Hanyou v dimenzi magie 1

No, návraty nejsou nic moc a taky nečekám, že se na to někdo ozve. :-P Tenhle příběh jsem psala pro své kamarády na svých stránkách. Z jistých důvodů ale nezveřejním poslední díl. *stále nemůže najít určité části těla* PS: Omlouvám se za případné chyby!

Člověk by řekl, že je život šedivý a nudný. Taky jednotvárný. Pořád to samé: Škola-domov-kámoši, škola-domov-kámoši. Vlastně moje tělo dělá všechno automaticky a já se proberu až večer v posteli a snažím se vydolovat z mého vakua v hlavě co všechno se dělo. Samozřejmě jsem se také utápěla v představách otaku, kde jsem prožívala nádherné chvilky s jistou osobou... no dobře, osobami! Ten den jsem si říkala, že by byla sranda, kdybych byla úplně jako moje postava v příběhu, Shinana (Shippo:ocásek + nana:sedm). To by bylo něco! Kolem mě profrčela náhle šestnáctka. Hm, tak tu už nestihnu. Ťapkala jsem dál do kopce a nadávala, že nemáme zastávku přímo před domem. Pak mi zapískalo v hlavě. Pěkně hnusnej zvuk! A s tímhle zvukem jsem měla dost zkušeností, takže jsem se připravila na nějakej průšvih z ML (neptejte se co to je!).

"Páni," zazírala jsem na oválné fialové cosi. Bylo to větší než já a vypadalo to, že je to brána. Posunula jsem se blíž. No, hloubku to mělo určitě. Najednou mě ta brána začala do mě nasávat. Ještě jsem vyděšeně vykřikla, než mě úplně vcucla. Kolem mě vybuchovaly barvy a také jsem slyšela hlasy. Pak to všechno zmizelo a já dopadla na zem. Tou blou aktovkou jsem si málem vyrazila dech. Nade mnou bylo modré nebe s pár obláčky. Koukla jsem napravo, koukla jsem nalevo. Kolem mě stáli nějací kluci a holky a zírali na mě jako tele na nová vrata.

"Zdravím, můžete mi říct kde to jsem?" zeptala jsem se a postavila. Všichni začali cosi brebentit v nějakém divném jazyce. Všimla jsem si, že měli na sobě něco jako hábity z Bradavic Harryho Pottera, ale tyhle byly z hedvábí. Červeného hedvábí. Pak tu byl ještě nějaký muž v bílém hábitu. Cosi zuřivě vykládal jednomu klukovi. Ten kluk nebyl špatný... No dobře, byl to můj typ! Modré oči, černé vlasy a vypadal na svalovce! Skoro jsem slintala. Kluk se otočil na mě a tvářil se jako by mě chtěl zabít. Začal na mě chrlit nějaká slovíčka a když viděl můj nechápavý výraz, vzdal to.

"Mluvíte někdo česky? Nebo slovensky? Pa rusky? Anglisch? Deutsch? Espaňol? Japan?" zkoušela jsem. Kdybych byla v otaku, kolem hlav celé té skupinky žáků by pluly otazníky. Pán v bílém, tedy určitě učitel, cosi řekl a zmizel. Asi šel do ředitelny. Všichni teď začali ukazovat na mě a domlouvat tomu klukovi. Já se rozhlížela po okolí a pak jsem nadšeně vypískla.

"Drak! Živý drak!" na trávě vážně leželo dráče a zvědavě na mě koukalo. Opatrně jsem k němu přistoupila a poklekla. Proč? Jednak jsem chtěla dráčkovi tak vzdát hold a jednak jsem si ho chtěla pohladit.

"Ty asi neumíš mluvit po našem, co?" zeptala jsem se ho. Dráček cosi zavrněl a nechal si můj dotyk líbit.

"TEU!" zavolal kluk. Myslím, že to znamenalo buď "Nesahej na něj!" nebo "Hej, ty!". Otočila jsem se na něj.

"Co je?" postavila jsem se a všimla si, že má ruce za zády. To nebylo ale nic neobvyklého. Sama si ještě dávám ruce za záda. Potom nemusím jako ostatní chodit k doktorovi se zády. Kluk na mě zase něco začal chrlit ve své nepochopitelné mateřštině a já se snažila pochopit význam těch slov. Skončil.

"Er, asi jsem to nepochopila," řekla jsem. Kluk to asi bral jako můj souhlas, protože mi kolem krku dal...

"OBOJEK??? To si děláš srandu! Sundej to!" tahala jsem za řemen, ale nikde jsem nenašla sponu ani háček. Nahmatávala jsem jen měkkou kůži. "Tak dáš mi to dolů?"

"Oka molio chu," řekl a natáhl ruce k mému krku. V hlavě mi cosi scvaklo.

