...brej večer

Jedna*

Za sedmero lékárnami, sedmero hernami a sedmero vietnamskými obchody s konfekcí, až skoro na konci ulice, stojí domeček. Než byl učiněn Katastrálním úřadem, býval Vojenskou správou. A ještě dříve býval nevěstincem. Většina občanů si těchto proměn ani nepovšimla, neboť pro ně byl bordel jako bordel. Pamětníci ovšem nejraději vzpomínají na to období, kdy byl zdoben červenou lucernou. (Ne tak pamětnice.)

Zmíněný hampejz vlastnila madam Ornela Pyšvejcová. Byla obdařena největším "před naším za naším" jaké jste kdy viděli a o hlavu převyšovala i pány v klobouku. V podniku se obešla bez vyhazovače částečně zásluhou své ztepilé postavy, především však díky vybrané klientele.
Držela se zásady, že nejlepší nájemné dívky nemají být ani zbytečně vzdělané, ani příliš krásné. To, že zákazníky jenom rozptyluje.
Zmalované intelektuálky mají klienti doma. Ty je nutí, aby svůj cukrovar, lékárnu nebo řeznictví nevnímali jako závod na cukr, léky či na maso, leč jako továrnu na peníze.
Nevěstinec proto není fabrikou na sex, nýbrž na iluze.

Ovšem i v bordelu je třeba mít pořádek. Za tím účelem madam Ornela zaměstnávala pokojskou. Vdova Šlaufová byla pravým klenotem a chloubou tohoto cechu. Přesto, že nebyla nikdy přistižena při úklidu, nenalezli byste prach ani v trezoru. Pouze tu a tam se zjevovala na chodbách s péřovou prachovkou v podpaždí. Nikoho by ani nenapadlo splést si ji s kurtizánou, neboť hovořila vzdělaně, chovala se distingovaně a nosila breitschwansový kožich. A především proto že i v příšeří vypadala příšerně. Málokterý z klientů by byl ochoten uvěřit, že není již řadu let po smrti.

Zatímco v podkrovních světničkách se čile šířily genetické informace tradičními cestami, do tajemného suterénu se uchylovali úchylové. Přízemí pak pulzovalo bohatým společenským životem bohatých. Aby také ne. Pokud jste si dali limonádu, každá bublinka vás vyšla na korunu a upadl-li vám toust pod stůl, bylo nutno nechat jej ležet. Pánové pili Dom Pérignon výhradně z dámských střevíců a ústřice zajídali kaviárem Osetra Malosol. Dámy byly oděny tak spoře, že musely sedět pánům na klíně, aby neprochladly. Ty, kterým se nedostávalo klínů, zahřívaly se ve stoje u baru jamajským rumem a pány hypnotizovaly naléhavými pohledy, na truc svým usedavým družkám. S výjimkou slečny Sylvie.

Dvě*

Prostitutka Sylvie nebyla ke konzumaci lihovin, ani k plnění jiných povinností způsobilá, neboť byla nedávno stižena akutní otravou. (Humr byl sice v holandské omáčce, v alpakové míse a ve slevě, ale také neuvěřitelně rychle venku. Skoro to vypadalo, že zná nějakou zkratku zažívacím traktem.)
Madam Ornela ji však přesto nutila posedávat v salonu, alespoň u klavíru. Jednak proto, že byla schopna částečně nahradit nepřítomného klavíristu, jednak z důvodů reklamních. Její špatné vlastnosti měly v podniku velice dobrou pověst. Byla natolik amorální, že by Amor zaplesal.

Sylvie hrála už po jedenácté Beethovenovu skladbu - Pro Elišku, když k ní přistoupil major Zoltán:

"Bocsánat kisasszony... tedy slečno. Nazdávám se, že jsem dnes slyšel tento opus vícekrát, než Pochod Radeckého za celou svoji aktivní službu. Pohleďte, jaká se mi z něj tvoří vyrážka! Pochybuji, že by mi lékař byl ochoten uvěřit, že má původ v poslechu hudby, zvláště pak, vracím-li se z nevěstince."

