Boty

 Prohlížel si je v podvečerním vršovickém šeru. Nevnímal nikoho, jen ten pár bot, které měl navlečené na rukou. Cítil jsem vůni čerstvě vydělané kůže až k sobě. Jen barvu gumové podrážky jsem již zapomněl. Něco k nim promlouval, do toho zazvonila tramvaj číslo osm a každý se zachytil držadel a na chvíli zapomněl na chlapce s botami na rukou.

Povídal jsem si s přáteli a byl jsem šťastný, že jsem s nimi tady a že jsme se před chvílí procházeli po višňovém sadu. Byl jsem spokojený. V té spokojenosti jsem si vzpomněl na toho kluka, uvědomil jsem si, že v něm mám taky přítele. I když mluvil k těm svým novým botám. K tomu svému novému kousku jeho já. Tak se na ně díval, když porovnával jejich barvu s barvou svých snědých rukou. Zatímco si prohlížel tkanice i jazyk, já téměř slyšel krásnou cikánskou píseň, kterou slyším hrát, když jsem tak zvláštně šimravě šťastný. Přede mnou byl pravý člověk se svým krásným štěstím z nových bot. On ty boty miloval.