NETYPICKÉ LOVENÍ 13 BOBŘÍKŮ-8

Bobřík zručnosti jsem začal plnit s velkou vervou. Má snaha o vyřezání třinácti koleček o průměru jednoho centimetru z lepenky, skončila přilepením nože, pak i mých prstů a nakonec jsem ke svému úžasu vrávoral celý oblepený po bytě. Záchrannou mi byla sprcha, kterou se mi podařilo spustit, přičemž mne stříkající vody přišpendlil na dno vany. V ní jsem svedl úspěšný boj s hadicí sprchy, a ještě jsem se stačil osprchovat.

 Když se mi po čase podařilo kolečka z lepenky vystřihnout, začal jsem v nich propalovat dvě dírky, abych si je pak mohl přišít ke kabátu. Jak jsem se dočetl, propalování dírek se mělo dělat za rozžhaveného drátu nebo hřebíku. Já jsem rozžhavil hřebík i drát současně, ale asi moc. V prstech jsem náhle pocítil rozžhavenost, přičemž kolečko vzplálo jasným plamenem. To už jsem za výkřiku zahodil drát s hřebíkem a vrhnul jsem se ke dřezu. Studený proud vody zchladil mé prsty, přičemž mé pozornosti neunikl hořící ubrus a koberec. Hašení bylo úspěšné, ale trvalo poněkud déle, protože jsem si také všiml hořících tapet. A tak jsem raději dírky v kolečkách udělal vrtačkou. To bylo bezpečné, i když po skončení vrtání zelo v podlaze velké množství dírek.

 Barvení koleček proběhlo v naprostém klidu, a jak jsem byl v tom malování, vymaloval jsem třinácti barvami celou kuchyň. Je fakt, že pak místnost vypadala, jako bych byl fanatickým příznivcem podniku barvy a laky.

 Přišívání barevných bobříkovských koleček na kabát nebylo jednoduchou záležitostí. Nechtěně jsem si kabát přišil ke kalhotám a zároveň jsem si je také omylem přišil ke koberci. Když se mi konečně všech třináct koleček podařilo přišít na bundu, tak jsem zjistil, že jsou přišitá k jejímu vnitřku. A tak jsem se rozhodl, že jí občas budu nosit naruby.

  Pak přede mnou stál úkol, který spočíval ve vyrobení nějaké užitečné věci. Rozhodl jsem se, že vytvořím knihovnu. Postupoval jsem přesně podle různých návodů, což mělo za následek, že mnou vyráběná knihovna začínala vypadat všelijak. Byl to takový klon botníku, nedokončené židle se stolem a skříně na šaty. Bylo však dost místa na poličky a toho jsem využil. Při vyrábění téhle podivné knihovny jsem opakovaně běhal do lékárničky pro náplasti i obvazy a po několika dnech jsem si v zrcadle neviděl ani obličej. Bouchání, rány a výkřiky, které se ozývaly z mého bytu, lezly na nervy sousedům. A tak zuřivě bouchali na zdi, zvonili na mne a dobývali se do bytu. A občas tak činila v noci policie. Přes všechny potíže se mi podařilo netradiční knihovnu vyrobit. Do ní se vešlo stovky a stovky knih, čehož jsem měl radost. Jenže jsem jí asi přetížil, protože se pojednou za příšerného hluku rozpadla a já jsem se ocitl ve velké hromadě knih. Při vyhrabávání se z ní jsem se snažil pročítat některé knihy. A přitom jsem se dočetl o bumerangu.

  Mou snahou záhy bylo jej vyrobit. Dlouho mi trvalo, než jsem sehnal vhodné dřevo, a ještě déle mi trvala jeho výroba. Výsledek však byl skvělý. Bumerang se hned po prvém hození vrátil a já jsem pocítil, co je to být jím zasažený. Lehce otřesený jsem jej opakovaně házel a on se stále vracel. Přitom se z dálky ozývaly rány, řinkot skla i výkřiky. Občas se bumerang vrátil s nějakou věcí. Jednou to byla paruka, pak zase podprsenka, brýle, kus novin a také špagety. Po nějakém čase jsem však zaregistroval od panelového domu běžet početnou skupinu rozkřičených lidí, ve které jsem poznal své sousedy. A když vracející se bumerang přinesl dalekohled, který používá ke šmírování majitelka domu pani Blažková, věděl jsem, že je zle. A tak jsem se záhy dal na útěk, pronásledován naštvanými sousedy.

KONEC OSMÉ ČÁSTI