Krkonoše

Krkonoše

To je krásné místo.

Místo, kdesi tam. Tam v Česku, na mapě, na severu. Na mapě Světa, tam i někde, blízko, na mapě „té Velké a nyní již „spojené Evropy.Škoda, že především ekonomicky, ale duchovně, duševně nebo oduševněle. Má-li toto duši?

Ty nádherné vrcholky jsou někde v Evropě. Tam, kde je hraniční řeka hor, mezi Polskem a Českem. Zde je něco nepředstavitelného, čára na mapě, rozdíl ne však podíl, mezi dvěma zeměmi. „jakoby“ dva Světy. Přeci a jen přeci hranice mezi dvěma stejnými světy. Jsou hory, ty mají svou hranici, není vidět, je možná cítit, je taková, že mráz či déšť Vás i mě zastaví v cestě někamsi, tam pár kroků a pak…. Jsou to hory, Krkonoše, troufale říkám, že Moje. Ano. Lze je milovat. Ve východní části hor se ojediněle nacházejí vápence. Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které několikrát upravily zdejší krajinu. Mnohde proto nalezneme tyto změněné tvary a stopy mrazového zvětrávání.

Jim vděčím za mnohé, dá se říci že za Vše? Ale vše mém životě,co mám, je nějak spojeno s těma „ prokletýma horami“. Mám je rád. Dětství, roky dospívání, léta dospělosti, to vše je s nimi spojeno. Jak vášnivý je vztah milenců na okraji oceánu, bezbřehý, krásný, jemný a nekonečný. Místem, kde jeden okamžik jsi na hoře a pak jsi najednou dole, i když se vlastně nacházíš tam v místě kosodřevin, luční luk, rašelinišť a tam kde je kámen, prehistorický, na kterém  je lehce se uleželý jemný mech. V tundře.

Poblíž Luční boudy jsou pláně, louky, tundrové „háje“ z těch kosodřevin, z kamene, který je tisíce let a roků. Místem je pramen, pramen Labe. Každý vidí jedno místo, ale pramen neuchopíte. Je zrozen z tisíce malých i větších pramínků. Je vytvořen z malých cestiček vody, která je tak průzračná, že vidět ji, znamená, vidět řeku na okraji delty do moře z naší planety, z pohledu nad ní, je tak průzračná…Tam v údolí U Bílého Labe nebo poblíž krásné a moji milované hory, kamenného masívu Vysokého kola, která je druhou nejvyšší královnou hor v Česku, měří 1509 metrů nad mořem, má na vršku takovou  mohylu. Je snad jiná, než má mistr Hanč a Vrbata. To byla jiná mohyla…V březnu před skoro sto lety, 24 března, tehdy se konal závod na 50 kilometrů. V tom závodě na život na smrt, vyhrála smrt. Mistr Hanč a mistr Vrbata, jak se jim s oblibou říkává, skončili svůj závod s životem i vzdáleností, kterou měli uběhnout na lyžích. Nevyhráli, přestože si pomohli, jeden druhému. Přestože dokázali, že mají na vrch, přestože a bohužel prohráli.

Síla hor je bez kompromisu, nedělá rozdíly, nejsou, jen vliv tundry a sílu z hůry… Hory jsou mocné a život člověka je v nich bezmocný. Jejich síla je obrovská. Třeba protože má nad ní sílu pán vršků, hor a masívů, Krakonoš, Rýbrcoul. Nejprve byl Krakonoš stylizován jako zlý a všemocný živel, vládce větru a démon, trestající bez rozdílu všechny. Později byl vypodobňován i jako spravedlivý zastánce chudých v boji proti chamtivcům a nenasytům. Bývá zobrazován jako obr nebo také jako trpaslík. Je strážcem hor, různě škádlí pocestné a turisty, chrání chudé a pokud má špatnou náladu, posílá špatné počasí.

Vysoké kolo je pro mě nejkrásnější hora na světě, je bezprostřední, je jiná. Leží zde největší suťová pole pohoří. Na holém a plochém vrcholu stojí samostatné skalky a kamenná moře jen lehce pokrytá málo zelenou travou. Z dálky je vidět terasovitost terénu. Na jih spadají svahy Vysokého kola mnohem mírněji než na polskou stranu. Zde, na severu se objevují lavinové svahy, které se prudce lomí do ledovcového karu - Velký Sněžný kotel. Krásný, je otevřený, není záhadný a je tajemný.

A co dole v údolí, tam dole a na hoře, oni se dívají  zamilovaně ty krásné řeky v údolí, stromy, kameny a dívají se tam na horu. Něco jako Romeo a Julie. Třeba za miliony let se možná poznají, ve době kdy vznešené vrcholky budou opracovány časem. Vichrem, vodou, deštěm, sněhem.

Tak to jsou Krkonoše – letem, světem a úvodem…