Bylo osm, bude deset

   Seděl na kraji silnice, opřený o batoh, hlavu schovanou v dlaních. Auta ho míjela a rozvířený vzduch mu rozcuchával vlasy. Občas se po něm někdo zamračeně nebo jen zvědavě zadíval, ale v rychlosti okolo sta kilometrů v hodině si sotva stihl uvědomit, co vidí. Ujížděl autem dál a možná ještě chvíli myslel na kluka, který tam seděl u kraje silnice – jestli se mu něco nestalo? Ale pak nad tím mávl rukou. Co je mu vlastně do něj?
Zapadající slunce se barvilo do červena, jeho dlouhé paprsky se dotýkaly chlapcových rukou, leskly se mu ve vlasech.
Otevřel unavené oči a znovu se zadíval na mobil. Nic.
Pomalu se zvedl, schoval telefon do kapsy. Nechce na to už myslet. Teď se musí dostat co nejdřív pryč odsud, než bude tma. Musí někoho stopnout.
Mávl rukou.
Světla aut ho míjela, splývala v jednu zářící řeku. Byl strašně vyčerpaný a oči se mu zavíraly. Už začal přemýšlet, co bude dělat, až nikdo nezastaví…kam půjde. Má tady spacák…jenže on se potřebuje dostat domů! I když se mu vlastně nechtělo…
Další a další auta. To přece není možné. Nikdy neměl takovou smůlu na stopu. Jak dlouho už tu stojí?
Foukal vítr a nad obzorem se tyčily mraky. V noci bude asi pršet. Žádné dobré zprávy. Dneska. A to to měl být tak super den…
„Tak do prdele už někdo zastavte!“ zamumlal si sám pro sebe. A v dalším okamžiku kousek za ním přibrzdila tmavá fabie. Chvíli na ni zíral skoro jako na zjevení, pak se pousmál. Popadl batoh a rozběhl se k ní.
„Dobrý den, moc děkuju, už jsem myslel…“ zarazil se. Zůstal na muže v autě koukat s otevřenou pusou. „Tati?“
„Co tady děláš?“ Žádné ahoj, žádné jak se máš. Neviděli se tři roky a on se jako první zeptá – co taky děláš.
„Stopuju,“ řekl.
„Kam jedeš?“
„Domů.“ Chlapcovy tmavé oči snad chtěly být tvrdé, vzdorovité. Zvedala se v něm stará nenávist, znovu cítil ten pocit křivdy, který se z něj nikdy neztratí. …Ale dneska byl hodně unavený. A vztek v něm ho vysiloval ještě víc. Takže působil spíš zoufale než nějak hrdě. Uvědomil si to. Uvědomil si to, a proto si nenahodil batoh na záda a neodešel od auta stopovat dál. Vypadal by jenom uboze, směšně. A navíc… už nemá sílu dál tady stát a čekat, kdo se nad ním slituje.
„Tak nastoupíš si?“
Přikývl. Hodil si batoh do kufru a sesunul se na sedadlo vedle otce.

„Odkud jedeš?“ zeptal se ho táta.
Chlapec mlčel.
„Ví to máma, že jezdíš stopem?“ ptal se dál. A když mu odpovědí bylo zase jen ticho, pokračoval. „Určitě ne, co? Nemá to ráda. Co kdyby ti zastavil nějaký mladý chlápek bez řidičáku? Anebo někdo opilý, no?“
„A zastavil’s mi ty,“ řekl chlapec, aniž by se na něj podíval.
Muž chvíli mlčel. „Já to chápu,“ začal pak a snažil se o přátelský tón. „Taky jsem stopoval… ale to už mi bylo víc než tobě. No…ale mámě bys to neměl dělat.“
„A to mi říkáš ty?“ Teprve teď na něj chlapec otočil pohled.
Muž nevěděl, co má říct. Zařadil se do levého pruhu a předjel kamion. Pohrával si zuby se spodním rtem a tvářil se vážně. Pak se na chlapce podíval. „Vím, že jsi na mě naštvaný…“
Chlapec neměl náladu odpovídat.
