Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJsem rozbitá váza
15. 03. 2009
15
16
2592
Autor
Binna
Podívej, jen se na mě podívej. Zase se směju. A chce se mi tancovat. Kdo tančí z vlky, nemusí se bát. Pamatuješ?
Podívej, jen se na mě podívej.
Zase se směju.
A chce se mi tancovat.
Kdo tančí z vlky, nemusí se bát.
Pamatuješ?
Trochu jinak
Kradeš mi ho, ale on je můj!
Já ho znám déle než ty, já ho znám lépe než ty.
Viděla jsem ho tancovat. Ty ne.
Mám chuť napsat něco zvráceného, abych se ti pomstila, malá drzá blondýnko.
Mám chuť tě rozbrečet a tím pláčem tě zmrzačit.
Mám chuť napsat třeba…
Děvčátko s velkýma očima.
Máš pokoj plný plyšových hraček.
Fialového poníka, pokresleného růžovou fixkou.
Panenku s vytrhanými vlasy.
Také jsem měla takového plyšového králíka.
Ale červeného.
Dívá se na mě…
Položí mě na postel, která je příliš malá, příliš nízká.
Jsi tak něžná…
Děvčátko, až půjdeš zítra spát, možná najdeš pod polštářem moje vlasy.
Tvůj táta není ten hodný princ z pohádky.
Tvoje máma to ví.
Nikdy ti to neřekne.
A já budu také mlčet.
Ticho, ticho.
Spinkej, děvčátko s velkýma očima.
Sladké sny.
Mami… Mami.
Mami.!!!
(Tohle se nikdy nestalo.)
Mobilní kontrola.
Dala jsem si tu práci a spočítala to.
Svůj mobilní telefon kontroluji každých 25 sekund mrknutím na displej a každých 5 minut ho beru do rukou abych se podívala, jestli mi nepřišla SMSka.
Žádná už dva dny nechodí.
Ležet o víkendu v posteli a nedostat jedinou zprávu, to je opravdový pocit samoty.
A nebo si to namlouvám?
A nebo si to namlouvám?
Mám se příliš dobře a vymýšlím si problémy.
Taková je definice samoty tvýma očima.
Taková je definice samoty tvýma očima.
Odsoudil jsi mě na neurčito k osamělosti.
Ale ten soud jsem si vybrala sama.
Ale ten soud jsem si vybrala sama.
Kdo koho teď bude obviňovat a kdo koho litovat?
Nikdo nikoho.
Na tyto věci jsme každý sám.
(Já tady… a ty tam. )
Kdybys mi byl býval řekl,
že jsi ženatý
že mě nemiluješ
že nejsem pro tebe na prvním místě
že jsem příliš tlustá
že milování se mnou tě nenaplňuje
že u toho myslíš na jinou
že tě moje povídání nudí
že se příliš hlasitě směju
že mám hloupé nápady
že když koušu do chleba, krčím při tom nos
že si o mě povídáte s kamarády
že jsem jenom jedna z mnoha
že se mnou nechceš dítě
nikdy bych si s tebou bývala nezačala.
Jsem rozbitá váza
Někdy chci natruc v sobě držet vodu a květy a sloužit. Být hezká a být středobodem vesmíru na stole.
Nic víc si nepřeju, jen aby ses na mě díval, dotýkal se mě, laskal moje květy.
Byla bych plná nahnilé, tlející vody, ale šťastná.
Ale jsem rozbitá váza.
Ale jsem rozbitá váza.
Střep, co ti přinese štěstí, pokud ho budeš nosit u sebe. Třeba v kapse.
To by ses ale musel sklonit a zvednout mě.
Na to si příliš krátkozraký.
Dobře ti tak.
Rozkošné, naprosto rozkošné
Tleskej mi.
Když se před tebou svíjím, lžu, a natahuju ruce.
Samozřejmě, že čekám odměnu, kdo by to dnes dělal zadarmo.
Malé rozkošné představení, po kterém zůstává v hlavě temno a ve vzduchu palčivé výčitky.
Kratičký úsek života
Na palci u nohy cítím něco lepkavého.
Šlápla jsem na jahodu, která se zakutálela pod rozkládací gauč.
„Zlatko, máš tu někde utěrku?“ šeptám do šera.
Venku se rozednívá.
Venku se rozednívá.
„Nech to být…“ zabručíš z polospánku.
Sedám si vedle tebe a zabořím ti prsty do vlasů.
Naposledy.
Až se probudíš, ani si na mě nevzpomeneš.
Vím to, proto si ukládám tento okamžik do paměti. Uložím ho hluboko, zásuvku přelepím červenou páskou a napíšu - nesahat!
Už nikdy si nechci přehrát tento úsek života, který jsi mi daroval, jako poslední nádech před skokem z útesu.
Nevyčítám ti to.
Ani to nebolí.
Jenom… jenom mi docházejí slova.
Je to špatná divadelní hra
Scénář si píšu sama.
Potácím se po jevišti sem a tam a hledám slova.
Sedíš v předposlední řadě a nezaujatě mě sleduješ.
Vidíš, jak otvírám ústa naprázdno.
Nenapadá mě nic, co by stálo za to vyslovit.
V hlavě mi tancuje deset tisíc myšlenek, nahých a stydlivých, dříve než se promění ve výkřik, raději zmizí.
Udělám tři kroky doprava, dva doleva.
Zastavím se.
Rozhlédnu se kolem sebe.
Jsem oslepena mrtvolným světlem jediného reflektoru, vnímám smítka prachu vznášející se kolem mě.
Usedá všude.
Na mě, mé oblečení, na podlahu.
Chci se ho nadýchat a dusit se jím.
Možná bych přidala trochu vzrušení do tohoto mdlého kolísání.
Sem a tam.
Sem a tam.
Marná snaha.
Mlčenlivá scéna přehrávaná v nudné, nekonečné smyčce. Stále dokola.
Kulisy se mění, herci přicházejí a odcházejí, a já se stále potácím.
Dokud se nepřestaneš dívat.
16 názorů
tento text svědčí o tvém smyslu zkoušet to i jinak, ale popravdě převládá pocit, snad je to i tím prozaickým jazykem a snadnou předvídatelnosti i atmosférou úpěnlivého monologu, tedy převládá pocit, že mu schází lehkost i míra překvapení, jaké nám občas nabízí nápaditá metafora.
Nikdy jsem nevydržela takhle dlouhé dílko číst do konce...nebavilo mě to. Teď mě mrzí, že ta tvoje je tak krátká.Tip
Nikdy jsem nevydržela takhle dlouhé dílko číst do konce...nebavilo mě to. Teď mě mrzí, že ta tvoje je tak krátká.Tip
Krutě osobní
"Když se před tebou svíjím, lžu, a natahuju ruce.", úžasná věta. Jinak to na mě s výjimkou Špatné divadelní hry působilo až příliš zpovědně, jako texty z kroužků u terapeuta.
Špatná divadelní hra je majstrštyk!
Hesinko, nebláááázni... já Ti je vrátím.. neb jsem se právě začetla do tebe... PARAADA, píšeš moc krásně
Mám tady pro tebe pár tipů. Kam mám ten náklaďák poslat? :o))) ********