Sumec

Sedím ve své loďce a mávnutím ruky zdravím kolem veslující dvojici mladíků. Jsou to mí sousedi z městečka a pravidelně o víkendu si tady na jezeře zlepšují svou kondici. Je to krásný sport to veslování. Také jsem to kdysi zkoušel, ale nakonec jsem se vrátil k mé oblíbené loďce, na které se skoro denně vydávám na jezero rybařit. Převrátit se na ní, dá mnohem větší práci, než převrátit se na skifu. Rybaření je mým velkým koníčkem a v našem městečku jsem známý svými úspěchy v tomto oboru.
    Bylo sice období, kdy se mi všechno hroutilo, ale už je to za mnou a zase jsem tady v okolí ten nejlepší rybář. Miluju to tady. Pro to, abych se tady cítil dobře, dokážu udělat mnoho. Naše městečko se jmenuje Doower a leží jen asi dva kilometry od pravé kanadské divočiny. Příroda je tady nádherná a dá se říct, že takřka člověkem nedotčená, na což tady také dohlíží lesní hlídka. Všechny její členy znám, protože jsem v lese a u jezera skoro pořád a často se potkáváme. Když je nepotkám v lese, tak je často vídám, jak na hlídkovém člunu brázdí naše velké jezero.
   Hlídky tu dohlížejí na všechno. Jak na lesy, tak na zvěř, která v nich žije. To samé platí i o jezeře a jeho rybách. Jedním z mnoha přísných nařízení je i to, že lovení ryb pomocí dynamitu je přísně zakázáno. Samozřejmě se tím všichni řídí a kdokoliv cizí, kdo by toto chtěl porušit, by měl co dělat s každým z našeho městečka. Všichni to tu mají rádi, jako by to bylo naše. Něco jako naše veliká zahrada. Tady, na kraji divočiny, žijeme všichni v souznění s přírodou. Všichni obyvatelé městečka jsou na okolní přírodě nějak závislý. Někdo prodává turistické harampádí a jiný turistům, lačným po dobrodružství v divočině, zase poskytuje ubytování atd.   Turisté se sem sjíždějí během celého roku, a tak o kšefty není nouze. Pak jsou tu samozřejmě obory, které jsou více spjaty s přírodou. Kácí se nějaké stromy, sbírají se nějaké lesní plody a loví se také nějaká zvěř. Všechno samozřejmě pod dohledem lesní hlídky. Bylo by na obtíž, kdyby se nám tu například přemnožili medvědi nebo ještě hůře, tchoři.
    Já rybařím. Něco z ulovených ryb sním sám, ale většina jde do restaurace U medvěda v našem městečku, kam ryby dodávám. Ze stálých rybářů je nás tady asi pět. Ještě nedávno nás bývalo šest, ale to bylo ještě před tím, než se mi to tady začalo hroutit pod nohama.    
    Jak říkám, už je to za mnou a je to zase fajn. Abych vám to více osvětlil. Tady na jezeře máme takovou legendu. Jde o to, že tady žije obrovský sumec. Je to opravdu macek a má měřit něco okolo pěti metrů. Někdy se mi podařilo zahlédnout jeho hřbet, jak se přiblížil k hladině, ale to bylo asi všechno. Každý rybář se ho odnepaměti snaží chytit. Ten, komu by se to povedlo, by se stal legendou tady i v širokém okolí, což byl už odmala můj cíl. Vždycky, když vyplouvám na jezero, myslím na toho sumce.
    Jednou ráno, jsem jako obvykle dojel k jezeru a do loďky si skládal věci, když ke břehu přirazil John. John byl jedním ze stálých rybářů a znal jsem ho už nějaký čas. Před několika lety se sem přistěhoval z Ottawy a vyklubal se z něho docela fajn zálesák.