Jeho otec chvilku čekal, občas se po synovi pootočil; ale chlapcovy oči byly upřeny z okna. Unaveně si povzdechl. Když před chvílí uviděl stát na kraji cesty postavu mladého kluka, začal brzdit. Až v ten okamžik si všiml, že je to Michal. Neviděl ho už tak dlouho… Skoro chtěl zase šlápnout na plyn. Ale nakonec zastavil. Přece se nebude bát vlastního syna! pomyslel si pevně. Ale moc sám sebe nepřesvědčil.
Teď si Michala prohlížel. Změnil se. Samozřejmě, že se změnil. Když ho viděl naposledy, bylo mu třináct. Byl to takový prcek s velikýma očima. Vypadal tehdy ještě hrozně dětsky.
Teď vedle něj seděl mladý muž.
Vyrostl a zesílil. Vypadal hezky. Snažil se vzpomenout si na sebe v jeho věku a pocítil se trochu trapně, když si uvědomil, že v šestnácti měl stále trochu oplácanou postavu.
„Máma ti dovolila dlouhé vlasy?“ zeptal se. Až se skoro sám lekl, že to řekl nahlas; ptal se sám sebe v duchu a najednou to jeho ústa vyslovila do ticha, které začínalo být lehce dusivé. Alespoň pro něj.
Chlapec přikývl.
„No jo.“ Chtěl říct něco o tom, že on po nich kdysi toužil taky, ale že by to u nich doma bylo nemyslitelné, ale pak se zarazil. Zaprvé by to znělo hloupě; a zadruhé to ani tak moc nebyla pravda.
Ticho mezi nimi zase začínalo těžknout.
„A jak se vůbec máš, Michale?“
Chlapec jen pokrčil rameny.
„Jak to jde ve škole? Jaké bylo vysvědčení, co?“ snažil se zase o ten veselý otcovský tón; i když si uvědomoval, jak to musí v chlapcových uších znít směšně.
„Normálně.“
„Normálně? To je co?“
„Kdyby ses aspoň trochu staral, věděl bys to!“
A zase bylo ticho.
Přemýšlel, co má říct na svou obhajobu. A nic ho nenapadalo.
Jak by mu mohl vysvětlit, co ho vedlo k rozhodnutí opustit rodinu, aby ho Michal dokázal aspoň trochu pochopit? Když Michal je připravený nechápat ho za žádnou cenu?
Nemá žádný argument, kterým by si ho mohl naklonit. Všechno, co by řekl, by Michala ještě víc utvrdilo v jeho přesvědčení, že on – jeho otec – je pěkný hajzl.
Přesto se začal o něco pokoušet; musel. I když věděl, že je to bláznivé a marné. Ale nedokázal jen tak mlčet a vnímat v tichu stále silněji nenávist, která z jeho syna sálala. „Michale, já myslel, že teď, když už jsi starší, že už se na to dokážeš podívat rozumněji…“
„Rozumněji?“
„Myslím tím… Je mi jasné, že v tvých očích jsem se tehdy zachoval opravdu jako…“
„Jako hajzl.“
„Jo, jo, tak. Máš pravdu, já to nepopírám. Jenže Michale… Myslím, že už si dokážeš představit, že dva, kteří se milovali, tak najednou…se milovat přestali a…s tím se nedá nic dělat.“
Michal mlčel a díval se z okna.
„Měl jsi už nějakou holku, Michale?“
Chlapec se na něj otočil. Pak přikývl.
„Vidím, že přikyvuješ na ,měl‘… Takže už asi víš, že láska neskončí vždycky dobře…v životě to tak je a…“
„Jo, vím, tati!“ obořil se na něj. „Já sakra chápu, že jsi mámu nechal kvůli té Martiny. Taková mladá kráska, taky bych před ní padl na prdel! Ale…“ na chvilku ztichl. „Pak ses na nás vysral. Jasně, že svědomí máš čisté, prachy si posílal, tak kurva co? Ale…“ kousl se do rtu a otočil se zase k oknu. „Ale máma to moc nezvládala…a ty ses vůbec nestaral. Bylo ti to jedno! Úplně ses na nás vysral, utekl jsi… Kurva!“
V prvním okamžiku mu hlavou proletěla pitomá myšlenka, že by ho měl okřiknout za ta sprostá slova. Nadechl se; ale pak automaticky nachystanou větu polkl. Myslel na svoji milenku – dnes už oficiální přítelkyni. Na Martinu. Který učitel může říct, že mu nikdy žádná z jeho studentek nepadla do oka?
