Maturitní ples

Další krátká povídka z Tvůrčích dílen II. Tentokráte si myslím, že je o poznání povedenější, než minulá (kdy byly nápady, ale nebyla nálada). Téma na tento týden bylo Náhoda.

                                                                                        Maturitní ples

„Život je náhoda, jejíž realizace spočívá ve sledu různých náhod.“

-velká a bezvýznamná chvilka v životě velkého a bezvýznamného filosofa

Život se někdy chová hrozně zvláštně. Nevysvětlitelně. Příšerně. A někdy taky člověku dokáže, že existuje pevný řád a vše má svoje místo.

Bylo krátce před jedenáctou hodinou a přede mnou na stole stál panák vodky. Těšil jsem se na něj jako na smilování – konečně, můj první panák za tento večer. Naléval jsem ho s třesoucíma se rukama a doufal jsem, že to bude jen první z dlouhé série, do které jsem vkládal naděje, že mě zbaví vzpomínek na celou tuhle příšernou noc.

Proti své vůli jsem se totiž účastnil historického milníku v dějinách lidstva – svého maturitního plesu. Význam, smysl a účel té akce mi unikaly už během náročných příprav a na místě to nebylo lepší. Spolužačka vymyslela jakýsi příšerný nástup a do toho hrála ještě příšernější hudba. A všichni se usmívali a radovali. Doteď nevím proč, protože větší trapárnu jsem nezažil. Zachovával jsem tedy skeptický až rozčilený výraz, který ovšem ostře kontrastoval s výrazy spolužáků i uslzených maminek, včetně té moji. Vzpomněl jsem si ale, že maturitní ples je prý jen o dvou věcech – o šerpování a o chlastu. Upnul jsem tedy svoje myšlenky na alkohol a představoval jsem si, jak se hned po téhle šaškárně řádně upravím v zákulisí.

Když pochod skončil, obdrželi jsme ze slušnosti trochu potlesku a dostávali jsme šerpy a sklenky s šampusem.

„Šáněm se skvěle začíná,“ pošeptal mi spolužák. Já souhlasil – chtěl jsem alkohol. Spoustu alkoholu a tím spláchnout celou tuhle hrůzu.

Plán byl jednoduchý: rychle si přiťuknout se spolužáky a hned poté rychle vyrazit do zákulisí, kde stála lednička plná chlebíčků, jednohubek a spoustou výběrového pití. Úplně jsem ji viděl před sebou – to byl tak nádherný obrázek... Někdy se to ale stane, že právě ty jednoducé plány vůbec nefungují.

První katasrofa se mi přihodila během ťukání se spolužáky. Šli jsme ve dvou řadách a ťukali si skleničkami, v nichž zbytečně teplalo šampaňské. Každý při tom zamumlal pár slov o štěstí a o nějaké budoucnosti, ale tomu jsem nevěnoval mnoho pozornosti. Já už chtěl proboha chlastat! Spolužák Honza nás ale všechny předběhl. Před nástupem jsem ho zahlédl u baru, jak panákuje, a následky se začaly projevovat. Když jsme si ťukali, obdařil mě skelným alkoholickým pohledem a když vykročil, neomylně mě kopl do holeně. To způsobilo, že jsem nejen upadl, ale zároveň vylil svou sklenku na drahé šaty mé drahé spolužačky. Ta se během vteřiny rozbrečela a mě bylo jasné, že tohle je průser – vždyť já na ni vylil všechno to šáňo! Všichni si tedy nakonec připili, až na mě a onu spoluačku, které jsem pomohl k toaletám, kde se snažili s maminkou zachránit ty drahé šatičky.

Spolužačky mi bylo líto, ale jelikož už oficiální program skončil, mohl jsem konečně provést svůj velký plán. A do toho přišla katastrofa číslo dvě.

Třídní učitelka naší sesterské třídy dostala od svých svěřenkyň jako dárek nádherný košíček plný květin a různých ozdob – moc pěkná (a zřejmě drahá) záležitost. Žáci jí tím udělali zjevně velkou radost, což ovšem nevysvětluje, proč si nedala onen košíček na stůl, ale položila ho vedle židle. Vypukla totiž obrovská tlačenice a dostat se do zákulisí přímou cestou bylo v tu chvíli nemožné, takže jsem to musel vzít okolo stolu učitelů. A protože chodím rychle, dělám dlouhé kroky a nedívám se pod nohy, najednou jsem pocítil, jak moje noha do něčeho narazila. Byl to onen nádherný košíček s květinami, kterému jsem svou slabší levačkou předal kinetickou energii a také nádhernou boční faleš. Dáreček třídní učitelky zaplachtil vzduchem a přistál vprostřed parketu, kde se rozpadl na prvočinitele.

