Střelec

Cesta metrem do práce. Poměrně běžná věc. Desítky zamračených obličejů, některé, když se na ně dlouho díváte, se usmějí. Někdo se snaží cestu na kolejích zkrátit četbou. Jiní v nacpaném vagónu tancují čaču, tango, salsu, techno.

Já jsem střelec. Mám ten dar, tu prioritu, že to vše mohu pozorovat. Každých pár minut se otevřou dveře a přidá se několik stejných tváří. Čas od času někdo tento stereotyp nevydrží a rychlým krokem odchází.

Stojím pěkně vzadu u dveří. Nemám rád, když do mě jiní strkají. Mám rád krytá záda. Počítám, kolik stejných lidí kolem sebe vidím. 1, 2, je jich moc, nedopočítal bych se. Možná tam je výjimečnost ve tváři.

Už odchází? Co by se stalo, kdybych se se svými sousedy z vagónu loučil? Nejsem blázen.

Vedle mě je místo, pojďte. Je smutná. Taky se jí nechce do práce. Nikomu zde, madam. Nikomu. Co je to za stanici? Ještě mám čas.

Poezie pro cestující. Hezké logo, zbytku nerozumím.

Dáma je nějaká nesvá. Těžce oddechuje. Asi, snad bude v pořádku. Pán si jí také všimnul. Co si asi myslí, je ok nebo ne? Měla by si sednout. Dobře to vyřešila, sedla si na bobek.

Asi jí bude špatně.

„Ten kluk by ji měl pustit sednout.“ Konečně se o ni někdo začal zajímat.
„Je Vám dobře, slečno?“ Nikdo neví. Nemluví, jen těžce oddechuje.
„Měla by si sednout.“
„To jistě, měli by ji pustit.“ Co když zkolabuje?
„Anděl, promiňte, musím vystoupit.“
„Nemá někdo trochu vody?“ Ano, ale jen svoji.
„Paní je Vám dobře? Někdo by měl něco udělat. Dýchá stále hůř“
„Ano, asi jí bude špatně“
„Ten mladý pán by ji mohl pustit na sedačku, že?“
„Ano, bezpochyby“

Je tu jedna možnost „Vím co by se dalo udělat.“

„Můžete jí pomoci?“

„Ano, mám tu vybavení, mohu ji utratit“

„Zbláznil jste se?! Nemyslitelné! Můstek, musím vystoupit.“
„To přece nejde. Je jí špatně. S tímhle nechci nic mít.“
„Třeba se trápí hodně? Možná, že by…Ale…“

Náměstí republiky a o náboj míň. Nádraží je doprava nebo doleva?

---