Anemometr

Dusné bylo odpoledne v Arizonské vesničce. Bezvzdušné, spalující. A ten přístroj si jen tak visel a čuměl po stranách. Jen tak si postával na tyči, v opuštěné uličce, a nudil se. Vždy, když kolem prošel jeden z náhodně ztracených obyvatelů, zašklebil se na něj a pak šel dál, jakoby něvěděl, že mu nemůže Anemometr odpovědět. To dá rozum, že nemůže!

A on z toho měl depresi. Proč je tu sám, v tomhle bezvláčném prostředí a k tomu pod neustálým náporem negativních emocí ze strany průchozích? Pařil se. Něvěděl, jestli roztržitostí, či horkem; a už  začalo býti jasné, že ve vesnici není oblíbencem. Možná by se měl nad sebou zamyslet - udělat něco se svojí  existencí, pokusit se realizovat svůj osud - trochu se zatočit, třeba by ho pak měli radši. A tak se pokusil pohnout. Bohužel se mu to nepodařilo, jako kdyby tomu něco chybělo.

Zkoušel to dál, ale měl mírný problém s pochopením toho, jak se to vůbec dělá - co jen k tomu potřeboval, aby se začal točit. Kolem něj znova prošel nějaký člověk a zpražil ho unaveným ale stále nedostatečně přátelským pohledem. A tu se naštval. Musel se vzchopit - dát se dohromady. Přece musel přijít na to, co po něm svět kolem něj chce. A tak se odpoutal a zapomenul na to. V tu chvíli se vše pohlo. Vesnici zasáhla bouřka. Amnemometr se točil jako blázen. Najednou se mu vše zjevilo krystalicky jasně. Celý život čekal na to, až ho svět příjme mezi své řady, zatímco to jediné, co hrálo roli bylo, zda pochopí svou podstatu a onen svět změní.

A od té doby již neměl žádný problém.