Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSlunečnice
Autor
Lakrov
Se vším smetím
(škoda slov)
z jedné vody
šup na plot...
Slunce svítilo a koukalo se do lesa.
Bylo smutné, jako vždycky na jaře,
protože tam dole pod ním
se všechno hřálo, pařilo, párovalo a... dotýkalo,
ale samotné slunce bylo na všechno samotné.
Už ho bolely ruce od toho věčného rozhazování zlatých vlasů...
V lese zahlédlo jakýsi pohyb.
Ona vypadala jako víla,
on jako kouzelník.
Jenže každý ví, jak vypadá kráčející postava v půdorysu;
Ona mohla být klidně opice
a on podvodník.
Půdorys však dostane úplně jiný rozměr,
když se postavy položí do voděrovné polohy.
Slunce se na to chvíli zvědavě dívalo,
dokonce natahovalo paprsky,
aby si mohlo sáhnout
tu na ni,
tu na něho
(samou něhou začalo málem tát).
Líbili se mu oba,
protože je to TO slunce,
a tak může mít rádo kluky i holky.
Jenže pak už se na to nemohlo dál koukat.
Radši se schovalo se za mrak
a nakonec uteklo za kopec;
a oni si pořád ještě povídali,
a ani si nevšimli,
že Slunce už zašlo.
Povídej mi něco hezkého,
řekla ona
a přitulila se blíž, protože jí začalo být chladno.
On si ji přitáhl levou rukou
a pravou přes ni přehodil svůj svetr.
Zmrzlinko,
zašeptal jí do ucha
a ona se zasmála.
Opice jsi,
pošeptal jí znova
a ona se zasmála o něco míň.
Vyplázni jazyk!
Poslušně ho vyplázla,
a než pochopila proč,
už se jí dotýkal svým.
Jako slimák!
Žádnej hlemýžď!
Soumrak je pomalu zahaloval stínem
a tma je hladila
a poslouchala schovaná za stromy.
Jenže ty začaly šustit větvemi
a mladými lístky,
aby ani noc nemohla prozradit ranním červánkům,
o čem si ti dva povídali.
Slunce nezašlo doopravdy,
ani napořád.
Druhý den na tu lesní mýtinu zase svítilo.
A taky třetí den a čtvrtý den,
a tráva poválená těmi dvěma
už se dávno znovu postavila.
A stála a usychala,
a nic nenasvědčovalo tomu,
že by si to, co slunce vidělo,
ještě někdo jiný pamatoval.
Až jednou;
tráva už začínala žloutnout,
naklánět se na strany
a jedno z jejích stébel
jako by ani její nebylo,
sílilo a sílilo,
a pokukovalo po slunci
hned tam a hned zase jinam
protože slunce — jelikož není holka ani kluk —
chvilku nepoleží, chvilku nepostojí...
A přišel podzim
a na tom místě,
kde se ti dva před sluncem zbytečně schovávali,
vyrostla Slunečnice.
Byla ukrytá v semínku
které měl kluk zapadlé v kapse.
Některá semínka vyklíčí hned,
některá chvíli čekají;
to proto,
aby udělala Svět veselejším.
Z některých vyrostou holčičky,
z některých kluci,
z jiných víly.
A z těch zamilovaných
slunečnice.
Protože bez sluníčka
by nebylo na Světě nic.
...a to je celé, milé děti
D.C. a N.P.
apríl na počátku 3. tisíciletí