A Martina?
Dělala pod ním bakalářku. Drobná hnědovláska s malým nosíkem a roztomilým úsměvem. Jemu se obdivovala, dávala mu to často najevo; podléhal jí. Bylo krásná, byla mladá a vzhlížela k němu, jako vzhlížejí dívenky ke slavným hercům. Když spolu mluvili, v jejích očích bylo vidět nadšení a ten obdiv…který ho dostával. Díval se na ni…a napadalo ho, jestli to co vidí, jestli to není něco víc než jen profesní obdiv…a stále častěji měl pocit, že se na něj dívá s láskou.
Poprvé se milovali na katedře v jeho pracovně. Bylo to strašně vzrušující i proto, že je kdykoliv mohl někdo překvapit.
Když se o ní dozvěděla Hanka – jeho manželka, ani ho to příliš nevyděsilo. Naopak. Pocítil skoro radost. Ve velké hádce ženě vyčetl všechny věci – i ty nejmenší maličkosti –, které ho na ní ta léta tak nesnesitelně štvaly. A potom jí řekl, že požádá o rozvod.
Jeho mladá milenka (bylo jí dvacet jedna!), byla jeho krokem nadšená. A on byl rád, že jí konečně může dát svou lásku naplno, že už nebude muset mít nikdy výčitky, které ho drtily ve chvílích, kdy se mu se slzami v očích svěřovala se svým strachem, že o něj přijde. Její láska ho tehdy tak moc dojímala. Jeho manželka ho nikdy takto nemilovala.
Byl okouzlen.
A pod vlivem toho kouzla se nacházel i ve chvíli, když ho prosila, aby za svými dětmi nejezdil. Protože má pocit, že se vzdaluje každou návštěvou, že je to pro ni nesnesitelné, že se trápí. Nabízel jí, že ji vezme sebou. Ale ona se rozplakala, že ji jeho děti nesnášejí, že to ví.
Miloval jí tak, že dokázal uvěřit tomu, že své děti k životu nepotřebuje.
A své rozhodnutí si pak sám pro sebe – a i před ní – kolikrát pochvaloval. Cítil se volný, mladší, z jeho života se ztratil stereotyp, který ho zabíjel. Ano. Jeho starý život ho ničil. A on udělal jediné správné, že ho opustil. A nemusí si nic vyčítat. Má na to přece právo! Každý má právo na lásku a plnohodnotný život! Svou bývalou ženu už dlouho nemiloval (a párkrát ho dokonce napadlo, jestli ji vůbec kdy miloval). Jejich soužití bylo založené na lži, na iluzi lásky, kterou mezi sebou udržovali bůhví proč.
Vždyť i jejich obě děti musely cítit, že mezi nimi něco neklape.
Než žít v manželství, které neklape, jen kvůli dětem, tak to je lepší se rozvést. Děti spíš pochopí, že se rodiče už nemilují než to, že spolu žijí ve vztahu, který je pro oba utrpením. Takový vztah se potom stává utrpením i pro ty děti… Dobře jsi udělal, říkala mu Martina. Dobře jsi udělal.
Teď se díval na Michala a bylo mu najednou líto, že ho tolik let neviděl; a cítil se provinile za to, že mu jeho syn v novém životě vůbec nechyběl, že ani jednou nezatoužil se dozvědět o tom, jak se má.
Uvědomil si, že už dlouho mlčí a že by měl na chlapcova slova nějak reagovat. Jenže nevěděl, má-li se ohrazovat, má-li se snažit mu něco vysvětlovat. Anebo jen přikývnout.
Přikývl. „Máš pravdu, Michale.“ A najednou si uvědomil, jak ta věta zněla neupřímně.
Michal se díval z okna. Lomcoval jím šílený vztek; ale nebyl to vztek jenom na tátu. Táta se prostě v tom dnešním strašném dni objevil jako objekt, do kterého se mohl všechen jeho vztek opřít. Cítil se hrozně unavený a roztřesený; proto se dál kousal do rtu a mlčel. Už na tátu nepromluví, ať si říká, co chce!!
