S mojí první láskou na rybách

Když Vám řeknu, že se jmenuji Jitka, nic Vám to neřekne. Dokonce, ani když Vám řeknu, že za svobodna jsem byla Krejbichová, tak Vám to také nebude povědomé. A když dodám, že po svatbě mám příjmení Kadečková, budete se stále ptát, kdo jsem, že mě neznáte. A ani nemůžete! Nejsem žádná slavná osobnost, politička, sportovkyně, dokonce ani umělkyně ne. Jsem jedna z Vás, která ale měla to obrovské štěstí a zažila nádherné dětství plné dobrodružství!

A o tom bych Vám teď ráda chtěla vyprávět.

Ty úplně nejlepší dny svého dětství jsem strávila o letních prázdninách na chalupě ve Stolíně. A tady jsem také potkala svoji první lásku….

Nevím už, kolik mi bylo, ale myslím, že jsem ještě ani nechodila do školy. Michal, můj mladší bratr, (v dětství jsem mu říkala Míša) tehdy kamarádil s klukem z vesnice, jménem Marek. A Marek měl většího bratra Tomáše. Tomáš byl o několik let starší než já a v té době se mi zdál už téměř dospělý. To on nás s Míšou učil chytat ryby v potůčku, který protékal kolem naší chalupy a kličkoval lesem mezi stromy, až se vlil do řeky Úpy jen několik kilometrů od Ratibořic. To on mě nosil přes potok, protože jsem byla ještě moc malá, abych ho dokázala přeskočit. A tak jsem se do něj zcela přirozeně zamilovala. Byl to můj velký hrdina! Jen on znal tůně, ve kterých se schovávali pro nás obrovští pstruzi, kteří zázrakem utekli před každoročním výlovem rybářů. Přesně věděl, pod kterým kamenem je ta dokonalá schovka, kde se dají do ruky ulovit i dvaceticentimetroví pstruzi. Vzpomínám si, jak jsme jednou lovili veliké pstruhy z husté vodní trávy. Bylo jich tam snad nekonečno! Čím hlouběji jsme šahali, tím jsme nacházeli více pstruhů. A tam úplně nejhlouběji, kam dosáhala už jen ruka Tomáše, byly ty největší kousky!

A byl to také Tomáš, který jednou vykopal se svým kamarádem malý rybníček, do kterého nachytal ty největší pstruhy z celého potůčku a za to jsem ho nesmírně obdivovala.

Tomáš si s námi hrál i na zahradě. Já byla ještě malá a nestyděla jsem se před ním běhat nahá, jen v kalhotkách. Tomáš už byl ale velký a zvláštně na mě koukal. Od té doby jsem se začala stydět a konečně se začala oblékat jako holka. Nechtěla jsem vypadat jako mrně.

Jednou jsme spolu seděli u ohýnku a já jsem mu řekla, že se mi líbí a že bych s ním chtěla chodit. Bylo to mé první odmítnutí a od té doby jsem už nikdy žádnému klukovi nedokázala říct, že se mi líbí a že bych s ním chtěla chodit. Tomáš to tehdy zdůvodnil, že už holku má, ale já věděla, že to není pravda. Že jsem v jeho očích pořád ještě byla mrnětem.

Pak už s námi Tomáš přestal kamarádit. Začal chodit na ryby jen se svým kamarádem a myslím, že zkoušel chytat ryby na udici, protože jednou musel jet do nemocnice na vyndání rybářského háčku, který se mu zasekl do prstu.

Jeho rybníček v lese trochu osiřel, ale velicí pstruzi v něm zůstali. Pozemek koupili chalupáři, a tak jsme se s Míšou za podpory mamky rozhodli jednat! Ryby vylovíme a ochutnáme je na másle. Pstruzi už totiž dosahovali délky až 20 cm a konečně se nám zdáli být vhodní na kuchařskou úpravu.

Na pomoc jsme si vzali síťovanou tašku zavěšenou na klacek. Míša mi ryby naháněl a já je zkoušela chytnout. Ale marně. Voda se kalila čím dál víc, ryby už nebyly ve vodě téměř vidět a do mé sítě nezabloudil ještě ani jediný pstruh.

„Ukaž“, zavelela mamka, „já to zkusím“. Sebrala mi klacek i se síťkou, párkrát mávla ve vodě a všechny ryby skončily v pánvičce na másle. Celé rodině chutnaly, jen mě se už při pečení dělalo špatně od žaludku. Od té doby patří pečený pstruh mezi mé nejméně oblíbené pokrmy, ač ryby dodnes chytám s velkou oblibou.

Pár dní nato rybníček někdo rozboural, a tak byla symbolicky uzavřena část života strávená s mojí první láskou na rybách.