Hořký kafe

Hořký kafe

Do hořkýho ranního kafe jsem si hodil dva paraleny a zapil to pořádným lokem rumu rovnou z lahve. Bylo pondělí ráno. Prázdnej byt, šero. V únoru bolí svět, panáka si zejtra už nedám, nee, kde je sakra druhá ponožka… Zapomněl jsem se oholit, zase. Už dva týdny zapomínám. Oblíkl jsem si nevyžehlený tričko a chvíli koukal z okna na ospalý město. Byl konec února. Venku už k ránu začínali zpívat kosi a já si říkal jak dlouho ještě, jak dlouho ještě tohle může trvat? Stál jsem u toho okna a koukal do prázdna. Z očí mi ukáplo pár slzí, utřel jsem si tváře rukávem a trošku jsem se usmál. Jen trošku. Moc to nešlo. Věci se v životě někdy opakují. Až tragicky přesně a pravidelně. Nesem to v sobě pořád dál a úsměvy časem nestačí, křečovitě, aspoň trochu, pousmát se. Nejde to. A za pár let si už radši nic nenamlouvat, nechat to být, práce, spát, nákup, práce, spát… A v noci někdy brečet. Po tváři mi tekla slza. Utřel jsem ji rukávem a triko se svezlo po vousech. Zapomněl jsem se oholit, zase. Už dva týdny zapomínám. Dva týdny a pár let. Dneska se kafe povedlo, říkal jsem si a ještě jednou si přihnul z flašky. Zejtra už si nedám.
Zalil jsem kytky a vydal se na cestu do práce. Za městem začínalo svítat.