Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZa poledního žáru
Autor
jistě
Tohle prostě vytrysklo z pouhé radosti ze života a nedělá si to žádné ambice.Musí? Myslím že ne.Svět už je přeplněn velkým uměním.Tak co!
Tak jsem byl zase na zahradě.Překvapení co?No byl.Ta moje nejdražší si koupila skleník.Si i nám.Ale takový skleník to není nijaká lecjaká věc.Kvete modře…Ale co blázním!To je přece poštovní schránka na rohu ulice.Tohle není schránka.To je skleník.No vlastně skleník je taková velká poštovní schránka na papriky.Nějak nám mršky nechtějí bez něj dozrávat.Ne že by se nesnažily, ale prostě to nestihnou.A když ta moje má tak ráda kozí rohy,feferonky a jiné výbušné a otravné pochutiny.Já nemusím.Mě se ta ústa křiví i bez nich.Ale vlastně o čem to chci psát.
Skleník je sice ze skla které je umně vsazeno v rámu, ale přece jenom ho nemůžete položit jen tak na zem. A pak čekat na velký vítr nebo ještě větší vodu, zda ho náhodou nepřevrátí.Musí být stabilizován, neboli ukotven.A taky nějak utěsněn, aby to teplo zůstalo uvnitř.Co by to bylo za skleník, kdyby v něm nebylo teplo.A tak se pod něj vyrobí podezdívka, či se vybetonují základy a konstrukce se k němu upevní.A vy větry vaňte a ty vodo teč.Připevněno. Heč!
No a tak já a Jarda, co je můj zeťák i když jim není, jsme hloubili a hloubili a včera skoro vyhloubili jámu pro základy skleníku.Se dcerou se nežení a do svatby se nežene ten náš Jarda, co není zas tak náš, když se nežení.Ale holka se s tím Jardou také nevdává a tím pádem se neseberou a neseberou a krásně si notují, že jsou spolu, ale ne povinně.A tak naše Markétka, co je i naše, ale přece jenom nejvíc tatínkova a maminky, má různě se jmenující rodiče.Vlastně má nevlastní maminku podle jména, protože ta se jmenuje jinak než se jmenuje ona.Ale je prostě její a vlastní když jí porodila a kojí ji a ona jí to dává najevo tak vehementně, že ta naše dcera je od ní pokousaná a ocumlaná všude, kde to jen jde.Máme vnučku přícucku a kousačku.Ráda se přicucne i přikousne i na mě, babičku, kliku, ponožku,šuplík i sousedku. Jen když se ti všichni to dají líbit a neucuknou. Neucukáváme a máme radost, že nás má ráda i takhle fyzicky a osobně.
Ale zpátky k jámě na skleník.Dneska bylo teplo.Na to že je druhého dubna bylo teplo hodně.Na to že je druhého dubna bylo teplo až až moc.Ale díra nepočká.Beru tedy lopatu a hrabu a házím. Házím už dost vysoko, neboť díra už pokročila, ale mám radost, že ještě dohodím a že na to mám, i když už to trochu bolí.To víte věk nezastavíte jako Temelínský reaktor.Věk běží a běží ale vy už moc ne.Vy už si na běh jen hrajete.Ale teď tedy házím a potím se a ptáci zpívají a ten náš Markét na mě kouká a asi si plánuje, kde se mi příště přicucne a kde mě kousne.Ale kouká se moc mile.Umí to.Ve svých sedmi měsících je nadaná na koukání.Sedí v kočáru a kouká a houká na mne , pak zas na mámu, pak zas na babičku.Vám to nedá, houkáte taky a vlaky taky houkají.A díra se dělá a dělá a roste.
Pak přichází Lída.Lída je máma.Ne moje.Máma dvojčat a kamarádka naší dcery.Pořád nemohli mít děti a pak se to povedlo uměle a měla hned dvě.Vlastně dva.Pepíčka a Jiříčka a za necelý rok to najednou šlo samo a má kluky tři.Dvojčatům je už přes rok a chodí.Každý zásadně jinam.Když jde Pepíček z kopce, jde Jiříček do kopce.Jde-li Jiříček vlevo, jde Pepíček vpravo.Ještě že ten nejmenší nechodí.A tak ho hlídá doma jejich babička a všichni se u nch modlí, aby zatím nechodil.Na zahradě jsou dva kočáry.V tom velkém sedí Pepíček a Jiříček a je to kočár, co se v něm dají stěhovat skříně. Vedle něj ten náš, co se v něm skříně stěhovat nedají.Kluci mají každý kus rohlíku a střídavě krmí naši Markét.Ta se přicucne tu k jednomu, tu k druhému rohlíku.A když se kluci při krmení nestrefí, přicucne se k ruce, prstu či přikousne rukáv.A všichni se smějeme a smějí se i kluci a Markéta, i když určitě vůbec nechápou čemu.Nejsou tím zatím povinnováni.
Pak vylézám z díry a kluci jsou vsazení dovnitř té veliké,hluboké a široké díry. Líbí se jim tam moc.Polévkovou lžící se hrabou na dně jámy v písku a slunce svítí jak na konci května a klukům se to líbí víc, víc a pak ještě víc.Lída je ráda že jí neutečou a já jsem rád, že Lída je ráda a všichni jsou rádi, že my všichni jsme rádi.V díře je úplně jedno, že si kluci chodí úplně jinak než spolu a Lída mě přemlouvá, abychom skleník nestavěli a nechali díru jejím klukům.Kdepak, to nejde.Vykopte si svoji.Tohle je naše díra.A pak se sluníčko zbaběle schová za kopec a je zima.Kluci už ani hlínu nejedí, ba ani nehrabou a díra se nezvětšuje a já jsem smutný.Budu muset asi tu hlínu vyhrabat a vyjíst sám.Zabalíme a jdeme domů.Markéta, kluci, babičky , maminky i já.Tak takhle nádherně si plyne čas. Slunce budiž blahoslaveno a příroda velebena.A skleník..Ale ten má přece čas!Neblázněte.