Tváře v kůži

            Stalo se to jednoho lednového večera, kdy zemi svíral svými ledovými spáry mráz, kdy dech drhnul v hrdle a slzy bolely v očích. Vracel jsem se na sklonku onoho dne z jednoho nepojmenovaného plesu, ještě celý rozbolavělý a rozlámaný pro prohýřené noci a ránu, kdy římsy domů jakoby mistr malíř vyvedl olejem na poblité plátno, chodníky vedly snad až na konec světa a vodovkové nebe bylo plné zrcadel. Ranní ptactvo ohlašovalo nový den jemně, nenuceně, kdežto každý krok na zmrzlé půdě do krutého kopce vzhůru k vlakovému nádraží narážel a rozdrnčel můj žaludek, stejně jako bolavá lýtka.

            Až posléze jsem si uvědomil, že ranní ptactvo jest ve skutečnosti ptactvem večerním, že se mi současnost prolíná se vzpomínkami na náročnou výpravu z šenku do domu mého přítele, jež mě nyní vyprovázel večerním mrazivým vzduchem na ono staré nádraží, z něhož jsem měl započít svoji pouť domů. Dvě černé skvrny na šedém, sněhem zapadaném pozadí, s vysokými límci a stříbrnými sponami sepnuté kabáty, s obtížemi jsme se potáceli vzhůru, zatímco on si mě dobíral kvůli mé dušnosti a obtížím, které mi onen svah působil. S námahou jsem se smál spolu s ním a již toužebně očekával zakřivení na obzoru, značící konec našeho stoupání. Do odjezdu vlaku nezbývalo již mnoho času, a přestože onen můj přítel patřil k těm z nejdůvěrnějších, bylo mi proti mysli zde strávit čas delší, než by bylo nezbytně nutné.

            Konečně jsme zdolali onen sysifovský kopec a stanuli na dohled supící lokomotivě, tyčící se jako mrazivý monolit přímo z továren pekla. Vydechovala žhavou páru a na jejím temně ebenovém povrchu se zrcadlila zimní krajina kolem koláčů rzi. Takový byl můj první dojem, až jsem na okamžik ustrnul, a přesto, že se můj čas do odjezdu povážlivě krátil, jsem si tu chvíli vychutnával a za krkem jsem ucítil první vzdech démona zvrácenosti, když jsem se nechal unášet představou zlem zkované lokomotivy, jejíž konečná zastávka dlí v samotném Tartaru.

            Ze zasnění mě vytrhnul cloumáním můj přítel, a já pak honem spěchal sehnat si lístek. Když jsem nastupoval, mou mysl plnily pouze vzpomínky na předchozí den a noc, světla, krása žen, vřava a zpocené tváře, otupující vliv alkoholu a drog, fiaska a nedorozumění. Byl jsem rád, že jsem z toho kolotoče konečně vystoupil, měl jsem strach, že se zadusím vlastními zvratky, pokud bude jízda v tomto tempu pokračovat byť i jen okamžik. Vír singularity snad nemohl mít zhoubnější závěr pro lidský organismus.

            Ztěžka jsem složil své unavené tělo na koženou sedačku kupé, opatrně opřel svoji hlavu – opatrně proto, aby se při očekávaných úderech těžkého parního stroje nerozletěla na tisíce střepů. Cítil jsem, jak mi celým tělem projíždí vlna bolestivého pohodlí, jak se mé unavené svalstvo začalo až příliš nadšeně pouštět do uvolňování. Ten okamžik jsem se zavřenými očima vychutnával, až jsem po zdánlivě nekonečné chvíli pohlédl z okna a zamával svému příteli, který již netrpělivě postával na peróně. V náhlém záchvatu dobré nálady jsem na něj z prstů složil jeden z tajemných znaků, užívaných při vyvolávání velikého, temného Cthulhu – využil jsem protistojnosti palce, natáhnul malíček a ukazováček a prostřední dva prsty složil. Tímto gestem jsem na něj zamával – spolu jsme za zimních večerů z dlouhé chvíle tato okultní znamení studovali, oddávaje se fantaskním představám, co by se dělo, kdyby skutečně fungovala.

            Vlak se tedy mezitím pomalu, důstojně probral k životu – nejprve bylo slyšet tiché syčení a klapot strojů, potom se ozvalo několik zvolání, následovala série těžkých úderů a klapot se zasytil, zdrsněl, ozval se ostrý hvizd a lokomotiva se dala do pohybu, pomalu, jako ledoborec nabírala rychlost, až se svist větru a dusot strojů slil v jedno a mě bylo dovoleno opět se poddat nejvnitřnějším jak duševním, tak fyzickým pochodům.

