala, Adam by pak nikdy nespatřil její knihu bez názvu – už jen tím, že si to připomněl, dostává událost nový význam.

Adam shodí tužku na zem. Nepřekvapí ho, že se na něj dívka opět podívá. Zeptá se jí, jestli jede do stejného města jako on.

„Nejspíš ano,“ odpoví.

Adam se představí.

Dívka odloží knihu a usměje se. „Lenka.“ Pak ukáže na Adamovy papíry a zeptá se: „Co to píšeš?“

Tiché zimní předměstí, prázdné ulice, vítr, hranaté šedivé domy a sníh. Lenka stojí u okna, jako každé ráno se dívá ven, a ten pohled ji odpuzuje. Přitom obvykle jí nevadí; koneckonců má tohle roční období ráda a na ponurost čtvrti, ve které žije, si už dávno zvykla. Ví, v čem je rozdíl – v ruce drží papírky se vzkazy od Tomáše, všechny včetně toho posledního, který našla před chvílí, hned jak vstala z postele. Když Tomáše před několika týdny – to spolu byli teprve tři dny – požádala, aby jí čas od času něco napsal („Stačí jen několik slov na kus papíru.“), neprozradila mu, že si jeho slova pořádně přečte až poté, co se rozejdou. Nyní je zklamaná, obsah Tomášových textů ji nudí. Tyto pocity mají vcelku jasný původ, ačkoliv Lenka si jej neuvědomuje.

Když se probudila v prázdné posteli a pochopila, co se stalo, neprožívala příliš mnoho lítosti ani smutku, jak by očekávala; a pokud ano, tak jen do chvíle, než vytáhla svoji cedrovou krabičku, kde měla schovaných 7 papírků v obálce nadepsané T.K. Poslední, osmý, ležel na stole – a ten si přečetla první. Tomáš v něm líčí své rozčarování nad její povahou – Lenka čekala trochu výčitek smíchaných s odplatou za její činy, možná přiznání jeho vlastních poklesků, ale hlavně hodně plánů a snů o lepší minulosti i budoucnosti bez ní; dostalo se jí však neuvěřitelně povrchní stereotypizace osobnosti. Na zbylých papírcích byly zase jen lehce patetické a obyčejné odkazy na události, které spolu kdysi prožívali. Lenka však nechtěla vzpomínky, toužila po možnostech. Tomáš jí žádné nenabídl, ani po svém odchodu.

To je pravý důvod Lenčina zklamání a odráží se i v jejím změněném pohledu na předměstí.

Lence trvá jen půl hodiny, než si zabalí věci a odejde z bytu; ví, že se do něj nikdy nevrátí.

Adamovi se zdá led na jezeře již dost pevný; míří po pláži ke zmrzlé hladině, s bruslemi v ruce, a ignoruje nepříjemný zvuk svých kroků po oblázcích. Jemně sněží, vločky ulpívají ve vlasech, ale nerozpouštějí se. Adam vzpomíná na svoji minulou zimu u jezera. Loňský leden byl příliš teplý, sněžilo jen několikrát a jezero vůbec nezamrzlo. Adamovi to nevadilo – poté, co se s ním Karolína rozešla, neměl na bruslení příliš chuť.

Chvíli přemýšlí, jestli může existovat nějaké kauzální spojení mezi jejím předčasným odjezdem z jeho domku u jezera a letošní tuhou zimou. Jakmile však dojde ke kraji ledu, zapomíná na všechny úvahy. Co nejrychleji si zaváže brusle – stejně bude muset tkaničky později ještě několikrát utahovat –, stoupne si na led a odjíždí.

Čím dále je od břehu, tím více vane vítr; odfoukává sníh a udržuje tak led čistý. Adam se pohybuje stále rychleji, do pohybu vkládá veškerou svoji sílu, ale přesto se cítí uvolněně. Jak předpokládal, čas od času zastaví a upraví si brusle. Pak hned pokračuje v jízdě; míří ke středu jezera.