Poté ji několika laskavými větami přiměl k tomu, aby se posadila k jeho stolu a objednala si cokoli, co ji na dlouhou dobu udrží v dostatečné vzdálenosti od klavíru. Poručila si kávu Melange.

Major si mlčky dolil z láhve jamajského rumu, jenž byl po léta nedílnou součástí jeho pitného režimu, zapálil si viržinko a pozdvihnul pravé obočí, což dodalo jeho vrásčité tváři aristokratického vzezření.

"Promiňte, majore, ale dnes vám nemohu být po vůli," špitla Sylvie. "Dočasná indispozice."

"Köszsönöm szépen drahá. Já se obával spíše opaku. V mém věku už se jedná o indispozici téměř trvalou. Leč jako vysloužilý důstojník, dbalý cti, nemohu navštěvovat podniky jiného druhu, aniž bych v lidské huby neupadnul. Pracoval jsem na svojí pověsti sukničkáře dlouho a nikoli bezvýsledně. Á propos, co se přihodilo tomu nadanému klavíristovi, jehož práci tak neuměle suplujete?"

Tři*

"To víte, pane doktore, zprvu mi to ani nepřišlo divné, neboť v místě kde pracuji a po léta i žiji, jen zřídka dochází ke klidu. Vlastně pouze tehdy, proslechne-li se že policie chystá šťáru. Úplné ticho bývá od šesté hodiny ranní tak do čtvrté odpoledne. No a v té chvíli jsem si uvědomil, že slyším ony zvuky. Jako hudebníka mně to nejprve vyděsilo a obával jsem se ztráty sluchu. Ani ubezpečováním, že teprve ohluchnuvší Smetana a Beethoven složili svá nejlepší díla, jsem se nedokázal uklidnit. Ty plíživé a šátravé zvuky mně doháněly k šílenství. Stal se ze mne úplný chlorelik!"

"Co to?" podivil se lékař.

"Chlorelik, doktore! CHLORELIK!!! Copak jste hluchej? Nebo děláte blbýho, abyste mě nasral! CHLO - RE - LIK !!!"

"A jo, cholerik. Všimnul jsem si," odtušil internista a snažil se vyprostit hrdlo z pianistových rukou.
"Já vám na to něco napíšu. To jsou nervy. Posaďte se! Byl jste už někdy na ozdravném pobytu u moře?"

"Lecco jsem už o moři slyšel. Ale abych pravdu děl, celých třiadvacet let jsem nevytáhnul paty z tetinčina podniku. Mám zaměstnání, byt i stravu pod jednou střechou. Kam bych chodil?"

"A vám to přijde normální?"

"Na to si zvyknete. Já v noci pracuji a přes den spím. Tedy spal jsem. Než jsem začal slyšet ty hrozné zvuky.
Já nechci k moři, pane doktore, já chci do blázince! Můžete mi dát potvrzení, že jsem mešuge, či tak něco? Já už dál nemůžu!"

Čtyři*

Strážmistr Pačes byl konečně vystřídán. Z křižovatky, kde předstíral řídit dopravu, se pomalým krokem vracel na služebnu. V tom upoutal pozornost toulavého psa. Sám by si jej ani nevšiml, nicméně tento pojal k Pačesovi nevídanou náklonnost. Oslintal mu o nohavici.

Strážce zákona byl smolař. Jeho manželka trpěla nedomykavostí rtů. Ustavičně ječela. Z času na čas se přistihnul při myšlence na vraždu a nepřišlo mu, že by to byl nějak zvlášť ohavný zločin. Kochal se pohledem na dovádějícího čokla a šoural se potemnělou ulicí. Náhle se pes zatavil. Posadil se zrovna přede dveřmi nočního podniku a krátce zavyl.