„A jak se máma má, Michale?“ zeptal se teď opatrně. A hned se za tu otázku v duchu proklínal.
Michal mlčel.
„A co Klára? Hm?“ zkoušel to dál. Připadal si najednou naprosto zoufale; chtěl, aby s ním Michal mluvil. Najednou měl pocit, že musí všechno napravit; za ty roky. A kdyby se na něj Michal podíval, viděl by mu to zoufalství – uvěřitelné, skutečné zoufalství na očích. Ale Michal se díval z okna. „Vždyť ona už letos musela maturovat, že jo?“ mluvil dál a cítil se stále hůř. „Jak jí to dopadlo?“ Proč se proboha nestaral? Proč jí nezavolal? Proč??
A Michal mlčel.
„Co? No?“
Ticho. Nesnesitelné ticho.
„Proč pořád mlčíš?!“ najednou pocítil vztek. Má právo na odpověď! Pořád je Michal jeho syn. A musí mu odpovědět! „Já vím, že mě nesnášíš, ale odpověz mi aspoň! Nebo tě tady vyhodím na kraji silnice a je mi jedno, co budeš dělat!“
Michal se po něm otočil. Nevěděl, jestli to má brát vážně. Ale mlčel.
„Dobře, jak chceš!“ řekl mu otec vztekle a přibrzdil.
Michal otevřel dveře a chtěl vystoupit. Ale otec ho chytil za rameno. „Počkej. Přece nemyslíš, že to myslím vážně.“
Chlapec se na něj otočil. „Nemyslíš? Tak proč jsi zastavil?“
„Michale… Já vím, že… Ale víš, jak mi je? Připadám si jako blbec, když na tebe pořád mluvím a ty uraženě koukáš z okna. Nejsi už přece malý kluk. Tak se spolu snad dokážem rozumně pobavit.“
Michal chvilku mlčel. Pak se na něj podíval. „Ségra letos nematurovala,“ řekl pak.
„Jak to?“ vyhrkl muž. Lekl se, že si špatně spočítal roky a rychle si je v hlavě proletěl ještě jednou. Ale ne…Klára teď měla končit oktávu.
„Protože odešla ze školy a dělá teď obchodku. Je v druháku.“
„Jak to?“ zopakoval muž a tvářil se ještě překvapeněji. „Ona přece…“ Jeho dcera byla vždycky chytrá a šikovná. Jak to že odešla ze školy? To není přece možné!
„Prostě tam měla nějaké problémy, nelíbilo se jí tam. Tak skončila.“
„A máma…jí to dovolila? Praštit se školou? To snad…“
„Nic jiného jí nezbylo.“
Nechápal. „A jak se má teď?“ Představil si svoji dceru na obchodní akademii. Vždycky si myslel, že bude lékařka. Sama o tom snila. A teď z ní bude sekretářka…
Michalovi chvilku trvalo, než řekl: „Jo, jde to.“
Zase se mezi nimi rozprostřelo ticho.
Michal se díval z okna; venku už byla úplná tma.
Klára, pomyslel si. Jak prý se teď má?
Ráno se probudil sám na posteli. Ležel nahý a připadalo mu, že se koupe ve vlastním potu. Když se zvedl; ucítil, jak se mu žaludek zhoupl; trochu se zapotácel. V očích měl prameny zpocených vlasů; navlékl si trenky a vyšel z pokoje.
Kde je Zuzka?
Kolik je asi hodin?
Dole v kuchyni bylo ještě úplně mrtvo, jenom nepořádek prozrazoval, že se tady včera docela slušně bavili.
Zašel si na záchod a potom nakoukl ven. Ale nikde ji neviděl. Vrátil se do chaty a opatrně otevřel dveře do obýváku. Na gauči spali Tomáš s Katkou, Terka ležela na zemi ve spacáku a Jirka na něj mhouřil rozespalé oči z křesla, kde asi včera zalomil. „Čau,“ řekl mu.
„Hele, neviděl’s Zuzku?“ zeptal se.
Jirka zavrtěl hlavou. Vypadal ještě dost mimo.
Vrátil se nahoru do pokoje; a uviděl na nočním stolku papír s nějakým vzkazem. Vzal ho do ruky a sedl si na postel.