   "Nazdar Johne," křikl jsem na něho ze břehu.
John ještě chvíli zápasil s vesly a nakonec se ke mě otočil.
    "Ahoj Bobe, nebudeš věřit, mám ho, já jsem ho dostal," křičel na mě a ukazoval do loďky. Nechápal jsem o čem to mluví. Opatrně jsem sestoupil ke kraji jezera, abych se mohl na vlastní oči kouknout, co tam John má. Nahlédl jsem do loďky a spatřil ho. Legendární sumec ležel na dně Johnovi loďky. Zůstal jsem hledět jako opařený. Nevěřil jsem vlastním očím. Nechtěl jsem jim věřit. Ale byla to pravda. Legendárního sumce chytil přistěhovalec John odněkud z Ottawy. Ani jsem si nevšiml, že jsem se svezl po kluzkém bahně a stál jsem po kolena ve vodě. Právě se rozednívalo a paprsky světla dopadaly na sumcovu hladkou tmavou pokožku. Byl prostě nádherný. Byl takový, jakého jsem si ho už od dětství představoval. Obrovský a majestátný. Vousy měl dlouhé alespoň metr a půl a pořád s nimi ohledával okolí loďky.
    "Tak co ty na to?" zasmál se John.
    "Co?" vytrhl mě ze zamyšlení. "No to je....prostě úžasné," nevěděl jsem co mám říct.
    "To mi povídej, tahal jsem se s ním skoro celou noc," odpověděl John a i přes rozjařený výraz v obličeji na něm byla vidět velká únava. "Pořád tomu nemůžu ani uvěřit," kroutil hlavou a podával mi provaz od loďky. "Prosím tě, Bobe, uvaž mi ji."

    Pomohl jsem mu dostat sumce ven z lodi a naložit ho na jeep. Byla to opravdu tíha. Zdálo se mi, že dostat ho z vody muselo být skoro nemožné. Za chvíli John i se sumcem odjeli do městečka a já si sedl na kraj jezera a smutně hleděl na hladinu. Vypadalo to, že dnešek bude skvělý den a najednou je z něho noční můra. Neměl jsem žádnou chuť na rybolov ani na lidi. Všichni se teď budou točit okolo Johna, který se stane legendou. John z Ottawy. Velkoměsta, kde místo stromů rostou mrakodrapy. Takový muž mi vzal mou dávnou touhu. Ulovil legendárního sumce, na kterého jsem se chystal celý svůj život. S mým otcem jsme chodili na jezero skoro každý den a doufali jsme, že právě my budeme mít to štěstí. Poté, co otec umřel, jsem si slíbil, že sumce chytím na jeho památku a teď je všechno pryč. John. V hlavě mi hučelo jeho jméno a začínal jsem ho k smrti nenávidět.
    "Dnes už jsem tu k ničemu," řekl jsem si a věci z loďky jsem začal skládat zpátky do auta. Vyjel jsem nazpět do městečka a pořád myslel na Johna a na "mého" sumce. Auto jsem zaparkoval u hospody vedle Johnova auta, kolem kterého už se točila spousta lidí. Bylo mi to jasné. John se právě stává legendou našeho městečka a také širého okolí. Za chvíli ho budou znát všude a možná za ním přijedou i z televize, aby s ním natočili dokument, jak ho ulovil.
    Trápil jsem se takovými myšlenkami a pomalu jsem vysedl z auta. Namířil jsem si to k Johnovu autu a cestou jsem slyšel rodící se hrdinské příběhy o tom, jak John ulovil legendárního sumce. Na tvářích všech přihlížejících bylo vidět nadšení a údiv. Všichni si sumce chtěli pohladit a vyfotit se s ním. Tohle na mě bylo už moc. Sebral jsem se a odešel jsem dovnitř do hospody.
    Tam popíjeli známí z městečka a nechyběli ani všichni stálí rybáři. Mike, majitel hospody, se zrovna hádal s Edem, kam pověsí sumcovu hlavu a co bude stát na pamětní desce pod ní. Zbytek přítomných poklepával Johna po rameni a gratuloval mu k úspěchu.

