Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBílá veranda II.
20. 03. 2009
0
0
424
Autor
palosacek
Už tu nejsem sama, Byla jsem tak zabraná do své minulosti, že jsem neslyšela, jak se otevřeli dveře. Přede mnou stál starý muž. Díval se na mě dost užasle. Asi přemítal, co tady dělám. Ale kupodivu, jako by mu má přítomnost nevadila, jako kdybych ani nebyla cizí člověk, který sedí na jeho verandě. ,, Dobrý den, mladá dámo, mohu se zeptat kdo jste? “ ,, Dobrý den, strašně se omlouvám za své neomalené chování. Jen… Touha si na vše zase sáhnout, byla větší než strach, že mě tu někdo najde.“ Když se mu představím, najednou, jako kdyby se mu změnil pohled, už nebyl zkoumavý, ale milý a přátelský. ,, V tom případě se vám omlouvám já. Mohlo mě napadnou, že jednou přijdete. Vy mě sice neznáte,ale já vás ano. Znal jsem vašeho dědečka i babičku. Bydlel jsem kdysi ve městě. Ale poté co oba umřeli a vy jste odjela, nechtěl jsem , aby to kupoval nikdo cizí. Občas se váš dědeček zmínil, že by byl rád, kdybych tu jednou bydlel já. Rád jsem splnil jeho přání. I když možná, že si na mě přeci jen vzpomenete. Jednu dobu jsem tu býval častěji. “ Chvílí přemýšlím a opravdu. Mám matné vzpomínky na mladého pána, který se k nám občas zastavil. Myslím, že se mi dokonce líbil, vždy mi připadal takový tajemný. ,, Ano máte pravdu, pamatuji se na vás. Já se ještě jednou omlouvám, za své chování. Ale moc jsem zatoužila vidět opět ten dům, tu verandu, to křeslo. “ ,,Já se na vás nezlobím, máte na to plné právo. Kdybych byl na vašem místě, asi bych se zachoval stejně. Jmenuji se David. Doufám, že vám nebude vadit, když ti budu tykat. Rád bych tě pozval na čaj. Určitě toužíš vidět i vnitřek domu. Je stále stejný, nic jsem v něm neměnil. Velice se mi líbil už v době, kdy jsem za vámi docházel. “ ,, Ráda přijmu tvé pozvání Davide. Ale bohužel se nebudu moci dlouho zdržet, vzala jsem si sice volno na celý týden, ale ještě nemám sehnaný žádný noclech. Proto se budu muset vrátit do města a po ně čem se poohlédnout. “ ,, Ale to je přeci nesmysl Pavlo, jsi tu stále doma a dost bys mě urazila, kdybys chtěl bydlet jinde. “ ,, Moc ti děkuji, ale přeci je to celý týden a já ti nechci jen tak vpadat do života. “ ,, Neboj, nevpadáš, ty do něho stále patříš. Jsi součástí tohohle domu více než já. Tak a teď si dáme ten čaj, co říkáš. Vezmi si své věci, potom si je uložíš do svého pokoje. Je přesně takový, jako si ho kdysi opustila. Pouze ho udržuji, abys tam neměla prach a pavučiny. “ ,, Počkej Davide, ale proč? Mohl jsi ho přeci celý změnit. Jistě máš manželku a děti. Vidíš, říkám si, že už za tebou dávno nevyšla ven. “ Podíval se na mě smutnýma očima. ,, Manželka mi umřela, ještě když jsem bydlel ve městě. Nemohli jsme mít děti. A ona si ani nechtěla žádné adoptovat, prý by jí to stále připomínalo, že není její vlastní. Měl jsem jí moc rád a stále mám, proto jsem jejímu přání vyhověl. A možná taky proto, jsem za vámi jednu dobu tak často chodil. Trošku si mi to vynahrazovala. Vždycky sis tu někde hrála a byla stále usměvavá. No a potom mi manželka umřela. Tento dům byl už dávno prázdný, možná o něho neměli zájem, protože byl tak z ruky. A já už ve městě bydlet nechtěl, vše mi jí tam připomínalo. Kdežto tady byli vzpomínky na tebe, na tu dětskou usměvavou tvářičku. Proto jsem tvůj pokoj nechal tak jak je a věřil, že jednou se přijdeš podívat. A najednou tu stojíš vedle mne a já v tobě pořád vidím tu malou holčičku.