            Bavilo mě probírat se totiž oběma stránkami své lidské podstaty. Možná mi celý život nahlížel přes rameno démon zvrácenosti, když jsem uchvácen naslouchal šumění své krve, dodávající potřebný kyslík mému mozku, když jsem fascinován vnímal tlukot svého srdce, které této krvi umožńovalo téct, když jsem s mírnými obavami a zaujetím zvažoval pískání svých plic, připomínajících od mládí protržený kovářský měch…zaobíral jsem se bolestí svých lýtek a zvažoval jsem, která kyselina je spaluje po nedávné námaze, bavil jsem se myšlenkou na žaludek, který z nedostatku jiné potravy začne požírat sám sebe, a nemohl jsem samozřejmě nevěnovat myšlenku svému mozku, té neuvěřitelně tajemné a záhadné věci, jejíž skutečné pochopení, natož uchopení mentálními dlaněmi se alespoň mě jevilo jako výkon naprosto herkulovský. Naše centrální ústředna, místo, odkud se naše Já vydává na svou pouť životem, kde se zpracovává a ukládá každý kousíček informací, který na své cestě přijmeme…a místo, které je schopno uvažovat samo o sobě. Tyto myšlenky již velmi hraničily s druhou stránkou naší lidské podstaty, ovšem na vylíčení mých teorií a úvah o tomto tématu není nikdy dost místa ani prostoru.

            Nevím, jak dlouho, ale nějaký čas po odjezdu z nádraží jsem kolísal mezi spánkem a bděním, mezi měkkou, osvobozující nevědomostí a podnětným, únavným bděním. Klímal jsem hlavou ze strany na stranu, opatrně protahoval bolavé nohy, nechal se ukolébávat rytmickým duněním lokomotivy. Chvilkami jsem se snažil zrakem uchopit něco z černobílé krajiny za oknem, zasněžených polí a lesů, utápějících se v noční temnotě. Zdálo se mi, že se v ní míhají zvláštní, nepozemské tvary, a až po několika vteřinách se mi vždy vrátila jejich reálná podoba. Odvrátil jsem se od okna, před očima se mi dělaly mžitky, jako olejové skvrny na nehybné hladině. Upřel jsem svůj zrak na umělou kůží potaženou sedačku před sebou.

            Spatřil jsem v ní tvář.

            Zprvu pár očí, naznačený tuhými bílými linkami šikmo k sobě, jako husté obočí, a pod nimi dvě skvrny, připomínající zorničky. Trojúhelník o dvou stěnách dával dohromady nos, a jedna z jeho stěn byla absurdně protažena dolů, jakoby rytci uklouzla ruka. Obrys samotné tváře zdánlivě chyběl.

            Bylo to tak směšně, absurdně poutavé, že jsem na onu tvář zůstal nehybně zírat snad celou věčnost. Za tu dobu si má podrážděná fantazie vykreslila některé chybějící detaily, přesto – už od první chvíle se dalo říct, jaký má onen náhodný spletenec čar na protějším sedadle výraz v očích. Hloubavý, podmračený…nevraživý.

            Zaklínil jsem se do něj očima na skutečně dlouho, zdálo se mi, že jsme za tu dobu museli moji zastávku už několikrát minout. Ovšem když jsem se, s určitým vypětím vůle, z moci oněch uhrančivých očí vymanil, uvědomil jsem si, že ve skutečnosti uběhlo sotva pár minut. Pohled mi sklouzl stranou, a já málem vykřikl údivem – spatřil jsem druhou, třetí tvář! Celkem jsem jich byl po chvíli schopen napočítat sedm. Neuvěřitelně, skutečně až absurdně mě to zaujalo – tváře v kůži, všechny tvořeny pouze náhodou směsicí čar a linek, vytvořených na povrchu sedačky za nesčetná léta služby.

            Většina z nich nebyla jen tak hrubě načrtnuta jako ta první, jež upoutala mou pozornost – a o níž jsem si, snad bláhově, říkal, že jakmile ji jednou svým zrakem opustím, nebudu již v jejích tvarech vidět žádný výraz (leč, ó ty má prostoto, stačil letmý pohled, a její kamenný výraz jakoby byl schopen přetrvat staletí) – nýbrž spousta z nich byla provedena do překvapivých detailů. Ona situace mi poněkud připomínala v té době známé a populární optické klamy, kdy je například v jednoduchém obrazu krajiny dovedně ukryto třeba patnáct tváří, přičemž se někdy navzájem překrývají či doplňují. Takto tomu bylo i u tváří, které jsem spatřil na protější sedačce, tři z nich tvořily jakési soutváří, komplot, kdy jedna vycházela z tvarů druhé a půjčovala si pro sebe linky a tahy třetí. Jedna z nich byla vyvedena do skutečně pozoruhodných podrobností, tvář postaršího muže s hlubokýma, vážnýma očima a spletí vrásek, nikoli od smíchu, nýbrž od celoživotních starostí. Jiná trochu připomínala ilustrace z mé oblíbené knihy dětských let, Alenka v říši divů a za zrcadlem – až směšně protáhlý nos, veliké oči, nízké čelo.

