Lístek

Zrozen byl ve větvích dubu

v podmínkách krutých žil

bičován deštěm a

pronásledován bitím hromu

sesychal na slunci divoké stepi

žárem uvadal, upadl žalem-

pozbyl sil.

Kdy už lehčí pírka byl

vzal ho vítr na dlouhou pouť

tam dotknuv se břehů moře

s hladinou černější vlasů

mořských pannen

tam

dovolil mu větrný kůň

sám již znaven

na zemi v písku vydechnout.

Ta země z  písku

zelené měla stromy

a lístek  dubu užasl

a s nesmírnou radostí

vzhlížel ke korunám

života plných-

tu ze zeschlých stébel

měly jen rajky  domy

-zbytek všecek pil.

.

A tak z posledních sil

Chinaře přání své vyjevil...

“Vyslyš mě smaragdová

přicházím s pokornou modlitbou 

ze země pustých plání

jsem lísteček dubu uschlý

a postrádám stín...

Ujmi se poutníka

a  příběh svůj o strádání-

co je v něm moudrosti

převyprávím a o cestách a

o svítání provázejících

můj splín.“

Odpověď přišla záhy

však chtěl ji mít...

“Nač se mne ptáš? A čím mi chceš být?

Odejdi hned, uši mne bolí

mluvil jsi dost, jsi jak ti ptáci!

Měl bys již jít!

Myslíš snad že tvá zašlost a barva žlutá

se v mé kráse schová, že je mi třeba?

Bláhový...

já potřebuji jen slunce do zlatova

ne seschlý list

-pro slunce!

tomu rostu pro radost.

 Z kořenů vrostlých do studených

moře vod."

/:Ubohý lístečku dubový:/