Cesta V.

16.kapitola

Pořád jdeme podél kolejí, držíme se za ruce a povídáme si o všem možném. ,, Kreslíš opravdu krásně a co tě ještě baví, kromě toho, povídej, prosím. “ ,, No zatím pořád studuji. Kreslení zabere hodně času pro toho, kdo chce být dobrý a něco v tom oboru dokázat. Pokud mi zbyde čas, vyrážím někam s knížkou a snažím se číst, ale většinou to skončí tak, že něco kreslím, skicák si beru všude sebou. Rád se toulám a poznávám nové věci a lidi. Jako například tuhle krajinu a taky tebe! Ale jak říkám, moc času mi nezbývá a co děláš ráda ty, povídej? “ ,, Pracuji s keramikou a jak jsi viděl nebo spíše četl, když zbývá čas, píšu nebo čtu.“ Ale také si najednou uvědomuji, jaký byl můj život, něco v něm scházelo a až teď a tady vím, co to bylo. Nemohu dál pokračovat, myšlenky proudí jedna za druhou, nechci je zastavit, ani nemohu. Není to jen láska k Petrovi, která je den ode dne větší a větší ale také ta příroda. Celý život jsem byla zavřená ve městě a neuvědomila si, o co přicházím. Teď už to vím a bude těžké se vracet. Až tohle putování skončí, nejspíš už Petra nikdy neuvidím a mé trápení začne nanovo, ale tentokrát nebude kam utíkat... Petr zpozoroval, že není vše v pořádku, ale naštěstí se na nic neptal. Neříkám nic, jen mu silněji stisknu dlaň, potřebuji cítit jeho přítomnost. ,, Víš, už si nedokážu představit život bez tebe! Tohle putování nikdy neskončí, slibuji, slibuji Jezinko moje nejsladší. “ Přitisknu se k němu a začnu ho líbat. Vášnivě líbat. Je to můj příslib, že s ním budu navždy. Petr nápor nevydrží a svalí se do trávy, přitom mě stáhne sebou a já se k němu velmi ráda přitulím. Další krásná chvíle s ním, kolik jich ještě bude, jistě stovky a každá bude neopakovatelná! Teď už vím jistě, že mě neopustí, tyhle prázdniny budou trvat věčně…

                                              17.kapitola

,,Pojď, musíme vstávat, chceš se přece vykoupat!“ ,, No to sice chci, ale vstávat se mi nechce. “ Petr mě vytáhne nahoru a bere do náruče. Zavřu oči a hezky se k němu přitulím. Ale nevydržím to dlouho. ,, Výměna, teď ponesu já tebe. “ Petr se usmívá. ,, Jak chceš, Jezinko, rád se taky povozím. “ V očích mu hrají jiskřičky smíchu a čeká, jak si s tím poradím. Opravdu ho beru do náruče, ale vydržím to asi tak minutu a poté se s ním svalím do trávy. To už se neudrží a začne se smát. ,, Jsi šikulka, víš to? “ V píjí se do mých očí a já vím, že by mě chtěl políbit, stejně jako já jeho, ale s takovou se opravdu nikam nedostaneme. Proto se na něho líbezně usměji, dám mu pusu na nos a shazuji ho ze sebe, protože mě při tom našem pádu celou zalehl. Konečně vstávám a Petr vzápětí také. Cesta nám ubíhá opravdu rychle. Sluní pálí a já toužím po vodě jako král v pohádce po soli. Dostáváme se do lesa a do stínu. Usedám na nejbližší pařez a ždímu ze sebe pot. Tričko se mi lepí na tělo a tak si ho prostě sundám. Dávám ho do batohu a když se zvedám, uvidím Petrův pohled. Naschvál se protahuji a tím ho mučím ještě víc. ,, Nežárli a sundej si ho také! “ Kupodivu nelení a já mám konečně možnost vidět jeho svaly, které jsem vždy jen cítila. Chtěla bych se ho dotknout, abych zjistila, že to není jen sen. ,, Vydrž, prosím, pokud vím, nikam neutíkáme a jelikož je tu chládek, chci si aspoň na chvíli odpočinout. “ Petr si sedá vedle mne, položí mi hlavu do klína a já si hraji z jeho bujnou hřívou. Jsem neskonale šťastná! Připadá mi, že mohu létat a kdyby tu nebylo tolik stromů, tak bych si s Petrem asi i zatančila. A proč ne, já to sice neumím, ale to podle mě nehraje zase tak velkou roli. Tango se tu tančit nedá a ploužák určitě zvládnu. Zvedám se ze svého pohodlného sedátka, Petrovi pokládám hlavu zpátky na pařez. Nechápe co se děje a když se před ním ještě ukloním, dokonce se zvedne. ,, Smím prosit, Lišáčku? “ Petr se vžil do role během minutky. ,, Rád si s vámi zatancuji, milá Jezinko. “ Je příjemné cítit jeho blízkost! Tančíme mezi stromy, ptáčci nám hrají ty nejkrásnější písně. Před chvílí, na tom pařezu, jsem si myslela, že jsem šťastná, teď se to štěstí nedá ani vyjádřit…Teď ho  prožívám a vdechuji plnými doušky.

