Fejeton: Dějiny lidstva ve vypouklém zrcadle nových poznatků

Dějiny lidstva jsou nekonečně rozebíratelné a nádherné. Historie zkoumá pilně minulost jako sadař s malinkatým roztomilým štětečkem, který pracně opyluje každý květ každého stromu v sadu. Celý horký jarní den, stále s jedním a tím samým roztomilým štětečičkem, hodiny a dny, roky, stále si brouká jednu písničku. Tu si všimne chlapíka ve vedlejším sadu, jak sedí a pije pivo. Co je? - Za mě to dělaj takový malý robůtci. Já nic dělat nemusim. Cože? Sadař má svou práci rád, ale je unaven a jeho jednání a reakce jsou tím ovlivněny. Naštvaně mrskne tím dojemně směšným titěrným štetečičátkem na zem, to v letu zavadí o žebřík – ani necinkne. Kopne do žebříku, lehne si do trávy a poslouchá cvrkot (konečně jiná písnička). Vědí víc, než my. Historie je fajn, ale možná jsme už jinde, každopádně

mé sebevědomí bolestně utrpělo. Způsob náhledu na svět se mi opět zašmodrchal. Tři poslední kávy, které jsem měl, vystydly, než jsem je vypil. Co se děje?

Nedávno mým (vše)vědomím zcela otřásl ohlas knihy, dnes již světově známé a nedávno vyšlé v češtině. Tato mi (jakožto středu vesmíru) postuluje (resp. navrhuje) vizi vesmíru jako hmotné holografické projekce vytvářené hypotetickým nasvícením jakési hypotetické „základní desky“ nabité informacemi o pohybu každé částice naší existence. Co by pro nás znamenalo to, že jsme „pouhou“ projekcí? V podstatě to, že nic nevíme. Konečně. Vesmír byl možná včetně našeho vnímání minulých dob stvořen před pěti minutami. Descartovo zpochybňování všeho mne infikovalo jako prokletí vlkodlaka hledajícího pravdu v krvavém úplňku, má víra v jakousi základní jistotu (rozuměj sladká nevědomost) se pomalu zhroutila jako domino. Ptám se, čím je lidské bytí, ba celá existence lidstva, pokud dost možná existujeme ve zbrusu novém vesmíru, před nímž bylo Velkých třesků a opětovných zhroucení již bezpočet, či pokud čas, kdy píšu tato slova, ještě neuplynul a samotná tato fantasmagorie vznikne až jako pouhá vzpomínka? Čím je evoluce, když není nikoho, kdo by ji ocenil? Věda na nás a naši spokojenost zpravidla nemá zrovna blahodárný vliv

(věda samotná neunikla mým úvahám: „pokud každá částice vesmíru souvisí s každou jinou a okolní svět je tudíž zcela ovlivnitelný a vytvářen vědomím každého z nás, nač je nám věda jakožto nástroj k popisu toho ovlivnitelného světa kolem? Kromě vynálezu principu holografického zobrazení a této teorie, samozřejmě – vedla tedy biologická evoluce, celá následná historie lidstva a pokrok vědy jen k tomuto zjištění?“);

což platí i v tomto případě. Tedy nevím jak vy, ale já jsem celý nesvůj. Teorie samozřejmě není „vědecky dokázána“, avšak připomíná hypotetickou existenci něčeho za vším a relativitu dnešního poznání. Co když se lidstvo celou tu dobu bije za něco, co může mít každý z nás tady a teď, ptám se. Každopádně ale vzdávám hold všem historikům, fyzikům, lékařům, jazykovědcům, malířům, básníkům, dělníkům, biologům, chemikům, sociologům, sexuologům, architektům - zkrátka všem těm přímo či nepřímo se snažícím o pokrok lidstva:

možná jste nakonec zbyteční a bude na vás jednou pohlíženo tak, jak pohlížíme na „dobu dominance křesťanství“ dnes:

ta dávná „doba dominance vědy“, kdy lidé neuměli ovládat čas.
 
A to pak aby člověk byl šťasten.