Setkání

Kurzor na začátku prázdné stránky posměšně bliká a ještě více umocňuje jeho bezmoc a posléze i nechuť z neschopnosti vyjádřit se.Tak moc chtěl o tomhle momentu napsal báseň. Vzletné verše poletují hlavou ale přes prsty se nepřenesl jediný. Rychlou sprchou odehnal únavu a doufal, že přestávka pomůže. Opět usedá ke stolu a píše pár řádek. Že by konečně začátek, něco čeho by se dalo chytit, záblesk geniality co všechny ohromí. Po desátém přečtení se nadšení zase mění na vztek. Pár pohyby maže vše co doposud napsal. Než takovou snůšku kýče a infantilních rýmů, to raději nic. Asi mu není souzeno psát verše. Zklamává sebe a zdá se mu že i ostatní. Zase.

             A přitom to byl dnes tak dobrý námět na báseň. Po letech se úplnou náhodou setkal se svou první láskou.Váhal , váhala i ona.Vypadala trochu jinak než si jí vybavoval na chodníku před gymnáziem. Dlouhé vlasy a velké tmavé oči jí ale zůstaly. S úsměvem se nakonec poznali a domluvili se že zajdou na drink. Tolik vět bylo vyřčeno v tak krátké době. Vzpomínky kdysi bolestné, dnes již vybledlé se objevují ale už ne s bolestí. Je to okamžik úsměvného pochopení. Každý z nich skládá za cinkotu sklenic slohovou práci na téma co jsem dělal posledních pár let. Scénář je tak nějak předem daný. Děkuji, studuji, pracuji, žiji a bydlím. Trochu ho zamrzelo, když si uvědomil kolik uběhlo let a to jak se lidé časem mění. Byla z toho i lehce melancholická nálada pohupující se v alkoholovém opojení. Ale i tohle přešel s úsměvem.

            Nakonec se rozešli každý domů. Vyměnili si i telefonní čísla se slibem, že si někdy zavolají a domluví si zase schůzku. Sám ale nevěděl jestli bude mít chuť něco takového udělat a ona asi myslela na to samé. Nene, ty roky nevrátíš. Z celého setkání  měl pocit jako by to byl příliš živý sen z minulosti. Rozpomněl se na věci dávno zapomenuté nebo zasunuté hluboko v mysli. Chvílemi nevěděl jestli má z toho být smutný či veselý. Asi od obojího trochu, řekl si.

            Když tak seděl před stále prázdnou obrazovkou,  marně čekající na jeho verše, uvědomil si že ani není tolik potřeba napsat o tom nějaké úžasné dílo, ale to jaký pocit si z toho odnáší on. Pocit, který ani nepotřeboval  košaté verše, rytmus ani perfektní formu sonetu. Otočil se proto znovu k obrazovce a začal psát….