Monolog kastrovaného samce

Monolog kastrovaného samce

Nikdy bych nevěřil tomu, že se to jednou stane…že se jednoho večera probudím zavřený ve skříni a bude mi zle…bude mi zle z toho, že nemám koule…cítil jsem tupou bolest hlavy po narkóze a ostrou bolest v tříslech…zakousl se do mě ledový strach…vypotácel jsem se ze zpola otevřené skříně a v tom se otevřely dveře a v nich stála ONA ...okamžitě letěla pro hadr a utírala mojí moč a moje zvratky…polekaně na mě hleděla s vytřeštěnýma očima…asi jí to došlo…co mi udělala…proč jsi mě sakra zavřela do té skříně a nedržela mě v náručí... třeba by to probuzení do nevratné reality nebylo tak kruté…já vím, schovala jsi mě před tím svým malým spratkem…myslela sis, že si mě udržíš doma...že se trochu zklidním a nebudu chodit domů s krvavými šrámy a nezvanými hosty… ale to ses krutě spletla…nejsem z těch, kterým by stačila teplá postel a nadstandardní menu…chci víc…chci svobodu…chtěla sis mě k sobě připoutat…sobecká bestie…neumíš milovat…láska nevlastní…nepoutá…stejně ti uteču a půjdu za ní…a řeknu jí, že můj život už ztratil smysl…ztratil jsem to, pro co jsem byl stvořen…a to je právě to, co jí už nemůžu dát…a tak jsme jednoho večera seděli vzadu za domem na kamenném plácku…a jen tak jsme spolu byli…venku se stmívalo a ve vzduchu bylo cítit jaro…