Jak mě hlídala JEJÍ babička

Jak mě hlídala JEJÍ babička

To jednou ONA musela někam odjet. Asi k doktorovi nebo na sociálku. Už fakt nevím. To jsou dvě místa, kam nejčastěji jezdila. Tu  MALOU nechávala doma. Tedy ne samotnou, to by dopadlo špatně, poněvadž  pokud by mě zase chtěla tahat za ocas nebo strkat do kočáru pro panenky, tak to bych opravdu rázně zakročil. Vždycky když jela pryč, někoho nám tady nastrčila, aby nás hlídal. Tentokrát přijela její babička.

Hned jak mě uviděla, tak spustila: „ Tuš, co s tym kocurem? Marš!“ A přetáhla mě smetákem.

ONA se  zatvářila dost nerozhodně, jakoby snad váhala nad tím, zda nás tady s tou svojí babičkou vůbec může nechat. Otřel jsem se jí o nohy a žalostně zamňoukal. Bylo vidět, že váhá. Pohladila mě po kožíšku a já začal slastně vrnět. Nakonec mi to ale nebylo moc platné, prostě popadla kabát, boty a už byla pryč.

Rád jsem její babičku poznal, ale pevně doufám, že už nás nikdy hlídat nebude. Zpočátku to ještě docela šlo, ale když se odebrala do kuchyně vařit a já za ní, vystrčila mě na chodbu a tam jsem musel sedět tak dlouho, dokud neoškrábala všechny brambory. A to jí nikdy neodpustím. Připravila mě o mojí nejmilejší zábavu. Když ONA škrábe brambory, já si nabírám slupky na drápky a s oblibou je pojídám jako chipsy. Výtečná pochoutka.

Když babička doškrábala, vylezla z kuchyně a odebrala se podívat  do pokojíku, co dělá malá. Ta jako obvykle ležela  v knihách. Stejně jako její matka. Tiše jsem se zaradoval, protože zůstaly pootevřené dveře do kuchyně. Vklouznul jsem dovnitř. Hrnec s oškrábanými bramborami stál ve dřezu a byla v něm voda. Paráda! Zaradoval jsem se a vyskočil na kredenc. Nejprve jsem se napil. Fuj! Odporně slané a ještě v tom plavalo nějaké smetí. Pak jsem opatrně zalovil pacičkou a napíchl si jeden menší brambor na drápek a vytáhl jej z hrnce. Samozřejmě, že ty potvory slizký a klouzavý padaly jedna po druhé na zem. Celkem se mi podařilo vylovit asi tři brambory a pak jsem je honil po zemi. Fotbal jsem teda nikdy nehrál, ale docela mi to šlo a byla to bezvadná zábava! Lítal jsem po celé kuchyni a honil slizké brambory. Na závěr jsem je ještě trochu okousal. Mňam! Pak jsem náhle uslyšel podivné zvuky a pak už jsem jen ucítil smeták na svém kožichu. Vyletěl jsem jak namydlený blesk z kuchyně a za mnou rozlícená babička, sotva dech popadala: „ Tuš je toto možné?!!!“

Zbytek dne jsem strávil zavřený v komoře o hladu. Ještěže tady mám ten svůj záchod. Alespoň, že ONA se vrátila brzy a nenechala mě trpět příliš dlouho. Když přišla a zjistila, že jsem zavřený v komoře, dočista se vyděsila. Viděl jsem jí to na očích. Ještě se mi podařilo sehrát, jak moc jsem trpěl. Nahodil jsem pohled, který už mám nacvičený a na který ONA dá.

Měla výčitky. Čekal jsem, že babičce pořádně vynadá, že se mě zastane, ale ona nic. Ti lidé jsou ale divní. Proč nikdy neříkají to, co si doopravdy myslí?

„Ten kocour byl celou dobu v komoře?“ zeptala se jen tak mimochodem. Babička přikývla. „ Měla bys ho dát pryč komusi. Já se ti opravdu divim, jak ty tu s nim mužeš vubec existovat?! Tuš co on dělal! Kobzole cele ohryzane, po kuchyni nalite a jak sem škrobala tak on ty šupy honil po celé dlažbě! Potem se furt enem plantal pod nohy, tak sem ho zavřela do komory. A smradu tu maš, že to není možne…“  ONA jen pokrčila rameny a vroucně poděkovala babičce za hlídání. Tomu se říká úcta k rodině.

Večer když už MALÁ spala a ONA sledovala ty svoje stupidní televizní seriály, vyskočil jsem jí na klín, schoulil se do klubíčka a spokojeně vrněl. Zazvonil telefon. „ Babi, to jsi ty? Zapomněla sis tu brýle, aha. No nenašla jsem je, ale podívám se.  Zítra se pro ně stavíš, tak fajn. Ale to víš, že bych si mohla odskočit nakoupit. Nechám ti tu malou a kocoura. Jasně, domluveno.“ Mňaúúúúú! Naježil jsem se. Garantuju ti, že ty brýle nenajdeš, babičko.

Epilog

Druhého dne časně zrána jsem dřímal na gauči v obýváku a sledoval Kouzelnou školku. Vedle mě seděla MALÁ a drobila čerstvý rohlík přímo do mého kožichu. ONA poklízela cosi v komoře. Asi mi zase čistí záchod. Fakt nechápu, proč to dělá tak často. Úplně zbytečné. Tiše jsem se modlil, aby nám tu idylku nepřekazilo drnčení zvonku a nevítaný příchod babičky. František žvatlal zase nějaké ptákoviny a malá se u toho hrozně řehtala. „ Ty vole! To snad není možné!“ ozvalo se z komory. Na prahu obýváku se objevila ONA a v ruce držela nevábně páchnoucí zatvrdlou směs, která tak trošku připomínala babiččiny brýle. Zatvářil jsem se ultra nevinně a zaposlouchal jsem se do melodie „ Pošťák Pat, pošťák Pat…“. Do toho se ozvalo drnčení zvonku. No nic, asi se zdekuju.