Hra

Procházím se kolem bazénu a hledám někoho, koho znám, protože ty ses někam ztratil a já jsem tady najednou sama, zoufalá, možná trochu zděšená, divný tušení, a tak chodím kolem bazénu, míjím schody, který vedou někam dolů, kde je hluk. Potkávám pár známých a ptám se, jestli tě neviděli, oni jenom kroutí hlavou a strašně nahlas křičí, ať na tebe zapomenu a pak mě hodí do vody, která je tak strašně moc modrá, až to není hezký a já chci z té vody pryč, protože si uvědomuju, že ta barva není v pořádku, protože je to možná modrá krev z těch modrých žil, který ti občas vystupují na rukách, ale teď už možná ne a vedle mě se něco vynoří z vody, nevím co to je, ale jsem vylekaná a ti lidi nahoře se smějou. Vylízám rychle ven a běžím k těm schodům, který vedou někam dolů, je tam strašný rachot a když se podívám, co ten hluk způsobuje, je tam velká turbína, která se točí, pomalu, ale dělá vítr a je celá od krve a úplně dole něco leží a já nechci vědět, co to je, protože ty přece nikde nejsi, a tak běhám okolo toho bazénu a volám tvoje jméno, neozýváš se, protože ležíš tam dole a ty lidi se dál smějou. Chci z tohoto snu pryč, a tak se hodně soustředím a za chvilku se ocitám někde jinde.

Je to les a jsem tam sama. Chvilku mi trvá, než se zorientuju. Klečím na kolenách a nemůžu vstát. V  keři něco zašustí a objevuje se něco zlýho, nejspíš zvíře, ale nevím to jistě, protože ho moc nevidím, je to jenom takový rozmazaný obrys čehosi, ale strašně řve a blíží se ke mně a já se snažím utíkat, ale nejde to, nemůžu vůbec vstát, to až na poslední chvíli, když už je to skoro u mě, ale utíkat jde hrozně těžko, a tak se vznáším, najednou letím, podívám se pod sebe a je tam moře, prostě je to nádhera a chtěla bych takhle lítat věčně, jenomže slyším ňáký hlas, je to známý hlas někoho, kdo mě potřebuje, a tak se vracím do toho lesa, na to stejný místo, kde sem byla předtím. Zvíře už tam není. Stojím pod kopcem a slyším hlasy. Podívám se nahoru a vidím tebe a za tebou je skupinka lidí, který taky znám a všichni mají zbraně a vypadají vystrašeně, přímo akčně a já vím, že než se dostanu nahoru na ten kopec, tak už budete pryč, a tak na vás volám, na tebe zase volám, ale nikdo mě neslyší a najednou vedle sebe slyším smích, hluboký hlas, který se mi směje a říká, že ste všichni zakletí v té hře, která se musí dohrát a já tam nepatřím, tak ať se vrátím do toho svýho hloupýho snu, ale já vím, že teď nemůžu nikam odejít, protože seš tady ty, zoufalej, s tou zbraní, volám na tebe ještě jednou, ale zase mě neslyšíš, ale stejně scházíš ten kopec, směrem ke mně a ty lidi jdou za tebou a najednou se vedle mě ozve jiný hlas, je to někdo, kdo má zájem na tom, abych vám pomohla, někdo, kdo sedí u toho počítače a možná hraje za vás, říká, že do mě vkládá všechny naděje a vysvětluje, že vás musím odvést z toho lesa pryč, no jo, ale už neřekne jak, nejspíš se dobře baví, vůbec nevím, proč do ňáké blbé hry dostal zrovna nás, no ale dobře, protože mně nic jinýho nezbývá, rozhodnu se pokračovat. Najednou stojíš přede mnou a rozhlížíš se kolem, děláš, že mě nevidíš, nebo mě možná nevidíš, tak na tebe křičím a najednou mě slyšíš, podíváš se na mě a usměješ se, ale vypadáš unaveně a já říkám, že sem ti přišla pomoct, protože sme ve hře, ale ve skutečnosti ve snu, směješ se a říkáš, že ráno mně to vytmavíš, takovej blbej sen, to aby se člověk bál usnout. Říkám, že vás musím vyvést z toho lesa, ale už nemluvím k tobě, vlastně tam nejseš, ani nikdo jinej, je tam jenom taková ovečka a už nejsem v lese, jsem u moře a ta ovečka nemůže chodit, protože jí z nohy trčí kost, tak se jenom tak plazí a já jí pomáhám na nohy a nevím, jestli je to tak v pořádku, jestli se ovečky už tak rodí a musí se naučit chodit, nebo jestli je zraněná, a tak s tou ovcí chodím okolo stěn, na těch stěnách sou připíchnutí motýli, ale ve skutečnosti to nejsou motýli, sou to ptáci, malí, přišpendlení, zkroucení, mrtví, bez očí. Konec.