"To je bordel," pomyslel si Pačes a ostražitě se rozhlédl, není-li sledován. Několikrát zazvonil.
Z druhé strany se ke dveřím začal přibližovat hysterický alt, v nárazech přecházející do fistule:

"... vy máte za něj hrát a ne se vybavovat s hostama! Jen co se objeví, tak ho roztrhnu jako žábu! Nemyslete si, že mně budete ruinovat mý investice! Jako žábu!!!"

Dveře se otevřely. Téměř celý vchod zakryla korpulentní postava.

"Přejete si?"

"Pardon, chci se jen zeptat, nepostrádáte něco?" pohlédl strážník významně na psa.

"Ano. Pokojskou! Jak to víte? Už několik dní... Aha, ten pes. Ano! Ten pes je její!"

Do čokla jako když střelí. Prosmekl se Ornele mezi nohama, přeběhl chodbu a zmizel v lokále. Bordelmamá jej následovala v patách se strážníkem.
Překvapení hosté zprvu vetřelce nepoznali. Považovali zmateného psa za vlkodlaka a podlehli částečné panice. Farář Nakládal se dokonce začal hlasitě modlit. Pouze pan lékárník Horna si nebojácně naklonil lampu a odhaliv ve zdánlivě krvelačné šelmě neškodného psíka, oznámil společnosti, že lze sestoupit ze stolů a pokračovat v zábavě, což také všichni neprodleně učinili. Až na majora Zoltána. Ten skonal na následky nešťastné kombinace vysokého věku, vysokého tlaku, vysokého promile alkoholu v krvi a náhlého úleku. Měl se držet známého pořekadla: "Inkáb félni, mind megiedni! Tedy - raději se bát, než se leknout!" Pes využil zmatku a nepozorován odešel do podkroví.

Pět*

"Doktore! Nebuďte tak tvrdohlavý! Já chci jenom to potvrzení, že jsem nepříčetný! Mešuge! Blázen! Copak tohle je vám málo?"

Klavírista přestal lékaře rdousit, zdvihnul jeho bezvládné tělo a mrštil jím vztekle z okna. Pak za ním vyšel ven, aby mu vysvětlil, jak se podobné nepříjemnosti napříště vyhnout. Tou dobou už lékařova duše směřovala k nebi. Umělec bezděčně pohlédl tím směrem a spatřil siluetu aeroplánu. Letěl na jih.

"Když chceme zapálit v kamnech, tak to za živého Boha nejde, ale když nechceme zapálit les, tak je to natošup!" utrousil klavírista na šílence pozoruhodně duchaplnou myšlenku, načež se bezodkladně vydal na úprk.

Šest*

"To bude mnohem lepší," pochválil strážník Ornelin úmysl použít náhradního klíče, načež ustal v marných pokusech o vyražení dveří klavíristova pokoje. Pouze pes vytrvale škrábal zpuchřelou dýhu a vzrušeně kňučel.
Hosté, v domnění že se jedná o policejní kontrolu, překotně opouštěli podnik. Slečny se zamykaly na pokojích. Madam, navzdory zpětnému proudu kunčaftů, přispěchala s klíčem v poměrně krátké době. Poháněna zlou předtuchou, odemkla dveře synovcova apartmánu.
V pokoji to vypadalo, jako kdyby tam ovce zápasila s holubem.

Všude se válely chuchvalce chlupů z kožichu a chomáče peří z prachovky.

"Zdá se, že pokojská je poněkud nedůsledná," pronesl strážmistr Pačes, "a jak vidím, i mrtvá!"dodal při pohledu na tělo, ležící na podlaze.

Psík olizoval sinalou tvář nebožky Šlaufové, zatímco bordelmamá tloukla hlavou do skříně lkajíc: "To mám za svoji dobrotu! To mám za svoji dobrotu!"

"Jo, madam, život je jen dočasný. A obávám se, že svět není, zejména pro člověka, dvakrát bezpečným místem."

A strážník, odebrav se pro posily, ještě se zastavil ve dveřích, přiložil si dlaň k čelu a rozvážně pravil:

"Abych nezapomněl, s ničím mi tu nehýbejte!"

...brou noc.