Tesknota uprostřed pláně

Vstupuji do svatyně,

kráčím k oltáři,

chci ti vzdát chválu Bože,

můj otče, nyní i povšechny věky.

Kde však jsi můj Páne?

Hledám tvůj hrob 

a evím kam tě uložili. 

Namísto tebe hle, vidím tam,

kde jsi kdysi býval na tabernaklu přítomen,

obyčejný dřevěný hoblponk

a na něm dvě svíce s hnusnou kyticí.

Pusto, přepusto, je nyní Pane můj ve svatyni Tvé,

a hrůzně nyní bije srdce mé,

jsem ve svém utrpení, které mě trápí již po několik dní 

sám, sám, převelice sám.

Kde mám složit své prvotiny,

aby se má oběť Tobě zalíbila.

Jsou pryč doby apolegetů,

v nenávratnu slova našich svatých otců.

Knihy, poučující o tvé moudrosti jsou páleny,

roucha posvátná do kontejnérů jsou odnášena.

Pozbyly jsme darů tvých, 

již nekráčíme ve šlépějích Tvých.

Slova těch, jejichž otcové s pokorou před tebe přicházeli,

jsou již jen freax, radost, zážitky.

 Již nikdo tě s láskou o milost neprosí.

Už jsem zůstal již jen já, poslední.