,Jela jsem domů. Promiň.‘
Všechno. Ani o slovo míň, ani o slovo víc. Ani podpis.
Jak ,jela domů‘? nechápal. Proč?
Copak jí přeskočilo?
Vytáhl z kapsy mobil a zavolal jí. Nebrala to.
Kurva!
Natáhl se na postel.
Kvůli včerejšku? To snad přece… Povzdechl si.
Celý večer na ně měli všichni narážky, že je jasné, kdo bude spát v tom horním pokoji, kde je manželská postel. On se tomu smál; ona se spíš trochu ohrazovala. Nakonec si tam šli lehnout.
Věděl, že je panna. Ale ona přece říkala, že už na to myslela.
Dokonce se jí i zeptal, jestli opravdu chce.
Řekla, že ano. Byl z ní cítit alkohol; stejně jako určitě i z něj.
Najednou si to rozmyslela. Začala se bránit, že prý to bolí. Snažil se jí přesvědčit; byl na ní naštvaný. Odstrčila ho od sebe. Oblékla na sebe dlouhé tričko i kalhotky a šla spát. Co nejdál od něj.
Bylo mu na nic. Měl Zuzku rád; mnohem víc rád, než by kdy připustil. Sám sobě, natož někomu jinému. Líbila se mu už dlouho předtím, než s ní začal – před měsícem – chodit. Nikdy neměl problém sbalit holku, kterou chtěl, ale s ní to bylo trochu jiné. Bál se, aby něco nepodělal.
A včera to podělal.
Byl opilý.
Je to výmluva?
Na hovno výmluva.
Znovu jí zkusil zavolat. Tak vem to! Neblbni.
Ale odpovědí mu bylo jen vyzvánění někde na druhé straně (Kde je? Je v pořádku?), které přerušila slova automatu, který mu oznámil, že volaný účastník neodpovídá…
Vrátil se dolů. Jirka seděl v kuchyni a cpal se zbytky chipsů. „Našel’s ji?“
Zavrtěl hlavou. „Odjela,“ řekl.
„Odjela?“ vyvalil na něj oči.
„Jo, odjela.“
„Kam? Nebo…“
„Nic. Prostě jela domů!“
Jirka se na něj nechápavě díval. Pak ho něco napadlo. „Včera…něco, že jo?“
Vztekle zavrtěl hlavou. „Nic se nestalo.“
Jirka mlčel.
Odešel se projít. První zklamání ho přešlo. Tak ať si jde, pomyslel si. A cítil se docela v pohodě. Vrátil se zpátky.
Napsal jí esemesku. Jestli je v pořádku a že se omlouvá. Ale neměl chuť se omlouvat. Neudělal nic špatného.
„Myslím, že si myslela, že budeš taky její první,“ řekla Katka. Byl naštvaný, že se do toho musí všichni míchat.
Jenom se na ni zašklebil.
Odpoledne mu zavolala máma. Že se Klára nevrátila domů, i když slíbila, že přijde hned ráno. A nemůže se jí dovolat. Řekl jí, ať nešílí. Ale ona ho neposlouchala, jenom ho pořád prosila, aby proboha přijel. Chtěla mít doma aspoň jedno dítě. Slíbil jí, že se pokusí, že ale neví, jestli ještě něco pojede. Je pozdě. Ani to nejspíš nevnímala. Jenom mu zopakovala, aby určitě přijel.
„Co je?“
„Volala máma. Ségra se zas někde opila a nepřišla domů. Máma blázní. A přitom jako by to bylo poprvé. Vyspává někde u nějakého svého rádoby přítele.“
„Jo, je vidět, že jste rodina,“ řekla důležitě Katka.
Jenom po ní šlehl pohledem. „Jede teď ještě něco?“
Jirka vytáhl mobil. „Kouknu se ti.“
„Dík. Jdu se zatím sbalit.“
Měl štěstí. Autobus jel akorát za půl hodiny.
Občas se podíval po mobilu, ale nebyla na něm žádná přijatá zpráva. Došel na zastávku a posadil se na rozpadlou lavičku. Bylo mu nějak divně; bolelo ho břicho a pořád trochu hlava. Tohle už nebylo z alkoholu. Přemýšlel, co jedl. Nic ho nenapadalo. Ale on míval často problémy s žaludkem.