                                              18.kapitola

Nejraději bych tak strávila celý den! Ale touha vykoupat se, je ještě větší než tančit, potom přeci můžu taky, ne? ,, Budeme muset jít, chci se pokusit, než se setmí, najít nějaký ten rybník. “ ,, Dobře, má voňavá Jezinko, jdeme se ráchat. “ Pomalu přitančíme zpátky k pařezu a k našim známým kolejím. Jdeme lesem, takže je příjemný chládek. Cítím na svých nahých ramenou, jak mě laská chladivý vánek a občas i Petrova pusa. Ani jednomu se nechce mluvit, užíváme si kouzlo, které nás už jistou dobu opřádá a nechceme ho zbytečně rušit. Jdeme hodně dlouho, sluní se sice ještě nechystá spát, ale za pár hodin už si bude hledat vhodnou peřinku. Nohy mě bolí a mám chuť to dneska vzdát a hledat až zítra. Petr si všiml, že už se mi moc nechce a začínám se čím dál víc loudat. ,, Víš co, Pavli, musíme dál od kolejí, hlouběji do lesa, tady opravdu nic nenajdeme, neboj, se mnou se neztratíš. “ Chytá mě pevněji za ruku, míříme do útrob hustého lesa. Asi po hodině narážíme na malý pramínek vody. Razí si statečně cestu mezi hustým křovím. ,, Když půjdeme proti jeho proudu, narazíme na místo, kde pramení. I kdybychom dnes nic nenašli, můžeme se alespoň opláchnout a zítra to zkusíme znovu. “ Po dalších dvou hodinách konečně nacházíme jeho pramen. Není to žádná sláva, ale jsem vděčná i za takovou trochu!  Nabírám vodu dlaní, nejdřív se pořádně napiji a pak se s ní i umývám. Svlékám se jen do kalhotek. Podprsenku, nebo spíše horní část plavek mám stále na sobě, tričko jsem si už neoblékala. Cítím, jak mi pramínky vody sjíždějí po celém těle. Zavírám oči a vychutnávám si ten pocit čistoty a osvěžení. Po delší době je konečně otvírám a zjišťuji, že se na mě Petr celou tu dobu dívá. Má vážný pohled a takový trochu zasněný. V tom si uvědomuji, že nemám skoro nic na sobě a chci se rychle obléknout. ,, Jezinko, prosím, zůstaň tak jak jsi. Neublížím ti, slibuji, ani se tě nedotknu, když nebudeš chtít, jen tak zůstaň, prosím. “ Nevím, co na to říci, stydím se před ním i když nevím proč. Pomalu se ke mně přibližuje, nabírá si vodu do dlaní a v tenkých pramíncích ji nechává stékat po mých zádech, aniž by se mě dotknul, jak slíbil. Je to velmi příjemné, zavírám oči a vychutnávám si jeho blízkost. Začíná se stmívat a mně je najednou zima. Voda ve studánce je opravdu ledová a ač mě na začátku příjemně ochladila, nyní cítím, že mé tělo by spíš potřebovalo ohřát. Petr vidí, že se začínám třást, bere mě do náruče a mě najednou zaplaví příjemné teplo. Kousek dál od pramene je malá mýtina, tak akorát na přespání. Aniž by mě pustil, sbírá všechny naše věci a přesouvá se na určené místo. Nejraději bych v jeho náručí zůstala stále,ale někdo ten oheň rozdělat musí. Abych se trochu zahřála, sbírám po okolí kameny na táborák. Dřeva je všude dost, takže se zanedlouho ohřívám u praskajících plamenů.

