Já a já (Já Já Já Já)

Podobná nášlapné mině,
rozbourala moje obličeje,
omamné peřeje poskakující řekou,
jako ruský diplomat potřený hopsinkovou šťávou.
Jakoby nalíčené odličovačem..
Karel si střčil prsty do pusy na prdeli, dívali jsme se.
Otvor se srůstal s tolerancí jako prase, srůstal se pomalu.
Když kecy odpršely, mohli jsme se vrátit k původním tématům a se zájmem komentovat dění v našich hlavách.
"Zajímavé" řekla Vybuchující psí láska. "Ale ne tolik, jako když ti zádá sprchuje tvůj úhlavní nepřítel."
To odvětila dobře oblečená Zvědavost. Sebekritika vybuchla v záchvatu smíchu, střepy poničily barevnou omítku.
Skulina v kalhotech začala vzlykat, avšak Humanita ji rychle uklidnila poplácáním rozteklou čokoládou.
Samota se patlala s gulášem podle kuchařky a Společenská adaptabilita jen valila oči, jak se roztéká Pokrytec Sýr.
Sýr první kategorie!
A to se přátelé, jen tak nevidí, nakoukněte přes okraj hrnce, je tam on... ON! A to se teprve rozpéká! Úchvatné!
Je v mém i vašem zájmu, abychom se začali přátelit a zanedlouho zase přestali, houby porostou rychleji, Hitller zčervená.
Neměly sme tu holku se sekerou potkat. Kdyby aspoň tak nevřískala, mohli by sme se třeba zabydlet v tý chatrči u řeky.
Tam u řeky, tam za žebřinama.. SE MI NESCHOVÁŠ!!!Po koupeli v minách, přichází další Očista.
Krámky s domácími potřebami v prázdných mozkových lalocích,
hromady pneumatik vyskládané do sedmi olympijských kruhů,
Já a pozastavené vzdělání o životě.
Vlastně nikdy jsme nevěděly kam se otočit, když zazní zvonění školního zvonku, je tma a po ulici kráčí jen místní kocour.
Nikdy jsme nedostaly tu jistotu, že my jsme krásné i za zvuků hřmění náklaďáku přinášející smrt srnce přebíhající silnici.
Pozorujeme ji, jak okusuje keř a plánuje jak to přeběhne. Když se ze zatáčky vyřítí oslňující světla, a ten hluk, zpanikaří.
Vyrazí přes to šedé pole nejistoty, s touhou zmizet na vysněnou druhou stranu, zatím ji ale srazí a rozláme zamračenej kamion.
Už několikrát sme spolu počítaly jestli to hovno zvaný život za to stojí..já si pak sedla na korbu a vysmála se tomu.
Já si lehla na korbu, to já. Ukázala sem ti škrábanečky na zápěstí a divoce polkla hlt pěčeného masa. Zaštěkala jsem kašlem.
Ceduli před obchodem urvala vichřice. Koukla sem jak to lomcuje se zavřenýma okenicema sousedům a vrátila se do místnosti.
Ukázala mi nějaký shnilý jabka starý dva tejdny, já zase odhalila nějaké jiné řezíky na nohách a na ramenou. Řekla sem..
"Du na korbu..jako vždycky.."
když sem odešla.. pomyslela si..Co tam na tý korbě dělá?
Věděla jsem to a smála jsem se ještě víc.
Víte jak to bylo ... Vaše smrt, naše radost. Čistá pravda a Karel Jaromír koupající se spoután poutem přátelství s betonovou kostkou.
Každej se nejmenuje Albert Hoffman...
Buďme lokálnější.
Nemusíme posouvat hranice Mekky, pro správnou výslovnost sousloví "Neprohrát všechen majetek pani Gallistlový".
Maso labutí,
už se dusí..
Sama sebe nutí,
a pak musí.
Z hrnců se hrne pěna a pára,
Z ohně černej mrak,
Svěř se mi, jakoby ráda,
Nebo prostě jenom tak.

Vzala jsi mi duši, lásko..
Naštěstí mám duší..
Plný uši..
A ty mi kurva sluší

Když se podíváš zvenku, vidíš konibar.
Rozsvícenej a krásnej..
Jak nahlídneš dovnitř, zjistíš..
Že i krysy už se odstěhovaly.

Na nočním stolku usnuly babiččiny brýle. Napořád.
Trafikantce v zapadlém průchodu došly peníze. Hodila si mašli.

Jarouš se hýkavě smál, když Eva našla Robertovy ponožky nahoře ne skříni.

Náš životní manažer sledoval, jak plníme svou sociální úlohu v budoucnosti svojí firmy.

Nenávidíme je.
Nenávidíme je všechny.
Všechny.

---