Všechno se dneska sere, napadlo ho, když cítil, jak se mu kroutí střeva.
Bál se, co s ním autobus udělá. A jak o chvíli později poznal, bál se dost oprávněně. Když se vyzvracel do igelitového sáčku, cítil na sobě pohledy ostatních lidí. A navíc cítil bolestivou křeč v břiše, která hrozila vším možným.
Do prdele!
Na další zastávce vystoupil a doplazil se mezi keře. Zvracel; křeč v břiše byla tak silná, že se složil na kolena.
Pak to bylo na chvíli lepší.
Vrátil se na zastávku. Další autobus jede za hodinu a půl. No super.
Napadlo ho, že by si mohl aspoň koupit nějaký rohlík nebo něco. Přišel k starší paní, která stála na zastávce na druhé straně, a zeptal se jí, jestli je tu někde nějaký obchod. Přikývla a hlasitě mu začala popisovat cestu.
Obchod našel rychle; ale peněženku po kapsách ani v batohu najít nemohl. Nakonec vyházel celý batoh, ale marně.
Musí tu přece někde být!
Pak ho něco napadlo; kousl se do tru a zavřel oči. Položil ji vedle sebe na sedadlo, když tahal z batohu sáček… KURVA!
Nechal rohlíky ležet na pokladně a vyšel ven.
Do břicha se mu vrátila křeč. Pozvracel odpornou hořkou žlučí trávník před obchodem; na očích dvěma babkám, které postávaly vedle a se zaujetím ho sledovaly.
Co bude dělat?
Nenapadlo ho nic jiného, než jít stopovat.
Chvíli stál na kraji silnice, ale žádné auto nezastavovalo. Pak mu zase volala máma. Jestli už přijede. Křičel na ni, že se snaží. Byl strašně unavený. Debilní ségra!
Křeč v břiše se na chvíli vrátila. Posadil se na zem, opřel se o batoh a schoval hlavu do dlaní. Chtělo se mu brečet.
A pak mu zastavil táta.
Aspoň že ho přestalo bolet břicho; pomyslel si. A hned měl strach, aby to nezakřikl.
Podíval se po otci. V jeho pohledu bylo něco smutného; to ho naštvalo, tak se zase otočil k oknu.
Muž zatím přemýšlel o své dceři. Co se mohlo stát, že musela odejít ze školy? A znovu si vyčítal, že se tak dlouho nestaral. Koukl po chlapci a sebral všechnu odvahu. „Michale, prosím, řekni mi, proč ta Klára…“ zarazil se. Proč řekla ,ta‘ Klára? Proč neřekl jenom Klára? „Proč Klára,“ opravil se, „odešla ze školy? Vždyť to je přece hloupost.“
„Mohl’s jí to rozmluvit,“ řekl mu chlapec místo odpovědi. Měl vztek; a i když si napůl uvědomoval, že jeho narážky jsou hloupé, nedokázal odolat pokušení je říkat. Cítil, že má nad otcem převahu; a to se mu líbilo.
„Klára byla vždycky tak šikovná,“ řekl. Spíš sám pro sebe.
Michal na to nic neříkal. Myslel na sestru. Klára. Když od nich otec odešel, bylo jí šestnáct. Vyčítala jeho odchod mámě a snažila se ho všemi možnými způsoby ospravedlnit. O to víc jí pak muselo ranit, když je přestal chtít vídat. Ale ona nikdy nedávala najevo, když ji něco ranilo. Jediné, co jí mohlo prozradit, bylo její nevrlé chování. Ale jemu bylo tenkrát teprv třináct a byl ještě příliš pitomý, než aby si to mohl uvědomit a pochopit ji. Proto ji nesnášel. Nesnášel ji proto, že se hádala s mámou kvůli tátovi. On na mámě v tom věku hodně visel; a najednou viděl mámu, která pláče a ségru, která se tyčí nad ní, chladná jako skála. Zdála se mu tak zlá; a i k němu se chovala zle. Nenáviděl ji.
Navíc se Klára začala toulat po nocích a máma, která nikdy nebyla ta, která by měla přílišnou autoritu, jí nedokázala udržet doma. Když ji doma zamkla, nepřišla další den Klára ze školy. A máma se strachovala a nespala do rána a čekala, kdy se její dcera objeví.
