NETYPICKÉ LOVENÍ 13 BOBŘÍKŮ-7

Na lovení bobříka osamělosti jsem se velmi těšil. Představa deseti hodin samoty mne těšila. Chtěl jsem být originální, a tak jsem zablokoval kabinu výtahu v mezipatře. Vybaven spacákem, přenosným rozkládacím záchodem, plynovou maskou, pitím a jídlem jsem byl zcela připraven strávit deset a i možná více hodin ve výtahu. Moje představa, že opravář výtahu dorazí jako vždycky v podnapilém stavu a bude dlouho střízlivět ve stavu spánkovém ve strojovně, vzala záhy za své. Majitelka domu pani Blažková zalarmovala hasiče, protože jsem svou přítomnost ve výtahu prozradil škytavkou.

„Člověče, vy jste tady chtěl snad přespat!“ vyhrkl překvapením hasič, když mne uviděl.

„To máte pravdu. Já se držím hesla: Vždy připraven. Tenhle výtah se totiž zasekává pravidelně, a v tomhle domě není nájemníka, co by vněm nestrávil několik hodin. Tenhle výtah by měl být vybaven takovou výbavou, jakou mám já,“ sdělil jsem s úsměvem užaslým hasičům. A přitom jsem se přetvařoval, aby nebylo poznat, že jsem naštvaný.

  Druhý den jsem se rozhodl pro další pokus a jako místo jsem si vybral sklep panelového domu. A jak jsem tak coural sklepem sem a tam, tak mé pozornosti neunikly kohoutky na rourách. Z nich velmi kapala voda a já jsem je začal utahovat, abych zamezil unikání vody. Nevím, jak se to stalo, ale pojednou od kohoutků začala prudce stříkat studená i horká voda. K mému úžasu bylo ve sklepě náhle plno vody a zanedlouho jsem slyšel dupot běžících lidí po schodech. Já jsem pohotově odemknul svůj sklep ve snaze se vněm ukrýt, ale po jeho otevření se na mne vysypalo velké množství krámů. Lehce otřesený jsem záhy vrávoral s kamny, která se mi narazila na trup.

„Dobrý večer. Dělejte, že mne nevidíte. Já taky předstírám, že vás nevidím,“ sdělil jsem užaslým sousedům. Ti se záhy rozkřičeli, protože jim došlo, že jsem tu sklepní potopu způsobil já.

  Rozhodnutí ulovit bobříka osamělosti bylo však u mne silné. A tak jsem si večer sbalil spacák, s nímž jsem se přemístil do svého automobilu na parkovišti.

„A tady budu mít klid. A nikdo a ani nikoho neuvidím!“ řekl jsem po zalehnutí na podlahu vozu, kterému scházely sedačky. To mi došlo vzápětí a poněkud mě tohle zjištění překvapilo. Ale chybějící sedačky jsem pro tuhle chvíli uvítal, protože se mi pohodlně leželo. Brzo jsem usnul, jenže mne zanedlouho probudil tvrdý náraz. Rozespale jsem se i se spacákem nadzvedl a přes prostor, kde ještě nedávno bylo přední sklo, jsem viděl obrysy balkonových mříží. Hned mi došlo, že automobil odjel z parkoviště a narazil do panelového domu. Vzápětí jsem uslyšel křik pani Blažkové, která se záhy rozeřvaná objevila na balkoně. Přitom jsem si uvědomil, že kola vozu přejela její záhonek květin, což bylo příčinou jejího řevu. Při snaze se dostat ze spacáku jsem nějakým pohybem spustil troubení, které se zaseklo. Netrvalo to dlouho a ke křiku pani Blažkové se přidali probuzení nájemníci domu, z nichž mnozí rozčíleně vyběhli před dům. Já i můj vůz dostal co proto, načež jsem dovrávoral do bytu spočítat si u lékárničky utržené šrámy.

   Po nějakém čase jsem se rozhodl podniknout další pokus, který jsem se rozhodl provést v lesoparku nedaleko sídliště. Lovení bobříka osamělosti bohužel nezačalo dobře, jelikož při plížení se houštinou jsem narazil na číhajícího exhibicionistu. Chvíli jsem honil jeho a on pak zase mne. Pak náhle začalo prudce pršet, a bylo po honění. Já jsem se ukryl po velkou plachtu nedaleko lesoparku, která cosi zakrývala. Přišlo mi to jako vhodné místo, kde bych mohl strávit nerušeně oněch deset hodin. Za nějaký čas jsem objevil jakési kladívko a majzlík, a protože to něco pod plachtou bylo z kamene, tak jsem z dlouhé chvíle do majzlíku kladívkem tloukl. Pozdě v noci mne však přemohla únava a usnul jsem.

  Probudilo mě světlo i něčí hlas, do něhož jsem se zaposlouchal. A brzo mi došlo, že jde o jakýsi projev.

„…a tak tedy nastala ta chvíle, abychom našemu rodákovi odhalili pomník!“ uslyšel jsem a záhy se plachta dala do pohybu. Já jsem pak několik vteřin mžoural očima a s úžasem jsem se poté zadíval na dav zkoprněle se tvářících lidí. A mnozí vykřikli úžasem, přičemž jsem pohlédl na sochu. Té scházely na mnoha místech celé kusy, což bylo mojí zásluhou.

„Jééé, dobrý den přeji všem. Já jsem tady omylem usnul. Já totiž lovím bobříka osamělosti. A nikoho nesmím potkat a ani nikdo mne nesmí spatřit. A díky vám všem ho zase musím lovit znovu!“ vyhrkl jsem naštvaně.

„Co jste to udělal s tou sochou!“ rozkřičel se muž, ve kterém jsem poznal starostu.

„Trochu víc jsem jí poškodil. To se omlouvám. Ale stávají se horší věci. Víte, že se trochu podobáte exhibicionistovi, kterého jsem včera potkal v křoví. Ale on měl na tváři takový zvláštní vousy a na hlavě asi paruku.“
Starosta vykulil oči a v obličeji zbrunátněl. Já jsem se před užaslými lidmi uklonil a bylo mojí snahou zmizet po anglicku. To se mi však nepodařilo a záhy jsem přes lesopark prchal pronásledován rozkřičeným davem.

KONEC SEDMÉ ČÁSTI