                                            19.kapitola

Po skromné večeři, zítra se budeme muset podívat spíše po něčem k jídlu, než po koupeli , mě Petr bere opět do náruče. Celým mým tělem projede vlna rozkoše. Hraje si s mými vlasy, líbá mě na krk, na ramena a já pod jeho doteky roztávám jako loňský sníh. Za námi byla rozložená deka a spacáky na spaní. Pomalu mě na ně pokládá a lehá si vedle mě. ,, Jezinko, lásko moje, miluji tě, moc tě miluji. Neudělám nic, co nebudeš sama chtít. “ Němě přikývnu a políbím ho do vlasů. Přitáhne si mě blíž, nejdřív mě nesměle políbí, ale potom už neodolá a začne mě líbat vášnivě. Ruce pomalu kloužou po mých zádech a já se mu celá poddávám. Je pozdě večer, měsíc a hvězdy nádherně září a osvětlují okolní krajinu… Petr už spí. Já se k němu jemně přitulím a nechám se odnášet do říše snů.

                                               20.kapitola 

Je krásné se ráno probouzet vedle člověka, kterého milujeme. Petr už je vzhůru, oheň plápolá a já mám strašný hlad. To mi připomíná, že se opět nevykoupu, ach jo! ,, Krásné ráno, lásko. Předpokládám, že na snídani už nic nezbylo, takže když chvíli počkáš, jen se upravím a můžeme jít. “ ,, Počkej Jezinko, nikam mi neutíkej. Mám pro tebe malé překvapení. Zavři oči, prosím! “ Vůbec netuším co to může být a i když jsem napnutá jako struna, oči poslušně zavírám. Neslyším žádný šramot, nic. Všude ticho a tak se děsím dopředu, co si Petr vymyslel. ,, Ještě než se podíváš, otevři pusu.“ ,, No to ne, brouky nejím! “ Slyším, jak se Petr směje a děsím se nejhoršího. ,, Prosím, Jezinko, neboj se. “ Vidí, že  se mnou po dobrém nic nesvede. Oči mám stále zavřené, ale pusu neotevřu, má prostě smůlu. Tak to vzal jinou cestou. Začal mě líbat a tím mě totálně odzbrojil. V nečekanou chvíli mi strčil do pusy něco sladkého. Ihned poznávám jahodu. Stydím se, že jsem mu nevěřila. Petr mě znovu políbí a zašeptá. ,, Už můžeš… “ Jaké je moje překvapení, když všude kolem mě leží tolik dobrot. Na nejrůznějších listech, které našel, mi nasbíral jahody, borůvky, ostružiny a maliny. Nevím, co říci, kvůli mě asi prochodil tenhle les křížem krážem. Vezmu největší ostružinu, kterou uvidím, dám mu ji do pusy a přidám sladký polibek. ,, Miluji tě, Lišáčku. “ Zašeptám mu do ouška, ještě než se vrhnu na sladkou hostinu.