A pak se jednou dozvěděla, že Klára – že její malá Klára – spí se svým profesorem dějepisu. Její dcera svedla svého učitele stejně tak, jako nějaká jiná dívka svedla jejího muže.
Učitel od ní ale dal ruce pryč, jen co se to provalilo. Odešel ze školy a uprošoval na kolenou manželku. Pro Kláru to byla obrovská potupa. Řekla, že do té školy už nikdy nevkročí. A podala si přihlášku na obchodní akademii.
„Michale, a co vlastně to tvoje běhání?“ začal otec falešně veselým tónem.
„Jo, dobrý,“ řekl chlapec.
„Máš za letošní sezónu nějaký velký úspěch?“
„Byl jsem na mistrovství Evropy,“ řekl. První chtěl mlčet; ale touha pochlubit se byla silnější. Měl za to na sebe trochu vztek.
„Vážně?“
Přikývl.
„A jak?“
„Byl jsem třetí na krátké,“ řekl. „A druzí jsme byli ve štafetách.“
„Opravdu? To je skvělé, ne?“
Pokrčil rameny, pak lehce přikývl.
„Netvař se tak skromně,“ řekl mu táta.
Michal na to nijak nereagoval. Jeho žaludek se rozhodl, že dneska ještě s otravováním neskončil. Pokusil se hluboce nadechnout.
„Co je?“
„Je mi trochu blbě,“ řekl. Cítil, že za chvíli přijde další záchvat křeče. „Můžeš na chvilku zastavit?“
Auto přibrzdilo u krajnice.
Chlapec otevřel dveře a vystoupil. První křeč mu jenom hodila žaludkem nahoru a dolů. Druhá už vytlačila tmavožlutou žluč. Přitiskl si ruce k břichu; pevně k sobě tiskl víčka. Křeč nechtěla ustoupit. Zase zvracel.
Jeho otec nevěděl, má-li vystoupit anebo ne. Zatím seděl na svém místě a díval se na chlapce, který se právě sesunul na kolena.
Vystoupil.
Křeč konečně pominula. Postavil se a ucítil, jak ho tátova ruka chytila za rameno.
Zůstal stát se sklopenou hlavou. Měl uslzené oči a nechtěl, aby to táta viděl. „To je dobrý,“ řekl. „Už je to dobrý, můžem jet.“
„Opravdu?“
„Jo. Někdy mi to tak dělá. Teď zas bude chvilku klid. Do další křeče.“
„Do další křeče?“
„Možná už žádná nepřijde. Někdy to skončit musí.“
Nasedli zpátky a rozjeli se.
„Byl jsi s tím u doktora?“
„Ne.“
Otci začal zvonit mobil. Poupravil si sluchátko a hovor přijal. „Ano?“ - „Jsem ještě na cestě. Přijedu tak do hodiny.“ - „Taky se mi po tobě stýskalo.“ Nejistě se podíval po chlapci. „Já tebe taky, pa.“
Otočil se na Michala a hloupě se usmál.
„To byla ta tvoje?“
„Ano, Markéta,“ přikývl.
„Budeš si jí brát?“
„Proč? Teda…zatím svatbu neplánujem…“
„Jen tak. Proč jsi nám ji nikdy nepředstavil?“
„Ona…“ polkl. „Myslím, že by to nebyl dobrý nápad, Michale.“
„Proč?“
„Takhle je to lepší.“
Přikývl. „To ona tě přesvědčila, ať za námi už nejezdíš, že jo?“ řekl pak.
„Ne, to…“ řekl rychle; až příliš rychle. A hned si to uvědomil. Zmlkl. Vzpomněl si, jak mu vyčítala, že je jeho vina, že se jim pořád nedaří mít dítě. Že mít s ní dítě nechce, protože už má dvě a ty mu stačí. A proto se při milování s ní soustředí na to, aby se to nepovedlo.
Řekl jí, že je to blbost.
Bránila se. Je to jasné. Jiné vysvětlení být nemůže. Vysílá negativní vlny…věřila těmhle věcem. Taky věřila na horoskopy a věštila si budoucnost z karet. Dřív mu to připadalo děsně roztomilé a úžasné. Postupně to ztratilo na kouzlu.