Nevěřícně jsem na to zíral: takhle krásně kopnout tenkrát ten přímák, tak jsme mistři gymnázia! Ale na to nebyl čas – třídní už vstávala, aby zjistila, kdo za tuto katastrofu může, a tak jsem se v zájmu úspěšné maturity nenápadně vytratil na toaletu.

„Tady se mi snad nic stát nemůže,“ řekl jsem si s tím, že chvíli počkám, než se situace uklidní a pak se vrátím ke svému původnímu plánu.

Než jsem se ale stačil vzpamatovat, rozletěly se dveře a dovnitř vpadl opilý Honza.

„Teda, Frenku, ty prase! Dybys takhle kopnul tenkrát ten přímák, tak sme dneska mistři!“ oznámil mi.

„Neřvi, pitomče!“ zkusil jsem ho okřiknout, ale on se na mě vrhnul a vší silou mě objal.

Zkoušel jsem se mu vykroutit, ale byl přeci jen silnější. Pořád mi opakoval: „Já tě mám rád, já tě mám moc rád.“ Bylo to snad vyznání???

Po chvíli mě pustil, čehož jsem hned využil – otočil jsem se k němu zády a začal si upravovat pomačkané sako, což vyústilo v katastrofu číslo tři.

„Promiň,“ zaslechl jsem za sebou.

„Vemeš si moje sako a to tvoje tady někde zahodim,“ oznámil mi otec, narychlo povolaný mobilem. „Jo, mimochodem,“ pokračoval, „tvoje matka ti vzkazuje, že se za tebe stydí a tvrdí, že jsi to provedl sám, abys tu nemusel bejt.“

„Jak bych si proboha sám moh poblejt záda?“ zeptal jsem se ho.

Otec pokrčil rameny a s úsměvem na rtech odešel. Čas vrátit se k původnímu plánu.

Dostat se nyní do zákulisí už neměl být teoreticky problém – vyšetřování letajícího košíčku už evidentně ustalo, všichni se stáhli na parket a cesta tak byla volná. Pomalu a nenápadně jsem se plížil pod balkóny a můj cíl, lednička s alkoholem, už byl nadosah. Zasáhla opět náhoda, protože se mi přihodila katastrofa číslo čtyři. Někdo rozlil na stole sklenici piva a lahodný mok stekl na podlahu, kde vytvořil nenápadnou, ale nebezpečnou louži. Moje boty s hladkými podřážkami mi tak připravily další zážitek – kousek od dveří do zákulisí jsme uklouzl po té louži a loktem tak vrazil do svého dvoumetrového matykáře, který to nečekaně neustál a spadl na svou drobnou ženu a s hlasitým křupnutím jí zlomil ruku.

Samozřejmě se hned přestalo juchat na parketě a všichni přihlíželi smutné události, jak si matykář odvádí svou zraněnou choť do přivolané sanitky. Klika, že nematuruju z matyky, řekl jsem si, protože matykářův pohled, kterým mě obdařil, nepatřil vůbec k těm nejpříjemnějším.

Jakmile ale za zraněnou bouchly dveře, lidé se opět vrátili k zábavě na parketu jako by se nic nestalo.

Já to ale hodil za hlavu – konečně u cíle. Vešel jsem do zákulisí a hned jsem si to namířil k ledničce.Cestu k ní lemovali již opilí spolužáci.

Otevřel jsem dvířka a... Prázdno. Jen v rohu se krčila malá lahvička vodky, kterou už zřejmě nikdo nechtěl. Popadl jsem ji a třesoucíma rukama si nalil toho panáka.

Seděl jsem tam a vychutnával si ten nádherný okamžik. Už už jsem ho držel v ruce a chystal jsem se ho vypít, když za mnou vrzly dveře a někdo mi položil ruku na rameno. Otočil jsem se a tam stála ona – přenádherná blondýnka v nádherných šatech.

„Tady seš, celou dobu tě hledám. Pojď tancovat,“ vyzvala mě a doprovodila to neodolatelným úsměvem.

Plán padl, panák zůstal na stole. Odvedla si mě na parket a protačili jsme zbytek plesu. A druhý den jsme zašli na kafe, třetí den na víno a tak dále a tak dále.

Jak to s námi nakonec dopadlo? Samozřejmě, že nakonec špatně, ale spousta těch chvilek, které jsme spolu strávili stála za to. Jednou mi to nedalo a zeptal jsem se jí, proč si ze všech těch plájbojů na tom plese vybrala zrovna mě.

Chvíli se smála a nakonec mi řekla: „Víš, ty jedinej si totiž nebyl ožralej...“

A pak, že život je náhoda!

---