"Chu? Polibek?" vyjekla jsem. Ty ruce nemířily na obojek, ale na má ramena. Ten kluk si mě přitáhl a políbil! Jen jsem vytřeštila oči. To si dělá srandu!!! Vytrhla jsem se mu a hledala nějakou vodu, kterou bych si vypláchla ústa.

"Baka!" křikla jsem. Spoléhala jsem na to, že když znají japonské slovíčko, pochopí i tohle. A asi pochopili, protože se všichni dali do smíchu, jen ten kluk ne. Tohle mi připadalo jako ze Zero no Louise. Tehdy jsem se tomu smála, ale tohle byl horor!

"Deo datero mostro!" sykla jsem. To totiž v řeči duelgo znamená "Jsi pěknej idiot!"

"Teo natoe dersu?" zeptal se udiveně kluk a nastalo ticho. Mě málem trefilo! Oni znali duelgštinu!!! A co mi řekl? Že mluvím starým jazykem (A abyste vy rozuměli, autorka bude duelgštinu překládat do češtiny -.^).

"Kde to jsem a proč jsi mi dal ten zatracený obojek?!" zeptala jsem se rozzuřeně.

"Jsi ve škole Magických kamenů a ten obojek znamená, že jsi moje pomocnice," vysvětlil kluk.

"Tvoje pomocnice? Zapomeň! Musím do své vlastní školy. Pošli mě zpátky!"

"To asi nepůjde."

"Co?"

"No, když si někdo vyvolá pomocníka, tak ten musí zůstat u svého pána až do smrti."

"Cos to řekl?" povalila jsem ho na zem a chytila pod krkem. "Pošli mě zpátky nebo tahle škola zažije takovou rezonanci, žes to v životě neviděl!"

"Pusť mě!" odkopl mě a pak mě popadl za obojek.

"Tak poslouchej, já nechtěl nějaké tupé žehlící prkno, ale skvělou pomocnici!"

"Tak to sis měl vyvolat Pamelu a ne mě! Já tady nezůstanu!" snažila jsem se ho odstrčit, ale bylo to marné.

"Těší mě, že někdo umí náš starý jazyk," ozval se unavený hlas a já uviděla toho učitele s nějakým starým pánem.

"Pusť ji, ano?" usmál se pán. "Jsem ředitelem této školy a bohužel vám musím říct, slečno, že návrat domů je nemožný."

"Ale já musím domů!" řekla jsem naléhavě.

"Je mi líto. I kdybychom vás odeslali magií, tak je skoro nulová šance, že se dostanete na svou rodnou planetu."

PRASK! můj mozek vypnul a já tupě zírala na toho starého ředitele, který jedinou větou smetl mou naději. Hlavou mi proběhly vzpomínky na rodinu a přátele.

"Do prdele!" ulevila jsem si česky. "Kurva! Kurva! Kurva! Do píči!!!" řvala jsem dlouho a mlátila a kopala do všeho, co mi bylo po ruce. Nakonec jsem se uklidnila. Všichni stáli a zírali na můj výbuch zlosti.

"Pardon," řekla jsem a snažila se přijmout fakt, že matičku Zemi už nikdy neuvidím.

"Jděte prosím všichni do svých pokojů a spřátelte se se svými pomocníky. Budete s nimi až do zítřejší snídaně," řekl učitel a pak s ředitelem odešel.

"No, tak to bude senzační život," zabrblala jsem a dívala se na pomocníky ostatních. Většinou to byla zvířata nebo rostliny, ale také i nějaký balvan, který mi připomněl toho obrovského hada z Pokémonů. Kluk ke mě přistoupil.

"Zdržuješ," řekl.

"Uruse!" prskla jsem, ale následovala ho do školy. Cestu jsem si docela snadno zapamatovala a jídelnu bych našla i po čichu. Nakonec otevřel jedny dveře.

"To je ještě větší bordel než u mě v pokoji!" vydechla jsem a zírala na ten nepořádek. Tak tohle bych nedokázala udělat ani kdybych se nebála virů a plísní!

"Mluv normálně," řekl kluk vztekle.

"Já mluvím normálně a pokud ti něco vadí na mé mateřštině, tak se jdi vycpat!" sykla jsem a odtáhla se od čehosi černého na zemi. Pokud bych odečetla bordel kolem, byla by tu jedna postel, tři velké skříně, stůl se židlí, tři křesla a jeden konferenčák. Právě na ten stolek s časopisy padly rudé paprsky zapadajícího slunce.

"Kde budu spát?" zeptala jsem se.

"Jako každý pomocník," odpověděl klidně. "Na zemi."

"CO? V tomhle hnízdě bacilů a... urgh!" udělalo se mi nevolno.