    Už jsem se déle neudržel a nahlas jsem zařval: "Je to podvod !!! Všechno je to podvod. John toho sumce neulovil. On ho omráčil dynamitem a teprve potom ho bezmocného vytáhl na loďku."
Najednou všichni ztichli a obrátili se na mě. Uvědomil jsem si co jsem právě řekl a nevěděl co dál.
    "Cože? Dynamitem? A máš nějaké důkazy?" jako první promluvil přítomný velitel lesní hlídky Frank.
    "Důkazy? No důkazy nemám, kde bych je asi vzal?“ začal jsem vysvětlovat. „Ozvala se veliká rána a za chvíli ke břehu přirazil John a v loďce měl sumce," zněl můj argument. "Když jsem se ho ptal na tu ránu, tak mi řekl, že nic neslyšel," přidal jsem nepravdivé tvrzení.
    "Co si to tady vymýšlíš?" vybuchl John, což se dalo čekat. "Ještě otevři hubu a já ti ji rozbiju, rozumíš?" vzteky rudý John se po mě začal sápat, ale okolo stojící ho zadrželi.

    Všichni přítomní si jistě spočítali kolik je jedna a jedna a nikdo z nich mi nevěřil ani slovo. Všichni věděli, že toho sumce jsem chtěl chytit jako nikdo jiný. Bylo jim jasné, o co jsem se tady pokusil a od té doby se se mnou nikdo z nich nebavil. Skončil jsem v blátě před hospodou a nadávky na mě jsem už ani nevnímal. Johnův právě vzniklý fanklub to se mnou vyřídil hodně rychle.
    Uběhl nějaký čas a situace se nezměnila. Já se s nikým nebavil a nebyl nikdo, kdo by se chtěl bavit se mnou. Mezi lidi jsem chodil jen kvůli nezbytným věcem a jinak jsem byl sám doma nebo se toulal po lese. V krámě jsem si raději nakoupil na nějakou dobu dopředu, abych se tam nemusel chvíli objevit a nasupený pohled prodavačky Gildy, mě v tom jenom ujistil. Jen jsem doufal, že mi do sušenek nepřidá jed na krysy a rychle jsem odešel. Na jezero jsem neměl ani pomyšlení. Už mě tam nic nelákalo.
    Den za dnem ubíhal a já se pomalu začal dostávat z té největší deprese. Věděl jsem, že tady ve městečku jsem nadobro skončil, jestli to s Johnem nějak nevyřídím. Ať je to jak to je, John byl přece jenom charakter a takovou urážku mezi rybáři by neodpustil nikdo. Veřejně o něm prohlásit, že loví za pomoci dynamitu a že tak navíc ulovil legendárního sumce. To byl vrchol a můžu být rád, že mi okamžitě nevyrazil všechny zuby.
    "Ale co s tím? Co mám teď dělat?" pořád dokola jsem se ptal sám sebe, až jsem na to jednoho dne přišel. Dám věci jednou provždy do pořádku a vrátím si pověst čestného člověka a úspěšného rybáře. "Těš se Johne !!!"

***

   Vešel jsem do hospody a rozhlédl se po místnosti. Byli tady sousedi, známý i spousta turistů. Ti, kdo mě neznali, mě jen přejeli pohledem a ostatní známí z městečka na mě zůstali viset očima, které mě probodávali. Cítil jsem napjatou atmosféru a to, že tady nejsem vítán. Vydal jsem se přímo ke "kolegům" rybářům. Možná je to zaskočilo, ale na výrazech to nedali znát.
    "Co tady chceš?" drsným tónem mě přivítal jeden z nich a ostatní mu přikývnutím přitakali.
    "Chci jenom abyste mě chvíli poslouchali. Vyslechněte, co vám chci říct a když si potom budete přát abych odešel, tak odejdu a víckrát se tady neukážu," prosebným tónem jsem odpověděl.
    "Tak co teda?" za všechny promluvil Jerry, "spusť."

