Vítkův další den

Usmál se a pokynul zástupům
které za ním dnes přišly
aby jim dopřál evangelizaci
a on držel paže nad hlavou
kynul statisícům
nový Reinhard Bonnke
lidé plakali a přijímali Krista
obalila ho šedě měkká úleva
Boží lásky a zástupy ho nesly
vlnami gospelových písní
jako všeprostupující světlo....              



Další den se probudil
s pocitem tísně
jakoby ho bolela hlava
tak tíživé (snad přechází fronta)
nebo jsou skvrny na slunci
ten sýr byl zřejmě pokryt
neušlechtilou plísní
někdo ho dnes chce zabít
ví to jistě - jenom neví kdo.




                                                    Začal mít nejasný pocit
                                                    že brzy začne konec světa
                                                    vše spěje k děsivému zániku
                                                    domy se chvěly a nakláněly
                                                    nic nemělo pevný základ
                                                    ani vchod do domu nebyl
                                                    byla jen červí díra do nikam
                                                    prázdný byt bez jídla
                                                    s puštěnou televizí plnou zkáz
                                                    a okoralou patkou na talíři.


NEBOJ, BUDU SE O TEBE STARAT
řekla a držela ho za ruku
byla štíhlá a měla tenký hlásek
donesla mu plechovou krabici
plnou čerstvě pečených sušenek
když se k sobě přitiskli
šeptala mu do ucha
že chce mít velkou rodinu
alespoň šest dětí
a hodně zvířat
že ho naučí žít na vesnici
zabíjet králíky a tak
ZDĚSIL SE - vždyť se nedokáže
postarat ani o sebe
copak to ona nechápe
pak mu jí bylo líto
když jí řekl ať už nechodí
neměl sílu vysvětlit jí proč


                                                    Větvičky za ním praskaly
                                                    ta obrovská tmavá obluda
                                                    která ho pronásleduje
                                                    již tak dlouho každý večer
                                                    krokem nebezpečné příšery.. 
                                          Dal se rychlým útěkem
                                          prudce doleva a doprava
                                          mokrý potem zametal stopy
                                          ve vysoké trávě sem a tam
                                          na tváři boule zaťatých čelistí
                                          kolikrát ještě bude takhle utíkat
                                          d o n e k o n e č n a . . .


Do bytu se bál vrátit
neboť tam stojí
vrah v černém kabátě
s kloboukem do čela
v ruce drží velký nůž
a chystá se ho zabít
tmavá místnost
bez možnosti usnout
aniž by mu nebušilo srdce.

                                                 Olízl si rty - byly rozpraskané
                                                 měl takovou žízeň
                                                 a nesnesitelné sucho v ústech
                                                 přesýpaný písek - pohyb dun
                                                 hlučný pochod písečného škvora
                                                 je obrovský a celý bílý...
                                                                                                                                        


Zase ten divný hukot
to je ta černá beznaděj
zoufalství a chtění
nezvladatelný pocit
že se musí vrhnout
pod nejbližší tramvaj
nebo cokoli co jede
aby unikl svému Matrixu...


Doklopýtal k té šedé budově
věděl o zvonku - je třeba zvonit
sestra otevře teprve za chvíli
potom řekne ZASE UŽ NEBEREŠ LÉKY
pustí ho dovnitř ( na nástěnce kresby )
loni tam byly taky jenže to je dávno
vlídné oči nad bělobou pláště
ten prapodivný klid - ta únava
spočinout TO NEVADÍ
už zase tady a na bílém lístku
strojem vytetovaná SCHIZOFRENIE