"Taky můžeš spát venku," řekl kluk s nezájmem a za otevřenými dvířky od skříně se převlékal do pyžama. Uklidila jsem si malý kousek v rohu. Sundala jsem si tašku a smutně jsem na ni pohlédla. Nahmátla jsem v ní studentský průkaz ve kterém jsem měla fotky rodiny a mé kočky. Cítila jsem se hrozně. A skoro se mi chtělo brečet. Rychle jsem fotky zase schovala a sundala si bundu.

"Máte tu aspoň koupelnu?" zeptala jsem se podezřívavě.

"Máme tu lázně, asi kilometr od školy," odpověděl a lehl si do měkké postele. Málem jsem sebou praštila o zem. Nejenže budu spát v hnízdě bacilů, ale budu taky pytel plný bacilů?

"Pozítří ti koupím nějaké oblečení," řekl kluk a zhasl svíčku.

"Pozítří," zabručela jsem česky. "Dík za snahu, blbečku! Všichni aristokrati jsou stejní!"

"Řekl jsem ti-"

"Jo! Dobrý! Spi a nestarej se!" zaječela jsem na něj. Lezl mi na nervy! Plácla jsem sebou do kouta na tašku a přikryla se bundou. Bože, jak já se těšila aspoň na hygienu a ono je to tu jako ve středověku! Neleželo se mi nejlépe. Přetočila jsem se, ale moc se to nezlepšilo. Po pár minutách jsem se celá odřená postavila a přešla k oknu. Pohled na tu oblohu bych vám přála vidět! Tři měsíce, modrý, fialový a žlutý, zářili tak nádherně! A navíc bili obrovští! Posadila jsem se na... parapet? Hvězdy svítily úplně jasně. Tohle bych si chtěla vyfotit! Hm, nemám foťák.

"Hej," ozvalo se z postele.

"Ah, já myslela, že už zařezáváš," řekla jsem zklamaně.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se, ignorujíc mou poznámku.

"Hanyou," plácla jsem. Nejsem blbá abych mu říkala své pravé jméno, ne? "A co vy, pane aristokrate?"

"Deon de Aromites," řekl. Tipovala jsem, že jeho jméno je delší, ale tohle mi stačilo. "Budeš tam sedět dlouho?"

"Překážím?" ušklíbla jsem se.

"Rád usínám s pohledem na měsíce."

"Já ale v tom svinstvu nemůžu usnout."

"Tak uklidíš až budu ve škole."

"Jsem pomocník a ne služka!"

"TICHO TAM!" ozvalo se z chodby. Bezva, oni tu mají i učitele na chodbách.

"Když ti dám polštář, zapadneš do kouta?" zeptal se Deon naštvaně. Přikývla jsem a chytila nááádherně měkoučký polštář! Vlítla jsem do kouta a za pár minut jsem vplula do krajiny snů.

*

Ráno před svítáním jsem tiše poklidila, vzala mp3 s repráčkama co nosím v batohu a s haldou špinavého smradlavého prádla jsem vyklouzla ven. Kdo by mě na chodbě potkal, divil by se jak malé bledé vyžle unese tak obrovský ranec. Včera jsem si všimla velké kašny a také jsem ucítila mýdlo v jedné z kůlen. Jop, bylo to ono. Prádelna! A jak jsem tak koukala, z té rezavé kádě plné pavučin by byla dobrá vana. Vytáhla jsem necky ven, v kuchyni ohřála vodu a zapla si hudbu. Pralo se mi docela dobře a s mým zpěvem to bylo ještě lepší. První totiž bylo Bleach-Asterisk. Ani jsem nezpozorovala, že všichni spáči otvírají okna a valí oči na mě. Pár lidiček stálo za mnou a poslouchalo další skladby z Bleach doprovázené mým skřehotáním, jak říká táta.

"HANYOU!" rozlehlo se po škole. Teď jsem si všimla všech kolem a zastavila mp3. Deon stál v okně a rozzuřeně koukal dolů.

"Co je?" zavolala jsem.

"Co to děláš?"

"Peru, ne? Tos ještě neviděl?"

"A co to buzení?"

"Jaký?"

"Ta hudba!"

"Jo, to je Bleach! Líbí?" zašklebila jsem se. Něco zařval a zmizel. Musela jsem se tomu smát. Pak se mě ostatní ptali na Bleach a jak funguje přehrávač. Nakonec všichni zamířili na snídani. Já ještě pověsila Deonovo oblečení a zauvažovala, že až mu pořádně uklidím pokoj, půjdu se někam namočit. V pokoji mě ale čekal šok.

"TEĎ JSEM TU UKLIDILA!" zařvala jsem. Na zemi byli opět věci a nějaké knihy.

"Tys mi vyprala tu bílou košili?" vyjel na mě.

