Petr

            „Asi tak před čtyřmi lety jsme s ženou bydleli na faře kousek od Přerova. Bylo jaro, sníh už roztál a zdálo se, že se konečně začne oteplovat. Ten večer jsem zrovna hledal něco na půdě (mám pocit, že mě jeden z mých přátel, kterému se zrovna narodilo dítě, poprosil o mé staré knihy pohádek). Jak jsem se tak prohraboval všemi těmi zaprášenými krabicemi, uslyšel jsem zezdola zvonek.  Nevěnoval jsem mu pozornost, sousedka si nejspíš  na poslední chvíli vzpomněla a chce si něco vypůjčit. Asi po pěti minutách slyším dupot a žena už na mě volá, že je tam dole nějaký ožralec, ať se na to jdu podívat a vyřídit to. S povzdechem jsem odložil Boženu Němcovou a slezl z půdy dolů.

            Slunce už se klonilo k západu, chlap přede mnou byl nalitý jak dělo – huba se mu rozšklebila, začal škytat a poprosil mě, jestli bych ho jenom, pěkně prosím, neodvedl k silnici na Přerov. Ta silnice byla takových dvě stě metrů od naší fary, když se šlo přes sousedovic zahradu – měli jsme dovoleno tamtudy chodit, oni to zase občas vzali přes náš pozemek, třeba když šli na poštu, měli to tak blíž. No, nechtělo se mi, ale co – souhlasil jsem, že ho tam dovedu, byl to kousek. Obléknul jsem se, dovolil jsem mu, ať se do mě zavěsí a vyrazili jsme.

            Takhle, ten chlap u nás zazvonil úplnou náhodou, vůbec nevěděl, kdo tam bydlí, vůbec nevěděl, co je to za barák. Šlo to vidět, prostě šel, jak ho alkohol vedl, po naší příjezdové cestičce a když už nešlo jít dál, tak tam zazvonil. No, vydal jsem se s ním přes tu sousedovic zahradu, ušli jsme sotva takových deset, patnáct metrů, když se ten chlap rozplakal – fakt, slzy mu tekly po tváři jako děcku, a začal kvílet. Milej pane, povídal, já jsem bejval v Přerově inženýr, v továrně, měl jsem rodinu, ženu, dvě děti, ale začal jsem chlastat a všechno šlo do hajzlu, propil jsem peníze, propil jsem práci, žena mě opustila, o děti jsem přišel a teď nemám nic…jsem troska. A hlavně, propil jsem Ježíše Krista!

            Jak říkám, ten chlap vůbec nevěděl, s kým mluví ani kam přišel, vůbec mě neznal, jenom mluvil. A ještě docela zřetelně, najednou se to z něj všechno řinulo jako vodopád. Pořád naříkal na to, jak zradil Ježíše Krista, jak o všechno přišel, jak proklíná alkohol. Samozřejmě, v první chvíli mě ani trochu nedojal – říkal jsem si, jasně, teď si každou chvíli řekne o dvacku na nějaký jídlo, nebo spíš na krabici vína. Ale ne, povídám, o nic si neřekl, jen plakal a hořekoval. Tak, řekl jsem si, je potřebnej, povídám mu, hele, mám tady auto, do toho Přerova vás svezu. Je to jen šest kiláků, jsem zpátky než padne tma. On pořád tak jako tiše sténal, tak jsem se vrátil, nasedl do auta, posadil ho vedle sebe, připoutal ho a vyjeli jsme.

            On, jak tam vedle mě seděl, úplně zapomněl že tam jsem a pořád, skrze dlaně, naříkal a vyznával se, zcela upřímně ze všeho špatného, co kdy udělal. Mluvil o měsících hádek s ženou, mluvil o plačících dětech, mluvil o rozzuřeném šéfovi v práci, mluvil o mizejících kamarádech, mluvil o té zhoubné vášni, které propadl. A hlavně o víře, o kterou přišel a na kterou zanevřel. O Ježíši Kristu, kterého svým životem zradil a který se od něj odvrátil. Nakonec, to už snad vůbec nevěděl kde je, se mi opřel čelem o palubní desku a usnul.

            Zanedlouho jsem byl v Přerově, bylo to jen šest kilometrů, jak jsem říkal. Přijel jsem tam někam na hlavní, to on už se zase probíral. Zvedl hlavu, obrátil ke mně ten zarostlý, uslzený obličej a zeptal se mě: ‚Poslyšte, pane, proč vy to vůbec pro mě všechno děláte?’ No, přiznám se, že tou otázkou mě v tu chvíli dostal, protože já sám jsem nevěděl, proč to všechno pro něj dělám. Zaváhal jsem, a pak mu povídám…víte, já jsem taky věřící, věřím v Ježíše Krista a v Boha všemohoucího…a nevím, myslím si, že kdybyste dneska zazvonil u Ježíšových dveří, taky by vzal auto a odvezl vás až domů. Prostě by to pro vás udělal. A mám to fakt kousek, no…

            On mi skočil překotně do řeči, najednou jakoby vystřízlivěl. Začal mluvit o tom, ať si zas nemyslím, že to všechno tady vykládal jen tak, že on má doma bibli, že ji čte a že si i dělá poznámky, že všechno myslel vážně. Tak jako, v duchu jsem si říkal, to víš že jo, ty kujóne…teď víš, že jsem křesťan, tak najednou budeme velcí kamarádi a nakonec ti ty peníze ještě dám, ne? Ale on povídá, pane, bydlím kousek odtud, v takovým paneláku, prosím vás, opravdu vás prosím, pojďte se mnou, já vám to ukážu, ať vidíte, že nejsem lhář. No, tak…když už jsem tam byl, vystoupil jsem z auta, zamknul jsem a šel jsem teda s ním.

            Vážně už vypadal střízlivější, vyšli jsme to třetího patra nějakého paneláku kus od parkoviště, kde jsem stál, on napotřetí trefil klíčovou dírku a pozval mě dovnitř.

            Ten byt byl úplně prázdný. Malý byt, asi tři plus jedna, kompletně vybílený. Nic tam nebylo, nic. Kuchyňské a koupelnové zařízení ano, ale jinak nic. V obýváku ležela v koutě nějaká matračka, uprostřed pokoje stál stůl, u něj jedna…ne, pardon, dvě židle. Jinak opravdu nic víc. Za jednu tu židli mě posadil, sám si sedl naproti mně, otevřel šuple, a vytáhnul salátové vydání bible svaté a sešit s poznámkami.

            Ten chlap mi nelhal. Ještě ten večer jsem se u něj znovu otočil s autem, vzal jsem mu nějaká rajčata a okurky z naší zahrady (sami jsme neměli moc prostředků navíc, tou dobou jsme už měli čtyři děti, to je co se otáčet), abych mu alespoň nějak prospěl. Od té doby jsme se začali scházet, společně se modlit, společně číst bibli.

            Napadlo by někoho z vás, že se mu může něco podobného stát? Mě teda ani náhodou.“