Parafráze života

Mozna kazdej nekdy tak trochu parafrazuje svuj vlastni zivot...

Parafráze života

 

Byl tam stůl. Mahagonovej. A taky ty uschlý kytky, který zatraceně dlouho vydržej…jen pár dní nebo navždycky.

 

Byl tam obraz starýho admirála s mohutným šedivým knírem.

Má velkou admirálskou čepici…chtěla jsem se rozesmát- čišel z něj odpornej a smradlavej snobismus.

A ten obraz byl ve zlatým rámu; poškozeným ztrouchnivělým rámu s kouskama pavučin…co pavouk? ptám se.

 

Je to byt starý dámy. Velmi distingovaný starý dámy…klobouček s pírkama, síťovanej pléd, náramečky, prstýnečky a jiný sračičky- a k tomu všemu já.

 

“Za mlada, děvenko, bylo všechno jinak. Bylo to takové čisté, čistší než teď.”

 

Koukám se po vybledlejch žlutooranžovejch stěnách…je to přeplácaný. V oknech visej velikonoční vajíčka. Je listopad.

 

Musela to bejt krásná ženská…za mlada, děvenko.

A tak sedím a poslouchám…příběhy bez začátku a konce, bědování nad ztraceným časem, uvažování…poslouchám schizofrenický názory, trpký pravdy totálně zamotaný do zmatenejch otázek a následovných odpovědí.

 

Byly tam židle. Taky mahagonový. Neuvěřitelnej soulad, ale…hroznej chaos v mozku.

Malinkatý červi ti neúprosně, bez sebemenšího náznaku smilování chroustaj mozkový buňky. Velmi chutný.

 

Ale zpátky k tý starý dámě. Byla to nejlepší přítelkyně matky mý matky, která už dávno nepatří mezi živý.

Ale ještě než…odesla...tak řekla, spíš prosila o dohled nad svou přítelkyní. Aby nebyla sama- tak nějak. A proto tejden co tejden…v sobotu …přicházím a poslouchám.

Pouze poslouchám. Nic víc, nic míň.

Bylo by křivý ještě něco požadovat, ale ta dáma…ta nejlepší přítelkyně…je prostě hodná. Hodná, ale zmatená.

 

Jakoby se najednou všechny barevný klubíčka z pletacího košíku úplně promíchaly a nevěděly jak dál. Nějaká hloupá kočka je promíchala a neví si s nima rady…tak nějak mi to přijde.

 

A taky tam byl lustr.( Mahagonovej?) Byl velkej jako na zámku…miliony průsvitnejch a čistejch sklíček, vybrušovaný děsně jemně.

 

 K zbláznění jemně. Jedny byly malinkatý, druhý obří, další úplně jiný. Ale to není podstatný. To vůbec není podstatný.

 

Stará distingovaná dáma byla ráda, že za ní chodím…řekla bych, že i pravidelně( to není moc obvyklý, u mě), že si nemohla stěžovat, že tohle jí bylo milý…což mně by bylo vlastně taky.

Vyprávěla mi o svým mládí- někdy jsem měla pocit, že nedokáže mluvit o ničem jiným. Jakoby pro ni svět přestal existovat v tomhle reálným okamžiku…soustředila se na minulost…ta jediná pro ni byla opravdu podstatná.

 

Moc času trávila vypravováním. Až moc.

Bylo by asi dobrý říct, proč zrovna já. Proč já jsem byla vybraná, abych dělala společnost této paní. Proč já, která si nikdy neměla se starýma lidma co říct. Proč já, když žiju v úplně jiným světě.

 

Musím se přiznat. Nebyla to moje dobrá vůle a soucit, co mě sem přiválo. Dělala jsem zkrátka věci, který nebyly zas tak moc legální a mý rodině se zdálo, že pomoc a poznání jiných lidí by mně určitě prospělo…myslí si to doteď.

 

Je pravda, že jsem z toho nebyla moc odvázaná, ale budiž. Zkusila jsem tolik věcí…a tohle byla jedna z těch nejspolehlivějších…to jsem si myslela.Co jsem netušila bylo to, že dáma není jenom dost dobře zmatená, ale taky- a to mě mělo napadnout- byla nemocná.

 

Takže když jsem tam jednoho línýho sobotního odpoledne přišla, ležela na zemi a nemohla popadnout dech. Pořád něco mluvila o nějakejch práškách a já jsem se v tu chvíli cejtila hrozně bezmocně a vůbec jsem nebyla schopná pohybu…absolutně paralyzovaná neznámejma silama, který jsem později nemohla vůbec popsat.

Ale pak jsem viděla, že je zle. Že jestli teď něco neudělám, bude konec…navždycky.

Sebrala jsem veškerý svoje smysly a zavolala 155.

 

Vteřiny se táhly jako žvejkačka, už jsem ani nedoufala, že to přežije…jenže co je moje vnímání proti skutečnému času…a tak ji odvezli (ještě živou).

 

V tu chvíli jsem si uvědomila hodně věcí., který jsem dřív nebyla schopná definovat. Něco jako strach o někoho…nebo jenom strach jako takovej …to bylo něco novýho a nepoznanýho.

Od tý doby jsem asi začala bejt člověkem, kterej dokonce i něco cítí. Teď…postupem času…zjišťuju, že tohle byla v mým životě hodně zasádní věc.

 

I když jsem ji neznala zas tak dlouho, z jejího vyprávění jsem ji poznala dokonale. Její touhy a sny…a první zklamání…a poslední víra v něco nadpozemskýho- bylo toho dost.

Chtěla jsem…vlastně ani nevím co. Zkrátka zamyslet se a vidět toho víc a mít oči otevřený a pomáhat a být vidět. Zavolali, že si ji tam nechají…že není možný, aby zůstala bez dohledu.

 

Sakra, vždyť já na ni dohlížela.

 

A potom jsem pomalu sundala svý nohy obutý v Martenskách ze stolu a naposled se rozhlídla po tom přeplácaným pokoji…podvědomě jsem vytušila, že je to fakt naposled.

 

A na zemi ležel jeden z jejích náramečků…byla jsem na něj alergická, ale pohltila mě sentimentalita a já si ho navlíkla na ruku.

 

A stála tam mladá děsně pěkná holka v šatech z první republiky…byla to ona.

 

A vedle ní stál hnědovlasý admirál…v kabátě se zlatýma knoflíkama.

 

Drželi se za ruce a potom zmizeli.

 

A byl tam obrovskej skleněnej lustr.

 

A byl tam stůl a vedle něj dvě židle.

 

Mahagonový.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---