"Hele, jestli myslíš, že jí stačí pověsit na hodinku na vzduch, tak se starej o sebe sám!" píchala jsem mu prstem do hrudi.

"V tom případě máš zákaz jít na oběd a na snídani!" řekl a zmizel s pár učebnicemi.

"Mám svačinu z domova, hlady neumřu!" zařvala jsem česky na dveře a s povzdechem jsem se dala do uklízení. Konečně byl pokoj čistý. Ještě jsem vyvětrala a snědla půlku svačiny. Vyběhla jsem ven. Spousta žáků šla do školy a někteří se přede dveřmi loučili se svými pomocníky. Ti se začali potulovat po pozemcích. Kopla jsem do kamene. S kým jsem se tu měla bavit? Zašla jsem do kuchyně abych pomohla, ale tam používali kouzla. No jo, vždyť jsem v čarodějnické škole, co? I tak jsem si tam popovídala s jednou baculatou paní, paní Naevou. Byla milá a velice jí zajímal můj svět. Žasla nad mikrovlnkou, myčkou, pračkou, televizí nebo obyčejným rádiem.

"Jo, děvče, tady je to jiné," řekla Naeva.

"Přesto bych chtěla domů," řekla jsem a snad poprvé a naposledy jsem zatoužila jít aspoň do té mizerné školy.

"Já tě chápu, ale nejde to," uzavřela tak jasně tuhle rozmluvu. Rozloučila jsem se s ní a zamířila do prádelny. Vymetla a vydrhla jsem kádi a napustila jí vodou. Naeva mi prozradila, že v rohu je dřevěná bedna, kde je horký pramen. Napustila jsem rychle kádi a naložila se do vody. Páni, to bylo tak příjemné! Na chvíli jsem zavřela oči a nechala volně plynout myšlenky. Pečlivě jsem se vydrbala mýdlem a umyla si vlasy. Pak mě něco napadlo.

"Hups, ručník!" hlesla jsem. Tak na tuhle drobnost jsem jaksi zapomněla. Postavila jsem se a rozhlížela se po nějakém čistém hadru. Dveře se otevřely.

"Hanyou, mohla...!" Deon se svými kamarády na mě zíral.

"HENTAI!" hodila jsem po nich škopek a schovala jsem se do vody. Zasáhla jsem Deona a jednoho kluka za ním. "Vypadněte!"

"My-"

"VEN!!!" vřískla jsem, až se prádelna otřásla. Kluci zavřeli dveře. Rychle jsem se osušila do jakési látky a oblékla se. Když jsem otevřela dveře, všichni sebou trhli.

"Příště klepat, je vám to jasný?" zavrčela jsem.

"Jo, jasný!" kývali hlavou a trochu zčervenali. Ještě, že jsem k nim byla zády!

"A co jsi chtěl?" otočila jsem se na Deona.

"Jdeme teď do města pro přísady, tak jestli rovnou nepůjdeme koupit ti nějaké oblečení," řekl Deon a snažil se na mě moc nedívat.

"Tak jo. Aspoň budu mít na sobě něco hygienického."

*

"A já myslel, že nakupovat s holkama je otrava," usmál se Mirnes. Jeho odřené čelo jsem litovala. Ta rána škopkem musela být hrozná.

"To asi bude tím, že je Hanyou jako kluk," ucedil Deon jedovatě.

"Hele, aby se ti ten nákup neprodražil, jo? A teď buďte tady," ukázala jsem na podlahu obchodu.

"Proč?" zeptali se všichni.

"Jdu si koupit vlastní oblečení."

"Vždyť už máš, ne?" zamával mi Reben balíčkama před očima.

"Ona myslí spodní prádlo!" šťouchl do něj Mirnes.

"Tak proč musíme zůstat tady?" zeptal se Reben nechápavě. Boha jeho! A tohle má být kouzelník! Zapadla jsem do příslušného oddělení a po dvou minutách jsem zase vyšla ven.

"To bylo rychlý," podivil se Deon.

"Mi vysvětlete proč jste ještě nevynalezli podprsenky," zavrčela jsem a svírala balíček s korzetem a pár kalhotkama.

"Co je to ta podprsenka?" zeptali se všichni se zájmem.

"Jéžiši jdeme!" vystřelila jsem z obchodu celá rudá. S nima už nikam nepůjdu!

"Není ta podprsenka tohle?" vyhrnul mi Deon tričko a kluci zazírali na můj hrudník.

"DEBILE!" kopla jsem ho do břicha. "A vy taky! Úchylové!" Lidé kolem se zastavovali a divili se.

"Jenom jsem..." sípal Deon a třel si břicho.

"Kde jsem přišla k tomuhle sprosťákovi?" zaúpěla jsem.

---