„Chceš mít se mnou dítě?“ ptala se ho. A on přikyvoval. Ale asi se málo snažil tvářit, že skutečně chce, protože ona se hned začala zlobit, že jí lže. A měla pravdu. Po dítěti vážně netoužil.
„Jezdíš za svými dětmi?“
„Víš, že ne.“
„Myslím, že za nimi jezdíš.“
„A kdyby?“
„Jezdíš?“
„Ne.“
„Lžeš. Lžeš. Nemiluješ mě. Vím to, cítím to. Nechceš se ke mně vázat. Nechceš se mnou mít dítě, aby ses ke mně nemusel přivázat. Taky proto si mě nechceš vzít! Nemiluješ mě!“
Tyhle výčitky se opakovaly často. Ale jindy bývala neskutečně milá a zamilovaná, chovala se k němu jako v prvních týdnech.
Miloval ji. Ale vzít si ji nechtěl. Jedno manželství mu stačilo. Měl pocit, že kdyby si jí vzal, vrátilo by se všechno zase do starého stereotypu. Jen s jinou ženou.
„Markéta se vás bála, Michale,“ řekl teď pevně.
Chlapec přikývl.
„Opravdu ji miluju,“ řekl pak ještě. A cítil se najednou skoro hrdě, že celý svůj život zahodil pro lásku. Láska umožňuje všechno a ospravedlňuje každé jednání. Tak mu to říkala Markéta.
Michal mlčel. Pak se na něj podíval. „Máma tě taky opravdu miluje.“
„Ale já ji už ne! Chápeš?“ zarazil se. „Teda…rád bych ji miloval, ale…“ pokusil se o omluvný úsměv.
Michal se ještě chvíli díval z okna, pak se otočil na otce. Všechna chuť hádat se a opírat se do něj najednou zmizela. Najednou mu to bylo všechno jedno. Měl skoro chuť se smát. Ale pak si vzpomněl na Kláru a na mámu, která doma zbytečně hysterčí. „Je teď úplně jiná. Máma. Prostě…jako by jí z toho trochu přeskočilo. Někdy…“ zarazil se. „Mívá hrozné deprese a jindy je zase strašně do všeho nadšená. Chodí za psychologem…“
„To jsem nevěděl…“ tíha mu klesla do žaludku.
„Já vím, že za to nemůžeš. Asi. Spousta lidí se rozvádí a málokdo se z toho hroutí, to je jasný, jen… Prostě jsem chtěl, abys to věděl,“ řekl. „Neber to jako nějaké obvinění… Jenom kdyby tě třeba napadlo, jak jí pomoct…já nevím.“
Chvíli bylo naprosté ticho. „Jo, určitě…určitě. Já…něco vymyslím a…“
Chlapec přikývl. „A možná…možná by pomohlo, kdyby sis někdy promluvil s Klárou. Chybíš jí, vím to. Ona se sice s tebou první asi vůbec nebude chtít bavit; jako já. Ale myslím, že to nějak půjde. A tak…nevím, ale mám pocit, že by to pak mohlo být lepší.“
„Jo, já…já se určitě někdy zastavím…domluvíme se…určitě.“
„Tak jo. A díky, žes mě vzal. Bůhví, jak bych se dostal domů.“
„Nemáš zač. Přece bych tě tam nenechal stát,“ říkal a snažil se zapomenout na to, že chtěl ujet.
Za pár minut auto zastavilo před vysokým panelákem.
„Nepůjdeš aspoň na chvíli nahoru?“
Představa, že se setká se svou ženou, ho vyděsila. „Promiň, ale…“
„Jasně, Markéta. Já skoro zapomněl…“
Cítil se provinile; a proto se děsně těšil, až se za chlapcem zavřou dveře a on se rozjede pryč.
„Tak fakt díky a…ahoj.“
„Ahoj.“ Chtěl dodat: Pozdravuj mámu, ale polkl to. Znělo by to hrozně.
Michal si nahodil batoh na záda a v kapse nahmatal klíče. Začal mu zvonit mobil. Máma. Típl to a odemkl. Přivolal si výtah. Bylo za pět minut deset.