Za několik hodin je již Adam zpět doma; sedí v křesle u krbu, poslouchá praskající dřevo. Chvíli se dívá do plamenů, ale pak vstane a přinese si několik papírů a tužku.

Lenka se seznámí s Davidem, když sedí na lavičce v parku a přemýšlí, že odjede z města; je teprve druhá půlka jara, ale teploty začínají být nesnesitelné. David k ní přijde, na něco se ptá. Lenka ho nepochopí. On dotaz opakuje, ale opět nedává smysl. Ukazuje na láhev s vodou a tak mu ji podá. Napije se.

Pak Lence řekne, že se jmenuje David – a je to poslední slovo, které od něj ten den uslyší.

„Lenka,“ odpoví. „Je dost horko, co? Chceš ještě?“

David neodpovídá.

„Ty nemluvíš?“

Zavrtí hlavou. Lence se líbí, a tak si s ním vykládá. O jeho afázii se doví až později, takže nemá tušení, že většina vět – těch, které mají víc než pět slov – zůstává nepochopena. David ji přesto zaujatě poslouchá. Večer ho Lenka přesvědčí, aby se s ní šel bavit do centra. David se moc neopije, Lenka ano; oba skončí u ní doma. Ráno si Lenka uvědomí (a má pravdu), že Davidova procházka předchozí den mohla být jedna z jeho posledních návštěv města – kdyby nepotkal ji.

Když Lenka zjistí povahu Davidovy nemoci, je nadšená a špatně to skrývá. Líbí se jí Davidovy surrealistické promluvy; on však ví, že jsou pouze nesmyslné. Přesto se někdy nechá přemluvit a napíše jí několik řádků. Ona je fascinována tím, že nezná skutečný význam Davidových vět a může si ho vymýšlet.

Lenka bydlí s Davidem necelé dva měsíce, když zjistí, že je těhotná. Odjíždí bez rozloučení; s sebou si bere jen oblečení a cedrovou krabičku, nyní i se zaznamenanými produkty Davidova degenerujícího mozku.

Horké a unavující léto, nudné, vlekoucí se léto. Adam leží na starém dřevěném lehátku jen několik metrů od břehu, pozoruje hladinu. Na stolku vedle lehátka má lahev vína. Dolije si sklenici; jezero i okolní les trochu ochlazují vzduch, ale jen trochu, a tak je Adam dost opilý. Těší se, až se vyzvrací do jezera – bude pozorovat, jak se potápí jeho snídaně a voda barví od vína a žaludečních šťáv.

Vzpomíná, jak koncem jara sebral všechny papíry, které během zimy popsal a udělal z nich loďky. Potom je, když začal vát vítr, pustil na hladinu, házel na ně kamínky, aby je potopil.

Je u jezera již 283 dní; zůstane ještě dalších 49, než si sbalí věci a odjede.

Chodníky jsou mokré od letní bouřky. Lenka stojí uprostřed ulice, dívá se na oblohu; z několika mraků možná ještě zaprší, ale jen na chvíli a ne hned. Lenka se poprvé od potratu cítí dobře, přestože zmokla. Když déšť začal, šla ke Kryšpínovi – mohla se rozeběhnout a být v budově, kde bydlel, za půl minuty. Ale neudělala to a nevadí jí to.

Lenka ještě chvíli pozoruje oblaka, než opět pokračuje v cestě. Vchází do domu. Nechce se jí čekat na pomalý výtah, a proto jde raději po schodech. Kryšpínův byt je ve třetím patře – odemyká a vchází do něj; slyší, jak Kryšpín hraje na klavír. Zouvá si boty a po cestě z předsíně do pokoje, který má Kryšpín vyhrazený hudbě, si sundává mokrou sukni a tričko; oblečení nechává ležet na podlaze. Dveře jsou přivřené, otevírá je a spatří Kryšpína – na zemi vedle něj leží otevřená cedrová krabička a okolo ní několik papírů.

Když Kryšpín spatří Lenku jen ve spodním prádle, jak stojí na prahu pokoje a neví, co udělat, usměje se. Pak se jí zeptá, jestli se nezlobí, že krabičku, kterou našel mezi jejími věcmi, otevřel – zbožňuje cedr a krabička je hezky vyrobená.