    Jednoduše a stručně jsem jim vysvětlil situaci, kterou jsem měl předem pečlivě připravenou. Během mého vysvětlování se přidalo ještě několik zvědavých uší, když pár známých vidělo, že mě rybáři poslouchají. Když jsem jim to všechno pověděl, tak bylo chvíli ticho, až nakonec zase promluvil Jerry: "Tak teda jo, půjdeme se tam s tebou podívat, ale jestli si to všechno vymýšlíš, tak......" a Jerry větu nedořekl. Sebrali jsme se a vydali se k jezeru.
    Když jsme dorazili na místo, u břehu stál Johnův jeep a Johnova loďka byla pryč. Zatím mi všechno vycházelo podle plánu. John právě rybařil na jezeře a neměl potuchy, co se děje a co se dít bude. Všichni jsme vylezli z aut, naskládali se do loďek a odrazili od břehu na jezero, přímo za Johnem.
    "Jak ti povídám, Jerry, John bude dneska lovit zase s dynamitem, stejně jako ten den, kdy chytil chudáka sumce. Na vlastní oči se teď přesvědčíte, že jsem tehdy mluvil pravdu," jistým tónem jsem přesvědčoval Jerryho.
    "Uvidíme," suše mi odpověděl a dál vesloval na jezero.

   Po chvíli jsme byli daleko od břehu a v dálce jsme spatřili Johnovu loďku. Zamířili jsme přímo k ní. Zatím to byla jen menší čmouha na obzoru, ale ta se každou chvíli zvětšovala a zvětšovala. Už bylo možné rozeznat Johnovu postavu. Byl skloněný do loďky a něco tam dělal. Pravděpodobně si chystal návnadu a netušil, že dneska je návnada on sám a úlovek je jistý. Přiblížili jsme se asi na nějakých sto padesát metrů, když tu najednou Johnova loďka s obrovským řevem explodovala. Všichni se lekli a přestali veslovat. Otočili se směrem k výbuchu a hleděli. Dynamit, který měl mít John v loďce a který jsem jim chtěl ukázat jako nezvratný důkaz, vybuchl. Johnova loďka se rozletěla na tisíce třísek do všech směrů. Hořící kusy dřeva padaly z oblohy skoro až k našim loďkám, a pak se zasyčením uhasly ve vodě. Z Johnovi loďky nezůstalo dočista nic. Jen oblak dýmu se ještě chvíli vznášel nad místem nehody.

   "Do prdele," vydechl Jerry a podíval se na mě.
V jeho pohledu jsem viděl zděšení. Najednou bylo všechno tak, jak má být - zase jako dřív.
Během chvilky na místo dorazil motorový člun lesní hlídky a potvrdil to, co jsme viděli.
    "Je to hrozné," kroutil hlavou velitel hlídky, "John byl doopravdy sprostý pytlák," a souhlasně se na mě podíval, když mě zahlédl v loďce. "Tady už se nedá nic dělat. I kdybych teď poslal do vody potápěče, ta exploze byla tak silná, že už by nic nenašli. Mohl to být jedině dynamit. John neměl na lodi žádný motor a i kdyby,.....tak tohle byl dynamit," řekl velitel a nasál kouř z výbuchu. "Byl to děsivý výbuch. Musel tam toho mít aspoň půl kila," tipnul si velitel a tiše na to zaklel.

   "Půl kila? No jo skoro ses trefil veliteli," v duchu jsem si pomyslel. Tenhle dynamitový dáreček jsem včera večer nainstaloval Johnovi do loďky. Dynamit jsem uložil přímo pod prkno, na kterém John sedával.
    Lesní hlídka ještě objela místo nehody a pak se vydala na druhý konec jezera. My jsme začali veslovat zpátky ke břehu a po celou tu dobu bylo na loďce ticho. Jenom mezi šploucháním vesel něco žbluňklo na hladině a dálkový ovladač na odpálení dynamitu se pomalu snášel na dno jezera.