            Jiné byly poměrně všední, ovšem všechny vyzařovali podivnou jiskru, až zvláštní jakousi životnost. Nikdy jsem nebyl příznivcem všech možných konspiračních teorií, ale v té chvíli bych nebyl dalek uvěřit tomu, že tyto tváře nedala dohromady jen obyčejná náhoda. Vpíjel jsem se pohledem do výrazu jednotlivých párů očí, zkoumal jsem úhly, pod jakými byly tváře vyvedeny, i jak byly natočeny k člověku, který seděl naproti nim. Porovnával jsem jejich výrazy, od zasmušilých a odevzdaných až po vzpurné, zpupné, rozhořčené. Hodnotil jsem kvalitu, s jakou byly vyvedeny – protože všechny, opravdu všechny připomínaly skutečně zdařilé dřevoryty skutečných lidí – s výjimkou oné první, kterou jsem spatřil. Ta připomínala pouze prostou karikaturu lidské tváře, kterou by vytvořilo leda snad dítě – ovšem dítě neuvěřitelně citlivé na náladu, kterou má jeho dílo vzbuzovat. Protože ač byly ostatní tváře provedeny sebelépe, neustále jsem se pohledem vracel k té první, jejíž zlověstný výraz mi nedopřával ani chvilku pokoje.

            Za tu dobu jsem zapomněl, že se venku za oknem nachází nějaká, snad melancholická noční krajina, zapomněl jsem na knihu, kterou jsem si připravil pro dlouhou cestu vlakem, sbírku povídek od mistra horroru, Edgara Allana Poea, zapomněl jsem na ostatní pasažéry vlaku, a dokonce, byť ne zcela, na konečný cíl této cesty. Tváře naproti mě opravdu upoutaly.

            V tom jsem opět málem nedokázal potlačit překvapené zvolání. Po pravé straně sedačky, opravdu kousíček od onoho soutváří tří navzájem se doplňujících obličejů, jsem spatřil postavu! Celé tělo, od hlavy až po kotníky. Zprvu jsem, což mi bylo trochu hloupé, nedokázal určit, zda jde o muže či o ženu – viděl jsem záda, nohy, snad naznačení rukou. Posléze jsem poznal, že jde o postavu ženy, nahé ženy stojící zády, a přece ne tak docela zády k pozorovateli, s tváří natočenou v profilu, s pouhým jemným naznačením vodopádu vlasů, spadajícím podél oněch zad.

            Přestože to byl pro mé úvahy objev přímo šokující, obrátil jsem se ihned po jeho učinění k první tváři, kterou jsem zahlédnul, k oné zvrácené dětské karikatuře, jakoby pro potvrzení. Upírala na mne stále stejný planoucí pohled, ovšem když jsem, snad náhodou, sjel pohledem níže, k oné protaženině linky nosu, spatřil jsem na jejím konci pokračování, zahnuté v ostrém úhlu zpět nahoru, jako poloviční hrot šipky, jako hák. Jako na rybářském prutu, neubránil jsem se myšlence, ovšem, ke znepokojení jsem neměl důvod. Vrátil jsem se zpět k pozorování ženy.

            Zatímco jsem se věnoval jiné, tvář ženy stačila zjemnět, jakoby zjihnout. Její vlasy nabyly na hustotě, její tvary na plnosti, spatřil jsem pouhým náznakem křivky ńader, její nohy dostaly konkrétnější tvar, jasněji se vyprofilovala i její pozice – viděl jsem nyní jasně, jak stojí, otočená napůl zády, napůl bokem, s tváří obrácenou v profilu směrem k oknu.

            Dlouho jsem seděl a pozoroval tváře vyryté v kůži. Dlouho jsem ani brvou nehnul, když jsem zkoumal další a další podrobnosti vepsané ve výrazech mých nových známých, když jsem zrakem ohmatával jasnější a jasnější křivky oné ženy, která stála jen malý kousek od nich – a když jsem se celou tu dobu neustále vracel pohledem k onomu ďáblovi, hrubě vyrytému neobratnou rukou, tu nejistě, tu pln sebedůvěry.

            A když ke mně konečně po mnoha a mnoha hodinách pronikl ostrý hvizd lokomotivy, měl jsem dojem, že naproti sobě vidím sedět mladého člověka, s dlouhými vlasy a nepřítomným výrazem ve tváři, bledého jako umělý přísvit kupé – jen jeho oči, hledíce do mých, jakoby pojednou spatřily pravdu.