Lenka ještě několik sekund mlčí, než promluví. „Proč jsi to udělal?“

Jen ze zvědavosti, odpoví.

Lenka přejde ke krabičce a začne do ní rovnat její rozházený obsah, tak jak patří – a jde jí to pomalu. Kryšpín se na Lenku nějaký čas dívá, ale pak se otočí zpět ke klavíru a hraje několik akordů – G#mi, F#, A#mi a G#. Když skončí, ukáže na krabičku a řekne Lence, jaký úžasný nápad dostala, takový, který by neměl být zavřený v cedrovém dřevě. Vytáhne z kapsy popsaný papír a podá jí ho.

„Co to je?“

Můj příspěvek, zašeptá Kryšpín. Lenka přidá list do krabičky; pak ji Kryšpín požádá, ať opustí byt. Nenapsal to, po čem Lenka touží – a oba to ví.

Autobus číslo 23 zahýbá do vedlejší ulice a Adam spatří na zastávce v opačném směru stát Lenku. Prohlíží si jízdní řád a přitom upravuje šálu. Hustě sněží, vločky ji ulpívají na brýlích. Z kapsy kabátu vytahuje kapesník, aby si brýle očistila; přitom jí vypadne kniha. Nemá přebal, přesto ji Adam ihned pozná.

Autobus dokončí otáčku a Lenka i s knihou zmizí Adamovi z výhledu. Hned jak může, Adam vystoupí a vrátí se zpět. Lenku již nevidí, ale kniha leží uprostřed chodníku, mokrá od sněhu. Na zastávce stojí pár lidí, ale nikdo si jí nevšímá. Adam knihu zvedne a otevře; na poslední stránce je napsáno „II. – do 5.11.“, stránky předchozí jsou prázdné. Adam listuje zpět, dokud nenarazí na text. Přechází na druhou stranu silnice, čte – mezi řádky padají vločky, ale nevnímá je. Než ho srazí autobus číslo 39, Adam spatří poslední větu svého života: „Konfrontace není podmínkou spokojenosti.“

Adam si je jistý, že tahle fáze jejich vztahu je úplně zbytečná a slouží pouze k tomu, aby mohl přemýšlet, co by se stalo, kdyby neproběhla. Paradoxně by se stalo mnohem víc věcí – to však Adam neví. Stejně tak neví, že Lence se podařilo sebrat jeden z papírů, které vyhodil poté, co vystoupili z vlaku. Neví, že do jeho konfrontace s autobusem zbývá 73 dní a do rozchodu s Lenkou jen 59.

Sedí ve svém pokoji a dívá se na prázdnou, bílou zeď. Možná by si konečně mohl koupit obraz, možná by ho mohl vybrat s Lenkou – tím by odstranil i onen pocit zbytečnosti. Po chvíli uvažování ovšem dospěje k závěru, že by ho neodstranil – jen pověsil a pak se na něj týdny nebo i měsíce díval; a pak vyhodil stejně jako tolikrát předtím všechny svoje popsané papíry.

Adam vzpomíná na zimu, jaro i krátící se léto.

Podzim je studený.

Lenka se opírá o zeď, ale její chlad nevnímá. Cítí, jak ji muž vyhrnuje sukni – a tak začíná mluvit. Vzpomíná na zimu, jaro, krátící se léto, studený podzim i další, ještě horší zimu. Trhanou řečí vykládá svoje příběhy – zmiňuje hlavně Adama; rozchod s ním ji zasáhl víc, než si připouští, a to přitom neví, že Adam už nežije.

Lenka mluví dlouho a myslí si, že to, co říká, dává smysl a není to jen další obyčejná a prázdná historie, která se již tolikrát stala a stane se znovu. Doufá, že muž za ní věty převede do veršů, které jí věnuje.

„Složíš mi báseň?“ ptá se ho.

Muž souhlasí a Lenka tuší, že je po všem.

i.

