Uspávanka III

Když lehneme si na polštáře
a nechce se nám ještě spát,
sny nežli pohladí nám tváře,
budu ti chvilku povídat.

Až zavřeš pusinku i oči,
tak pošeptám ti potají,
o čem si cvrčci na úbočí
vysokých strání cvrkají.

Tak poslouchej... Už dávno je to,
byl večer teplý jako teď,
jak dozrávalo pozdní léto.
V tom náhle na vysokou zeď
zahrady, co je u kostela,
stříbrná hvězda sedla si.
Hedvábné bílé šaty měla,
perlovou síťku na vlasy,
píšťalu, jíž se šalmaj říká,
držela v prstech jako sníh.
Zářila tak, až od rybníka
se odrážela v záblescích.
Seděla na zdi, hrála tiše,
radoval se, kdo slyšel ji.
Pak náhle zmlkla. Měsíc vyšel,
to hvězdy hrát už nesmějí.
Tak honem svítit z nebes zpátky
ta hvězda rychle spěchala,
jen šalmaj před malými vrátky
v té vysoké zdi nechala.
Než vrátila se na oblohu,
šalmaj vyhnala kořínky,
vyrostly na ní lístky hlohu
stal se z ní keřík malinký.
A ten keř rostl v nočním vánku,
až zcela ukryl za zády
v listech a větvích onu branku
té starodávné zahrady.
Do ní se občas hvězda vrátí,
Měsíc ji ale nevidí,
mezi stromy se mu tam ztratí,
pryč od nebe i od lidí.

Je to už dávno. Nikdo si tu
už nevzpomíná na ten čas,
a nechodí si do úkrytu
poslechnout něžné hvězdy hlas.

Jen cvrčci ještě vzpomínají,
na třpyt v zahradě ukrytý,
cvrkavé písně pro ni hrají.
A teď to víme já i ty.