Dětský karneval

Jako každý rok i letos se koná dětský karneval. Pro děti to nejlepší, co může být. Rodičové ustrojení v pestrých i nepestrých oblecích, maskách. Některé jsou opravdu nápadité a originální, jiné jen jako. Ale to nevadí. Podstatné je to ostatní…

Z podia se ozývá strašná hudba. Známé hity v podání jakýchsi šmoulů ušmudlaných. Uměle zdeformované hlasy nesrozumitelně piští, až uši zaléhají. Nejkýčovitější ze všech nejkýčovitějších kýčů.

Ale dětem to nevadí, tuhle „hudbu“ nevnímají, protože této hudbě nerozumějí.

Zato rodičové se skvěle baví. Otcové odcházejí do vedlejší místnosti, kde je výčep, aby nemuseli trapnou hudbu poslouchat.

Mámy, které přišly s dětmi, zůstávají u stolů, štěbetají o všem možném a vybírají nejlepší dětské masky. Ale hlavně kafíčko a zákusky pro děti, to jim chutná. To je pravý důvod. Otcové přicházejí na své pivečko a cigaretku! Pivo bez pěny je výborné.

„A co děti, mají si kde hrát?“ zní z reproduktorů a tomu už je rozumět. Děti v sále tomu rozumějí a chtějí se bavit. Tápají po špinavých parketách, hledají rytmus a cítí pohledy mam, které je ze všech stran probodávají.

A to všechno nedění se začíná fotografovat a budou z toho opravdové fotografie, které budou veřejně vystaveny a všichni zájemci si je budou moci koupit.

Masky se tentokrát nevyhodnocují. Sedí totiž za stoly a jsou převlečeny za kávy a za piva. Všechny jsou skvělé ale žádná nejlepší. A káva chladne a pivo vyprchává.

Najednou se objevuje krabice žvýkaček a bonbónů a lízátek a veliká dobrosrdečná ruka je začíná rozdávat. Všem. Na nikoho se nesmí zapomenout. Každý natahuje ruce a děkuje jako kdysi.

Ale co to? Nějaké sladkosti zbyly. Co s nimi? Dobrosrdečná ruka je vyhazuje do vzduchu a kvočny se starostlivě smějí, jak se jejich kuřátka perou o zrníčka.

Hodina uplynula. Lokál se začíná plnit nevyprchanými pivy a hořkými kávami se zákusky. Sál řídne. Zůstává jenom několik opravdových rodičů a dost dětí.

Hudba se najednou začíná lepšit. Najednou ji začíná být rozumět. To hudebníci začínají hrát pro sebe a dětem se to líbí. Konec šmoulů pro blbečky. Děti ctí rytmus schovaný pod stoly.

Jedna starší a větší dívenka svolává ostatní doprostřed sálu a všechno začíná být jinak. Naši nedospělí hlupáčci se začínají bavit. Sami. Bez probodávajících pohledů zodpovědných dozorců. Ti jsou vedle, za tou stěnou u kamen.

Dětí je najednou dost. Jsou i za stoly místo rodičů a popelníky se začínají plnit papírky od žvýkaček, lízátek a bonbónů.

Tu se z dětí jakýmsi kouzlem stává had. To ta malá velká dívka ho svým úsměvem vykouzlila. Had rdousí vše, co se mu nelíbí. Hlavně horké kávy a piva. Potom dívka nafukuje veliký nafukovací balón, který měla uschovaný v rukávu. Balón letí, a ačkoli klesá, nikdy neklesne až na podlahu, neboť dětí je dost. Zvlášť těch nejvyšších a nejhbitějších. Ale dostává se i na malého Káju.

A všichni ti malí, jejichž rodičové se nemají zrovna moc v lásce, se smějí a vůbec jim nevadí, co jejich mámy a tátové mezi sebou mají. Prostě si spolu hrají, smějí se a dovádějí. Starší z nich jaksi automaticky chrání ty mladší před tvrdými nárazy. Pomáhají jim samy od sebe, nikdo je k tomu nenutí a to je kouzelné.

Hudba hraje hezky pro sebe i pro děti.

Odvedle se valí kouř.

Děti jsou opilé svobodou, limonádou a brambůrkami.

Rodiče také!

Najednou hudba přestává hrát, což dětem moc nevadí.

Ale ta dobrosrdečná ruka vztyčuje náhle prst vzhůru na znamení konce.

Děti nevěří.

„Nám se to líbí!“ skandují.

„Tak ještě chvíli!“ hřmějí rodiče a naposledy si objednávají.

Děti odhazují masky.

Rodiče také!

Reproduktory to všechno vidí.

„Bouchnu si nafouknutý pytlík od brambůrků,“ říká Kája.