Neuvěřitelně dlouho ses smála a křičela: „Devatenáct nám nebude věčně“, pořád dokola, pořád dokola.

ii.

Někdy mám pocit, že nevím, proč to všechno děláš. Neznám tě, ale doufám ve změnu.

iii.

Věci, který mě nutíš dělat, neumím popsat. Možná je to dobře. Neztratí se ve slovech.

iv.

Celý ráno jsem ležel na gauči, kouřil a pil. Kdo způsobil, že se takhle chovám? Ty, a je to skvělý.

v.

Jsem sám, zase ležím na gauči, kouřím a piju, ty jsi někde venku se svým bývalým a posíláš mi zprávy. Vypnul jsem telefon.

vi.

Kdybych byl někdo třetí a viděl nás dva, zapomněl bych svoje jméno.

vii.

Vycházelo slunce a my se vraceli domů, když jsem si uvědomil, že jsme si nikdy nebyli blízcí.

viii.

Jsi pěkná kurva, víš?

Představa roztodivných maličkostí je poměřována s pocitem toulajícího se. A všichni o tom zpívají – krátí čas, jeho četnost a jas. Nezkoušíš vyrábět náhodné částice, jen otvíráš nové a směšné dálky. Samozřejmě, rozdíl a ulice, kolik trvá i nádherné prožitky plánů.

Jestli potřebuješ záchranu, otoč nadpočetným prsem.

Tak se množ. Prodírej se krásnem, je takové, že nespí. A skáče po rozteči dvou snů.

Potřebuješ informaci, létající dvojhvězdo? Přirozeně, mám jen jednu: několik částí stromu tvoří a tvoří, skončí podřadně.

Procvičuješ se ve své frustraci a je to jednoduché – stala se tvým příběhem, a jako by byl vytvářen někým jiným; ale ty ho přijímáš, přenáší se na tebe, nepodmíněně. Myslíš si, že je pravý. Pleteš se, v tom příběhu je díra, a ty do ni padáš; pořád znovu, dokola, nepřetržitě.

Divíš se tomu? Divíš? Já ne.

Ty a tví muži spolu nemluvíte. Podívej, stojí před tvým domem. I já tam stojím. Jsme to snad my, kdo ti vysíláme příběh? Transmise tě dostihnou hned jak otevřeš dveře.

Jsme tví muži. Nemluvíme.

Představuji si, že jednou ke mně někdo přijde a zeptá se mě: „Co to píšeš?“ – a opravdu ho to bude zajímat. A já odpovím: „Organizuji minulost, nebo tvořím budoucnost? Myslím, že spíše to druhé. Měním četnosti dějících se událostí, protože cokoliv napíšu, stane se méně pravděpodobným.“ On se zasměje a já opět všechno, co mám napsané, vyhodím, protože to splní svůj účel. Samozřejmě, tahle situace není příliš reálná, zvláště pokud by platila předchozí úvaha. Doufám, že neplatí – ale přesto raději budu spíše vzpomínat než předjímat.

Od odchodu Karolíny uplynulo 20 měsíců a pořád na ni myslím. Dokáži popsat pocity z těchto vzpomínek, ne však pocity, které jsem zažíval, když se obsahy těchto vzpomínek odehrály a uskutečnily. Vím následující: připadalo mi, že Karolína dokáže měnit hodiny ve dny a minuty ve vteřiny; ale rovněž vím, jaké jsou principy subjektivního vnímání času – když jsme se nazí koupali v jezeře, excitační procesy v mém nervového systému způsobily, že všechno probíhalo zdánlivě příliš rychle. Na tento dojem si pamatuji, nevím ovšem, jaká byla příčina excitace, jak jsem se skutečně cítil – zda-li jsem byl vzrušený, nadšený nebo pouze šťastný.

Tenhle rozpor mě rozčiluje. Rád bych se ho zbavil, možná že by pomohlo setkání s Karolínou, na kterém bych jí řekl, co všechno zapříčinila. Je mi ovšem jasné, že střet by nic nevyřešil.

Konfrontace není podmínkou spokojenosti.