Absurdita tvé hlavy

Jsem plný tvojí jistoty.

Rev tvých ocí propaluje moje hrdlo,

skopává me do němoty.

Sáhy hluboké ocní dulky na me hledí.

hledí, nejsou si vedomy své prázdnoty.

Barva uhlí vévodí temnote

Ale kdesi uvnitr, já cítím jiskru.

Jiskru hore, jež prebývá v tomto zmuceném svete.

Jiskru nadeje, nenacházející splnení.

Splnení absolutní a trvalé prosby.

Prosby tvora, jež kdysi býval clovekem.

Smej se muro.

Smej se ty, vidící na povrch.

Smej se své bezmoci.

Já pliji na tvuj hrob a odcházím.

Smích prorízl jásavé ticho kol.

Nezapadá do mozaiky okolí.

Je cítit opušteností a prosbou.

Je samotný, já cítím to ve svých útrobách.

Pojd mazlícku, pojd se potešit laskavostí lidského ducha,

volám roznežnený do okolní noci.

Odpoved neprichází, já pocínám být vukol nervózniv.

Malický, prijd do luna mého pohostinství,

já clovek jsem,

bolesti neschopen.

Chudák malý prichází, vukol tma tmoucí.

Kost a kuže, chudák malý,

masa nedostatek.

Inu, do polévky prec stací, ten uzlícek s ocima, jenž pohlcují.

Vytáhnuvše ostrý nuž, krácím blíže.

Blíže k tomu, jež objektem pozornosti mé jest.

Z komína se kourí, dvermi se line vune.

Pojdte pocestní, dnes jste vítáni.

K veceri je polévka z chlapce, jež tak nepozorný byl.