...visions of johanna...

nejspíš se narodila

jako když se přižene vítr a povalí sloupy vysokého napětí

a proud pak létá vzduchem na tisícikřídlých vlcích…

taky žila.

týž vítr utrhne padák z pampelišky

a on uletí

kamsi do teplých letních nocí…

a tak si letíc, chtěla být vším…

chtěla být rybníkem a rákosím

a jedním z jelenů, co spolu na mýtině tak vznešeně zápasí.

chtěla být starým výpravčím, s dýmkou a červenou čepicí…

chtěla být plamenem, markem polem a hlavně divadelnicí…

jenže pak přišli výzkumníci a vědci a vojáci

a chtěli využít z proudu zrozenou dívku na válku a na práci…           

před očima vidím, jak jí prosí a pak i se sítěmi nahání

a nakonec… přeci jen poslední, co by ráda, je přinést lidem zklamání…

tak přenáší pohoří a vysouší špatně umístěná jezera,

ale někde tam uvnitř

za dvojicí bran z mahagonu se cítí spoutaná a tuze necelá,

a v tom denním vypětí a shonu by chtěla byt jen na malou chvíli,

sejít z té cesty za správnými a velkými cíly.

někde v provence hrát pod širým nebem roxanu,

a vyhřívat se ve světlech a v každém z těch závanů pozornosti a emocí

lidí pod jevištěm…

také by nejspíš chtěla ulevit nám od všech nemocí

i když je pro ní svět hlavně velkým hřištěm,

ve kterém vlastně nic a nikoho nehledá…

ačkoli, kdo jí vlastně rozumí, té dívce silné jak odpor tisíců protikladů,

tak svobodné ve svém malém vězení, tak divoké když hrdě zvedne bradu,

tak krotké když cítí povinnost, to nejchladnější z cítění.

její příchod prorokoval dylan už v roce šedesát šest,

ale byla to spíš minoritní, opomenutá zvěst,

další prý říká, že sem tam prosedí celou letní noc na tajné pražské střeše

a kočky a noční ptáci učí se tak o nádheře,

když ona si čte z hvězd…

jen doufám, že se jednou dozvím, že nejstřeženější vládní tajemství

 se překonalo a uteklo…

   má nádherné jméno,

     příliš krásné

      na to být jen pro peklo…